[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Samozřejmě, teď je to kvůli Covidu všechno složitější a setkávat se není snadné ani v rámci rodiny. Ale snad už pandemie vezme brzy za své a zase se budeme moci vídat bez omezení. Co se vám vybaví při slově prarodiče? Idylické chvilky, kdy babička vaří vnoučatům nedělní oběd a děda je houpe na kolenou? Nenahraditelní pomocníci při hlídání dětí a třeba i jejich vyzvedávání ze školky a školy a doprovodu na kroužky?
Nebo naopak jsou pro vás prarodiče jen slovem, stejným jako všechna ostatní, a vaše vzájemné vztahy jsou pouze formální nebo přímo na bodu mrazu? Vztah vnoučat s prarodiči může mít spoustu podob, které do značné míry určujete a ovlivňujete vy. Aktivní babičky a dědečci Ještě před několika lety se babičkami běžně stávaly ženy kolem padesátky a výjimkou nebyly ani babičky pětačtyřicetileté. Ostatně legendární babičce Boženy Němcové, kterou spisovatelka popisuje jako vetchou, bělovlasou a téměř bezzubou ženu, bylo pouhých pětapadesát let.
Nicméně vzhledem k tomu, že podle loňských statistik stoupl například v Praze průměrný věk prvorodiček na čtyřiatřicet let, posunulo se prarodičovství do úplně jiné sféry. Prarodiči se stávají nejen mnohem starší lidé, ale zároveň také lidé, kteří žijí stále aktivním životem, mají spoustu zájmů, a i když svá vnoučata nepochybně milují, nemusejí automaticky souhlasit s tím, aby se stala středobodem a hlavní náplní jejich životů.
„Pokud prarodiče nechtějí obětovat svůj styl života hlídáním vnoučat, není na tom nic špatného,“ konstatuje psycholožka Marcela Vojířová. „Stejně jako všechno na světě, vyvíjí se i instituce prarodičovství a současní prarodiče už nemusejí svou roli pojímat nutně jako víceméně pasivní a zaměřenou pouze na hlídání vnoučat. Řada z nich žije svým soukromým a velmi aktivním životem, kterého se nechtějí vzdát. To však rozhodně neznamená, že by svá vnoučata neměli rádi nebo že by jim neměli co předat. Naopak, prarodiče mají stále v rodině i v životě dětí nezastupitelnou roli.“
Studie autorů Smith & Drew z roku 2002, která se zabývala rolí a postavením prarodičů, ukázala, že jsou prarodiče vnímáni především jako ti, kteří děti mohou spoustu věcí naučit, jsou k nim tolerantní a rodině spíš pomáhají, než aby vnoučata vychovávali.
Mnohem častější jsou přitom vztahy, kdy spolu prarodiče a zbytek rodiny vycházejí dobře a vzájemně se obohacují, než těch, které členové rodiny popisují jako konfliktní. Výzkumy také ukazují, že babičky jsou do péče a interakce s vnoučaty obvykle zapojeny více než dědečkové.
Babičkám se mimoto vnoučata svěřují se svými problémy víc než dědečkům a často dokonce víc než rodičům. Trochu překvapivě se ukázalo, že větší důvěru mají ke svým prarodičům starší děti, které se často svým rodičům stydí svěřit s choulostivými záležitostmi, ale k prarodičům si přijdou pro radu nebo podporu.
Podle studie z roku 2014 Typologie prarodičovství v české společnosti tráví české babičky péčí o vnoučata v průměru devět hodin týdně a dědečkové pět. Hlídání, péče o vnoučata a společně trávený čas je, podle psychologů, zároveň základním stavebním kamenem kvalitního vztahu mezi babičkami, dědečky a jejich vnoučaty.
O tom, že je vztah prarodičů a vnoučat oboustranně prospěšný a nenahraditelný, není pochyb, dokázala to i řada výzkumů. Například rozsáhlý výzkum z Oxfordu provedený v roce 2014 zjistil, že ty děti, které mají blízký vztah se svými prarodiči, mají méně psychických problémů i problémů s chováním a lépe se vypořádávají s traumatickými životními zkušenostmi, jako je například rozvod rodičů nebo šikana ve škole.
Belgický výzkum z roku 2018 zase ukázal, že děti s blízkým vztahem k prarodičům se méně vymezují vůči svým rodičům a nemají proti starším generacím negativní předsudky. A další výzkumy zase prokázaly, že dobrý vztah mezi vnoučaty a prarodiči je vynikající prevencí proti depresi či prodlužuje prarodičům život.
