[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Chtěla jsem vás jen přivést k úvaze, jak by vypadal svět, kdyby ženská energie byla hýčkaná a oceňovaná. Kde by bylo vítané projevovat věci, které k nám ženám patří. Myslím si totiž, že by byl daleko pomalejší. Také jste si toho všimly, jak my ženy spěcháme? A tlačíme? Na děti, na partnery, na sebe… Já bych totiž řekla, že tenhle spěch nám není vlastní. Spěchá totiž jenom ten, kdo závodí, a soutěžení je něco, co my ženy v krvi nemáme. Jen jsme se o tom nechaly přesvědčit.
Ruku na srdce, kdyby na nás nikdo nespěchal, netrvalo by nám všechno déle? Kdo po nás chce, abychom byly po porodu hned zpátky ve formě a ve firmě? Kdo vymyslel, že smutek má trvat co nejkratší dobu, aby nikoho neobtěžoval? Kdo nás naučil odbývat všechno, co by nás mohlo jen tak oblažit a potěšit? Proč v sobě máme zakódované, že správná žena je jen ta happy, štíhlá, aktivní a bezproblémová?
Nejsme to náhodou my ženy, které máme učit muže a děti, jak hluboký je svět emocí a jak se v nich plave? Tak proč se nad námi pořád vznáší ten zvláštní požadavek nemít žádné emoce, být sterilní jako ty dívenky v bílých kalhotách v reklamách na vložky s modrou tekutinou? Proč se stalo trapným projevovat mateřskou něhu, pýchu, dojetí?
Proč jsme se naučily skrývat city, když nás zavalí někde, kde to někdo vidí? Cítím, že ženská energie je líná a pomalá a nespěchá na sebe. Snažím se s takovou teď sžít, dostat ji do sebe. Nespěchám, daleko víc pozoruju své děti, daleko míň něco někam ženu. Dělám si radost, vynechávám všechno, co není nutné splnit, plynu jako pomalá řeka… a víte co? První den, co jsem si tohle dovolila, jsem se sama sebe zeptala, co bych chtěla udělat ze všeho nejvíc. A bylo to: Pomazlit své děti. Nic víc, nic míň. A přitom to úplně nejvíc, když jste mámou.
A taky jsem cítila, že konečně ten věčný spěch a stres povolil stisk, kterým mě držel pod krkem, a já jsem začala doma vtipkovat, vymýšlet hlouposti, blbnout s Alfí, dělat si ze sebe legraci a večer jsem si s chutí přečetla knihu, u které se ráda směju. To bylo zjištění číslo dvě. To první bylo, že být žena může znamenat nic uměle nevytvářet, nic nehnat a nespěchat, to druhé bylo, že i když mám teď maminkovskou zodpovědnost (a v únoru se mi zdvojnásobila, o Rudolfovi zas jindy!), neznamená to, že bych se nemohla chtít bavit. Uvolnit. Rozplácnout na posteli. Koukat do stropu.
Pojďte do toho se mnou, ať v tom nejsem sama, prosím. Pojďme si dovolit pomalost, slzy i smích. Bejt ženský, který muže tak trochu děsí a fascinují, ne jenom výkonní roboti. Pojďme světu vrátit ženy, jaké jsou! (A když to bude potřeba, pojďme být tlusté. Ale všechny! Všechny bez výjimky, aby to potom už bylo jedno!)
Fejeton Marie Doležalové vychází pravidelně v časopise Maminka. Nové číslo můžete koupit na ikiosek.cz/maminka. Nebo si objednejte předplatné s dárkem.