[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Stimulace vývoje dětí v raném věku byla vždy ožehavé a diskutované téma. O tom, že její realizace může nabýt až groteskní podoby, jsem se mohla přesvědčit na vlastní oči při návštěvě těhotné kamarádky Daniely.
Během hovoru cíleně seděla přímo u reproduktoru, ze kterého se linula klasická hudba. Mozart, abych byla přesná. Samo o sobě by to nebylo nic neobvyklého, ale já vím, že její hudební vkus, byť rozmanitý – vše od rocku, popu až po hard rock – rozhodně nezahrnuje klasiku.
Hned nato jsem se dozvěděla zajímavou skutečnost: při výzkumu na krysách bylo zjištěno, že krysy, které již v těle matky vnímaly Mozarta, se učí rychleji.
„Mozartovské krysy“ našly cestu z bludišť rychleji než ostatní. To, co funguje u krys, by nyní mělo stimulovat lidskou inteligenci. „Efekt Mozart“ tedy začíná pracovat jako raná stimulace prenatálního vývoje. Kamarádka si pro své dítě přece přeje jen to nejlepší. A není výjimkou, plány dnešních nastávajících rodičů jsou až děsivě promyšlené a precizní. „Samozřejmě se bude učit hrát na hudební nástroj, podporuje to duševní rozvoj! Určitě jej budeme vychovávat dvojjazyčně, jak jinak by později mělo dobré vyhlídky na pracovním trhu? Sport je nutností, povzbuzuje ctižádostivost! Pokud chce člověk něčeho dosáhnout, musí se do školy učit každý den, jinak to nejde!“ Tisíce podobných argumentů ukazují, že mnozí rodiče se tváří v tvář společenskému vývoji cítí enormně nejistí.
Co všechno člověk musí dítěti dát na jeho cestě životem? Co mu skutečně přináší výhody a za jakou cenu? Posedlost mnohých rodičů rozvíjet a vzdělávat děti už v raném věku je často důsledně živena bezpočtem komerčních nabídek. Prakticky na každém kroku je lidem vštěpováno, že bez dalších prostředků stimulujících rozvoj nebude dítě schopno držet krok s dobou a vyrovnat se s pozdějšími požadavky. Tomuto tlaku podléhají i mnohé mateřské školy a jako o závod s nimi propagují svoje služby soukromí poskytovatelé.
Údajně ryze v zájmu rozvoje dětí. Třeba v rámci kroužků kreslení, kde již čtyřleté děti malují zátiší, nebo v kurzech cizích jazyků, samozřejmě vyučovaných pouze rodilými mluvčími, kteří nemluví ani slovo česky. Otázku, zda se při tom děti cítí dobře, či do jaké míry se jedná o přínosnou aktivitu, si klade málokdo. Dětský psycholog Wolfgang Bergmann zná pohnutky rodičů: „Stimulace rozvoje dětí má společného jmenovatele – základem je strach rodičů, že jejich dítě bude zaostávat. Rodiče mívají pocit, že život dítěte se bude podobat běžeckému závodu, jednomu velkému běhu životem. Vidí v něm určitý druh soutěže, v níž se soupeří o několik úspěch přinášejících míst. Proto by dítě mělo mít náskok.“
Základní myšlenka přitom není vůbec špatná. Nabídnout dětem pouze základní zaopatření v podobě jídla a bydlení bude těžko tou správnou alternativou. Na děti je třeba klást požadavky a rozvíjet je, potřebují uznání a také zažít pocit úspěchu. Zkušenost překonat sama sebe, dospět k cíli díky vlastní houževnatosti, získat nové způsoby vyjadřování, týmového ducha, rozpoznat vlastní silné stránky, to vše jsou momenty, které dítě optimálně připravují na život a poskytují mu prostor pro získání sebedůvěry. Začíná to rozvojem hrubé motoriky, v raném dětském věku například lezením či učením se chůzi a pokračuje přes rozvoj jemné motoriky prostřednictvím vystřihování, modelování, kreslení a konče sportovními kroužky či jazykovými kurzy. Podle toho, o co se děti zajímají.
