[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Lež má mnoho podob. Někdy je až směšně okatá i z úst dospěláka, někdy důmyslně převlečená tak, že je téměř neodhalitelná. Intriky, pomluvy a lži považujeme za něco hodného opovržení, přesto jsou v dospělém světě (bohužel) na denním pořádku.
Říká se, že ten, kdo tvrdí, že nelže, zalhal právě v tuto chvíli. Jen pro zajímavost – psycholog Gerald Jellison z Univerzity v Severní Karolíně v článku How to Spot a Liar uvádí, že každému člověku někdo zalže přibližně jednou za pět minut. Jak se v tom člověk, natož dítě, má vyznat? Přitom právě v dětství si k ní budujeme postoj dost zásadně.
VIDEO: Jak děti vnímají příchod sourozence?
Mgr. MARTIN ZAJÍC, dětský psycholog, bez-tize.cz Jak by měl rodič přistupovat ke lži u svého dítěte? A liší se třeba s věkem to, kdy považovat lež za problém? Odlišme lhaní a přibarvování nebo vymýšlení malých dětí, kdy je zjevné, že nejde o nějaký špatný účel. Děti mají bohatou fantazii a leckdy se v popisu mohou nechat unést a opravdu věci popisují jinak, než jak se staly. Neznamená to nutně, že lžou, nemusí si skutečnosti být vědomy, prostě to nově prožívají barvitěji. Podle mého názoru je lhaní problém v momentě, kdy rodič dítěti nemůže věřit a jde o vědomé uvádění nepravdy. Školní dítě by se podle mě již mělo orientovat v tom, co je to lhaní a že je nevhodné a nevýhodné. Je namístě lež trestat? Nejsem zastáncem trestů, nicméně někdy se jim podle mě nevyhneme. Dlouho jsem se nad tím zamýšlel a nakonec říkám ano, je to namístě. Je podle mě důležité odlišovat vztah k dítěti a vztah ke lži. Nelíbí se mi lhaní a vážně míněnou lež, klamání mohu nějak postihnout, ale nikdy nesmí dítě pochybovat, že se to týká jen tohoto chování. „Mám tě rád, i když jsi lhal, a to, že bude večer jen jedna pohádka místo dvou, neznamená, že mě to taky nemrzí. Chápu, proč jsi to udělal, ale tohle je důsledek lži. Tak a teď už jdeme na tu pohádku.“ Je podle vás někdy lež směrem k dítěti opodstatněná? Třeba v případě takzvané „milosrdné lži“? Jako začínající terapeut jsem byl plamenně proti milosrdným lžím. Teď už nejsem a vím, že někdy mají smysl. Všichni dospělí by ovšem měli počítat s tím, že ani milosrdnou lež nemusí dítě či dospívající po zjištění skutečnosti uznat – zpětně – proto s nimi doporučuji šetřit. Navíc rozhodně ovlivňují vzájemnou důvěru, takže s nimi opravdu opatrně. Už jsem někde říkal, že mě někdo ukamenuje, ale tvrzení „Táta tě má rád, jen musel asi zůstat v práci,“ znamená v životě menší utrpení i jiný vztah k rodiči, tím pádem i k sobě samému, než věta „Táta na tebe kašle, nestojíš mu za návštěvu…“ Chápu ale i lidi, kteří to odsuzují jako pokrytectví. Před patnácti lety bych stál na jejich straně. Kdy hovoříme o patologickém lhaní? Já o patologickém lhaní nemluvím, takže těžko soudit. V psychoterapii není někdy tak důležité, jak se problém nazývá, zda jde o diagnózu, nebo o vyjádření podstaty třeba hovorovými výrazy. Předpokládám, že myslíte situaci, kdy se sám mluvčí někdy nevyzná v tom, co je pravda a co lež, aniž by z toho měl nějaký výrazný užitek, snad nějaké uznání, pozornost. Je důležité se vždy zabývat tím, k čemu je tento nástroj tak potřebný a zda toho nelze dosáhnout jinak. Nicméně bez náhledu onoho lháře to jde velmi těžko. Bohužel se musí srážet s realitou a okolí musí počítat s tím, že důvěru si tento člověk musí teprve zasloužit. Se všemi důsledky, které to přináší.
Umíme si připustit vlastní pravdu? Stojíme si za ní? Jak by měl člověk přistupovat ke lži u svého dítěte? Přečtěte si celý článek v říjnovém vydání časopisu Maminka. Časopis je dostání ve všech trafikách, ikiosek.cz, rohlik.cz a kosik.cz.