„Představy o výchově se mohou mezi rodiči a prarodiči značně rozcházet. Často se objevují i případy, kdy se prarodiče domnívají, že by jejich vnoučatům prospěla tvrdší ruka a přísnější režim,“ říká psycholožka. „Rozsuzování takových situací je složité, ale obecně by mělo platit, že vychovávají rodiče a oni také stanovují pravidla i hranice. Prarodiče k tomu mohou samozřejmě říci svůj názor, ale konečné slovo by měli mít rodiče a prarodiče by to měli respektovat.“ Proč jsou třeba hranice Marcela Vojířová zdůrazňuje, že děti hranice potřebují, protože dodávají jejich životu řád a předvídatelnost. Jejich stanovení a dodržování tedy dětem nijak neubližuje, ale naopak jim dává jistotu. „Situace, kdy se prarodiče z trucu rozhodnou pravidla stanovená rodiči nerespektovat, nebo dokonce navádějí vnoučata, aby o jejich porušení rodičům neříkala, děti matou, cítí rozpor mezi dospělými a neumějí se s ním vypořádat.“ Důležitým heslem, které by si tedy měli prarodiče neustále opakovat, je to, že za výchovu svých vnoučat nenesou žádnou zodpovědnost. Tuto roli měli už při výchově svých vlastních dětí. Nechte jim prostor Na druhou stranu, pokud vám prarodiče hlídají děti, pomáhají vám s nimi, nebo je k nim dáváte na prázdniny, měli byste jim nechat dostatek volného prostoru. „Nelze dost dobře očekávat, že babička s dědečkem pohlídají na dva týdny vnoučata a budou se přitom do puntíku řídit manuálem, který jim rodiče dodají,“ radí psycholožka. „V těchto případech je rozhodně namístě alespoň základní pokora, kdy si rodiče uvědomují, že obrazně nelze sedět v jednom okamžiku na dvou posvíceních. Tedy že si nemohou užívat výhod péče prarodičů a zároveň mít dokonalou kontrolu nad tím, co zrovna jejich děti dělají a jestli všechno do detailů odpovídá jejich představám.“ Zase ta pravidla V takových situacích psycholožka doporučuje, aby si rodiče stanovili prioritní pravidla, která jsou pro ně skutečně důležitá a na jejich dodržování se s prarodiči domluvili. Zbytek potom nechali volně plynout. To znamená, že se například s babičkou domluvíte na tom, že nedá dětem víc než dvě sladkosti denně (protože to je pro vás skutečně důležité), ale už nebudete trvat na tom, aby dohlédla, že dítě dostane ke každé svačině zeleninu (ačkoli vy byste to na jejím místě udělali). Své požadavky a případné námitky nebo kritiku však formulujte vždy slušně a ohleduplně.
Kdyby už nic jiného, tak není od věci uvědomit si, že tím své děti učíte, jak se chovat ke starší generaci – a ony to jednou předají svým dětem ve vztahu k vám. Dnešní doba totiž vůbec nepřeje společnému generačnímu soužití, které je tak důležité pro celou rodinu. Minimálně proto, aby děti vnímaly stáří jako běžnou součást života, respektovaly ho a uměly ho brát jako „studnici vědění“. A bylo pro ně přirozené z ní čerpat.
Rodinná historie: Začleňte prarodiče do rodinné historie. Vyprávějte dětem příhody, v nichž figurují. Prohlížejte si společně fotky. Prarodiče představují pro děti ukotvení a rodinné kořeny, které jsou mimořádně důležité. Učte děti pomáhat:
Odmalička svým dětem vštěpujte, že pomáhat starším je normální a jde o základní lidskou slušnost. Společné aktivity: Čím víc aktivit budete jako rodina dělat společně i s prarodiči, tím větší bude naděje, že se mezi vašimi dětmi a vašimi rodiči rozvine pevný a kvalitní vztah. Společné zážitky a vzpomínky utužují. Důvěřujte jim: Neustálé kontrolování vašim vztahům rozhodně neprospěje. Nechte prarodičům prostor a důvěřujte jim, že to s vnoučaty zvládnou sami. Ostatně jde vám všem o to samé – chcete to nejlepší pro děti/vnoučata.