[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Vnímání vlastních hranic a jejich respektování vůči druhým se formuje už v raném dětství. Dítě v batolecím věku se „stává samo sebou“ a ohraničuje přitom sebe vůči okolí. Do té doby si ovšem myslelo, že ono a máma jsou jedna bytost. Teď se začíná odpoutávat, zažívá hranice svého těla. Navíc mu rodiče říkají, co smí a co nesmí. Zároveň si začíná uvědomovat hranice druhých lidí – co je jim nepříjemné, co jim ubližuje.
„Klíčové přitom je, jak na dítě při narážení na hranice a jeho následné emoce reagují rodiče. Trestání, výčitky a moralizování rozhodně nejsou dobrá cesta. Dlouhodobě totiž narušují vlastní hodnotu dítěte a ovlivňují jak vnímání vlastních hranic, tak i respektování hranic druhých lidí,“ vysvětluje psycholožka Šárka Miková, autorka teorie osobnosti nazvané Teorie typů.
Část dětí se kvůli nevhodné výchově v útlém dětství naučí potlačovat své vlastní potřeby. Dělají vše pro to, aby se zavděčily, aby je měli rodiče rádi. V dospělosti pak mohou mít problém držet si vlastní hranice. Snaží se vycházet druhým vstříc za každou cenu, a to i na úkor sebe sama. Druhá část dětí spíš vzdoruje a osvojí si strategii „ukážu převahu, abych zakryl slabost“. Takový člověk narušuje hranice druhých – ukazuje svou fyzickou či intelektuální převahu, nadměrně druhé kontroluje, přehnaně poukazuje na chyby a nedostatky druhých, znevažuje či utiskuje partnera nebo děti, případně dokonce zastrašuje, vydírá a fyzicky útočí.
Abyste byli schopni si držet vlastní hranice, musíte být ukotveni sami v sobě. Vědět, kým vlastně jste, co jsou vaše silné stránky a kde jsou příležitosti pro rozvoj. Nejde o to sobě nebo druhým různými aktivitami dokazovat, že jste dost dobří. Jde o bezpodmínečné přijetí sebe samého vycházející z toho, že přijímáte vaši vrozenou složku osobnosti a nepřipadáte si divní nebo nenormální.
„Mnoho dospělých bohužel trpí narušenou sebehodnotou, protože rodiče nedokázali přijmout jejich přirozenou povahu. Snažili se je vychovávat k obrazu svému a nutili je „být někým jiným“. Pro takového člověka pak bývá velmi náročné udržet si své hranice. V případě pochybností o vlastní identitě doporučuji zjistit svůj typ osobnosti dle teorie typů, např. pomocí knihy Milovat nestačí: Cesta k sebehodnotě s Teorií typů,“ pokračuje psycholožka.
Práci s vlastními hranicemi ovlivňuje také temperament, vrozená složka osobnosti. V rámci něj hraje specifickou roli způsob, jakým vyhodnocujete informace a podle čeho se rozhodujete.
„Přibližně polovina lidí automaticky řeší nejdřív pocity, vztahy, klade důraz na harmonii. Tito lidé bez váhání vycházejí druhým vstříc. Ať už proto, že se do nich vcítí a chtějí nezištně pomoc, nebo i proto, že si skrze radost a vděk druhých potvrzují, že je druzí mají rádi. Držet si své hranice a myslet na své vlastní potřeby bývá pro tyto lidi obtížné a v průběhu života se potřebují učit myslet víc na sebe, než naplňovat potřeby druhých,“ popisuje Šárka Miková.
Druhá polovina populace upřednostňuje při rozhodování racionalitu a logiku. Nebývají tolik ovlivněni míněním ostatních a automaticky se do druhých nevciťují. Empatii se učí skrze rozum a chápání příčin a následků. Nesnáší nespravedlnost a bezpráví, ale pomáhají hlavně těm, kteří jsou nějak znevýhodněni a sami si pomoct nemohou. Pro tyto typy může být snazší držet si od potřeb a emocí druhých lidí odstup stejně tak jako říkat ne, pokud logicky vyhodnotí, že není efektivní se v pomoci druhým angažovat.
„Nicméně i tyto typy mohou mít problém s držením si vlastních hranic – důvodem je většinou výchova v dětství. Pokud zažívaly citovou manipulaci a vydírání, mohly se zejména ženy tohoto typu osobnosti naučit až příliš vycházet druhým vstříc na úkor vlastních potřeb. Nemohly se však kvůli tomu přirozeně vyvíjet. Mívají zpravidla narušenou sebehodnotu,“ doplňuje psycholožka.
Proč vlastně mnoho lidí neumí říkat ne? Proč si nechají líbit i to, i když je jim něco nepříjemné, nebo nedokážou druhé odmítnout? Možná se bojí, že ztratí přátele, nebo že si o nich pomyslí něco špatného. Mívají také obavy z konfrontace a potenciálního konfliktu. Bojí se, že nebudou umět reagovat, že budou cítit trapnost a zahanbení.
Psycholožka radí konkrétní postup. „Může vám pomoci, když si začnete zpětně přehrávat situace, ve kterých jste nedokázali své hranice udržet. Ne proto, abyste si vyčítali, že jste to zase nezvládli. Ale proto, abyste proud vzpomínek zastavili těsně předtím, než jste nedokázali říct ne. Analyzujte si, co všechno v tu chvíli hrálo roli. Je dost možné, že narazíte na opakující se vzorec vašeho chování, který si nesete možná už z dětství,“ doporučuje Šárka Miková a dodává: „Možná je za tím vaše narušená sebehodnota. Uvědomte si, že respekt k potřebám druhých lidí nemůžete mít na úkor respektu k sobě samým. Dlouhodobě druhým pomáhat a zapomínat na své potřeby může vést dokonce až k vyhoření a duševním potížím.“