Pokud budou děti při hře ponechány vlastnímu osudu, velmi rychle se dostaví nuda a nezískají žádné nové podněty. V této souvislosti je však třeba připomenout, že mnozí rodiče zapisující do kroužků a kurzů už ty nejmenší ve víře, že dětem pomůže více, když budou rozvíjeny pod vedením profesionálů, míří často vysoko nad cíl samotný. A tak se stává, že místo toho, aby rodiče s dětmi po odpoledních stavěli hrady z lega, sedí už ti nejmladší na kurzech angličtiny. Také vývojová psycholožka profesorka Sabine Pauen vidí řešení ve zlaté střední cestě: „Mám dojem, že mnozí rodiče ještě nenalezli rovnováhu mezi respektováním dítěte a vlastním očekáváním. Je třeba, aby pochopili, že malé děti se sice již velmi brzy učí a že právě toto je důležitým faktorem jak pro jejich obecný vývoj, tak pro vývoj mozku, na druhé straně by však měli uznat, že děti zůstanou stále jen dětmi a neměli by k nim přistupovat s příliš přemrštěným očekáváním.“
Kolik ctižádostivosti je ještě zdravé? Co přináší rodičovské ambice dětem v jejich školním životě? Na vliv ambiciózních rodičů, odrážejícího se ve školních výsledcích dětí, vrhá nové světlo jedna švýcarská studie. Od roku 2001 běží pod vedením Markuse Neuenschwandera, vysokoškolského profesora pedagogické psychologie, dlouhodobá studie Rodina-škola-povolání (FASE B) zkoumající vývoj dětí od základní školy až do věku dospělosti.
V průběhu těchto výzkumů vyšla najevo překvapující informace: pokud jde o školní úspěch dětí, nejsou to učitelé, nýbrž rodiče, kdo drží v rukou klíč. A to v rozmezí 30 až 50 procent. Rozhodně je to mnohem více, než se doposud předpokládalo a současně více, než se připisovalo učitelům. Výkony dětí se tedy v první řadě odvíjejí od očekávání rodičů.
Ale nejen to. Explicitně vyjadřované očekávání, se kterým rodiče přicházejí, ovlivňuje rovněž učitele, kteří udělují při stejných výkonech lepší známky tomu dítěti, jehož rodiče přicházejí s vysokým očekáváním na výsledky dosažené ve vzdělávacím procesu. Tento závěr samozřejmě vyvolal bouřlivou odezvu, a to nejen mezi švýcarskými rodiči a učiteli. Znamená to snad, že jsou-li rodiče hodně nároční, dostávají jejich děti automaticky lepší známky?
Profesor Neuenschwander v této souvislosti varuje: „Explicitní očekávání může velmi rychle vést k přetěžování dítěte. Své výkony děti zvyšují jen k hranici vlastních možností a schopností.“ Pokud tedy rodiče od svých dětí požadují přibližně tolik, kolik toho jsou děti schopny dosáhnout, pak se to na výkonu projeví pozitivně. Neuenschwander však nepovažuje ctižádostivost a očekávání v žádném případě za jediné faktory, s jejichž pomocí mohou rodiče ovlivňovat školní úspěch svého dítěte. Rozhodující roli v rodině hraje rovněž stimulace procesu učení a motivace. Diskutovat s dětmi u rodinného stolu, jako dárek jim dávat knihy či chodit do muzeí a navštěvovat kulturní akce – to vše je toho nedílnou součástí a na výkonech dítěte se projevuje prokazatelně pozitivně.
Pedagogové a vývojoví psychologové jsou jednoznačně zajedno v tom, že rozvíjet schopnosti dítěte je třeba, přičemž rozhodující roli připisují správné míře. Nalézt správnou míru, kolik aktivit stimulujících rozvoj a kolik nároků je pro dítě ještě dobrých a napomáhá mu v rozvoji a kde je hranice, kdy se vše zvrhne a dítě zažívá pouze stres, ponechávají odborníci na zvážení rodičům.
Mají pro to dobrý důvod. Každé dítě je jiné, a zatímco jedno se s nadšením a radostí zapojuje do aktivit v divadelním kroužku a učí se dlouhé texty, představuje tatáž aktivita pro jiné učiněný horor. A i když v případě jednoho dítěte lze jedničku v matematice považovat za naprostou samozřejmost, přičemž dvojka poukazuje na nepozornost a ledabylost, je třeba pro jeho kamaráda dvojka výsledkem usilovného snažení. Na rodičích je, aby nalezli, které cíle jsou pro jejich dítě reálné a dosažitelné.
Důležité je, aby byly cíle vytyčeny a jejich dosažení také přiměřeně odměněno. A je jedno, jestli půjde o první krůčky, několik plaveckých temp nebo pěknou známku ve škole. Drahé kurzy, které v podstatě předčasně zprostředkovávají vědomosti, zde hrají jen zanedbatelnou roli. Možná že někteří rodiče považují za skvělé, že jejich tříleté dítě, které sotvaže umí česky, už dokáže říct „good morning“.
Vývojová psycholožka Sabine Pauen na to však reaguje jednoznačně: „Každý den, od okamžiku, kdy otevřeme oči, trénuje mozek sám sebe, dokonce i ve chvíli, kdy máme oči zavřené. Normální prostředí, v němž žijí otevření rodiče, kteří mají čas na své dítě a kteří mají byť jen trochu málo povědomí o vývoji, dává mozku díinzerce těte to, co potřebuje.“
Více se dočtete v aktuálním vydání časopisu Moje Psychologie.