[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Už švýcarský lékař psychiatr a psychoterapeut C. G. Jung, žijící na přelomu 19. a 20. století, popsal, že všechny děti nejsou stejné. Rodí se se silnou vrozenou složkou osobnosti a nejpozději v batolecím věku je zjevné, že přestože je vychovají rodiče stejně, co platí na jednoho potomka, na druhého nefunguje.
„Typ osobnosti se v Teorii typů určuje právě podle toho, k čemu vrozeně tíhne náš mozek, jak přednostně přijímá informace a jak je vyhodnocuje. A jaké vrozené potřeby z toho vyplývají. Teorie typů je jiná v tom, že lidi neškatulkuje podle toho, jak se chovají nebo jaké mají vlastnosti,“ vysvětluje psycholožka Šárka Miková. „Zdravé sebepojetí, které je základem duševního zdraví, si dítě vytváří v případě, že rodiče dokážou přijmout jeho vrozenou osobnost a ocenit její silné stránky. Mnozí rodiče ale nevědomě dělají pravý opak.“
Jaké potřeby je důležité naplňovat a jaké silné stránky oceňovat u čtyř základních typů temperamentu?
Děti s vrozenými potřebami, jako je stabilita, předvídatelnost a spolehlivost potřebují, aby se věci děly tak, jak jsou zvyklé. Odklon od režimu a řádu je vykolejí. Nutit jim, aby se rychle otrkaly nebo kreativně tvořily je velmi znejišťuje.
Za co jsou často kritizovány? Tyto děti bohužel často slyší, jak jsou nesamostatné, nepřizpůsobivé a nekreativní. Že žalují a z každé změny se hroutí.
Co na nich oceňovat? Že vnášejí do věcí systém a řád a druzí se na ně mohou spolehnout. Že dávají pozor, aby se dodržovala pravidla a osvědčené postupy.
Tyto děti naopak potřebují svobodu, reagovat „teď a tady“ a mít okamžitý dopad. Jejich mozek jim ale velí učit se tím, že vše rovnou vyzkoušejí na vlastní kůži. Nepotřebují dopředu nejlepší řešení, protože až něco zkusí, vidí reakci a zkoušejí dál.
Za co jsou často kritizovány? Jak jsou neposedné, nepozorné, hlučné, impulzivní a nezodpovědné.
Co na nich naopak ocenit? Jak snadno se přizpůsobují změnám podmínek a pružně reagují i v krizových situacích. A že se dopředu nehroutí z možných nezdarů a chyby vnímají jako přirozenou součást procesu učení.
Děti s potřebami rozumět a prověřovat potřebují vědět, jak věci fungují, a znát logické důvody pro všechny naše požadavky. Vyžadují kompetentnost a zdokonalování. Jsou na sebe náročné a velmi citlivé na to, když jim dáváme najevo, že nejsou dost schopné, třeba jen tím, že se jim nabízí pomoc nebo někdo za ně něco dokončí.
Za co jsou často kritizovány? Bohužel často slyší, že jsou necitlivé vůči druhým, a místo aby splnily požadavek či bez řečí pomohly, ptají se, proč to mají dělat.
Co na nich ocenit? Že promýšlejí věci do hloubky a nenechají se citově manipulovat. A že snadno vidí, jak by se daly věci zlepšit, a přinášejí nová řešení.
Poslední skupinou jsou děti s potřebami hlubšího smyslu, jedinečnosti a harmonie. Žijí více v představách než v realitě. Tyto děti potřebují silně cítit, že mají výjimečné místo v našich srdcích. Zároveň si hodně domýšlejí, a když se na ně někdo netváří mile, hned si myslí, že je nemá rád.
Za co jsou často kritizovány? Rodiče se na ně často zlobí, že mají hlavu v oblacích, protože je těžké po nich něco chtít teď a tady.
Co bychom měli na nich ocenit? Potřebují slyšet, že mají úžasnou fantazii a skvělé nápady, mohou nadchnout a inspirovat jiné lidi. A že se do druhých automaticky vciťují a čtou mezi řádky.
Každý chce, aby z jeho potomka vyrostl šťastný dospělý. Rodiče by měli specifické vrozené potřeby dítěte naplňovat a umožnit mu, aby si trénovalo své přirozené vlohy. Měli by brát vážně jeho pocity a naslouchat jeho názorům a také mu umožnit, aby rozhodovalo o tom, co se ho týká. Není to přehnaná péče ani volná výchova bez hranic. Je v pořádku, když dítě zažívá frustraci a vzteká se, že není po jeho nebo nedostalo, co chtělo. I v takové chvíli ale milující rodič může popsat jeho potřeby a vyjádřit, že dítě chápe a přijímá. Tím vším mu dává najevo, že má pro něj hodnotu: „Rodiče mě milují takového, jaký jsem. Věří, že budu v životě úspěšný a spokojený. Mohu ovlivňovat, co se mě týká, a když potřebuju, rodiče mě podpoří.“ Toto bezpodmínečné přijetí rodiči buduje u dítěte jeho zdravé sebepojetí.
„Mnoho rodičů ale neví, jak zásadní je pro vývoj dítěte to, aby přijali jeho vrozenou složku osobnosti. Místo toho se ho snaží vychovat k obrazu svému. Kritizují či dokonce trestají dítě za jeho přirozené projevy. Nutí dítě příliš brzy do činností, pro které nemá vrozené vlohy, a proto v nich selhává,“ popisuje autorka Teorie typů a doplňuje: „Místo toho, aby rozvíjelo své vrozené silné stránky, považuje je na něco divného či špatného. Dítě cítí, že pro své rodiče není dost hodnotné. Některé děti reagují potlačením sebe sama a jejich sebepojetí charakterizuje postoj 'za něco stojím, jen když dělám to, co druzí chtějí'. V dospělosti se snadno stane závislým na autoritě nebo obětí násilí.“
Jiné dítě spíš funguje na principu ‚musím dát najevo svou převahu, abych zakryl pocit, že za nic nestojím‘. Z těchto dětí se stávají lidé, kteří se povyšují, manipulují nebo zastrašují druhé a špatně ovládají své emoce, včetně agresivních tendencí.
„Nezabráníme tomu, aby se dětem v životě neděly nepříjemné věci. Můžeme je ale vybavit zdravým sebepojetím, odolností a sebedůvěrou, aby si s nimi dokázaly poradit, případně se nebály za námi přijít a říct si o pomoc. Můžeme je naučit mít respekt k tomu, jaké jsou, a vážit si svých silných stránek. Pak mohou být v životě úspěšné i vytvářet zdravé, respektující vztahy. Je ale potřeba začít už u malých dětí, nečekat až do dospívání. To už může být pozdě,“ dodává psycholožka Šárka Miková.