[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Když jsem se před 26 lety vyklubala na svět už tehdy díky pomoci lékařů z reprodukční kliniky Iscare, vůbec jsem netušila, jak obrovský vliv bude mít tato klinika na můj další budoucí život. Dnes si už nedokážu přesně vybavit, kdy poprvé jsem se o okolnostech svého početí dozvěděla, vybavuji si ale sraz dětí "ze zkumavky" v pražské zoo a před tím rozhovor s tátou, který mi vyprávěl, jak si mě jeli s mamkou nechat "upéct" na zámek. Vysvětloval mi, že si nechali vyrobit od doktorů bublinky, ze kterých jsem pak v maminčině břiše vyrostla já. Na tyto srazy, které klinika každý rok pořádá, jsme chodili pravidelně, vynechali jsme jen v roce, kdy se narodil můj mladší bratr. Letos poprvé jsem na něm byla i se svým synem. Jednalo se tedy o takový dvojitý návrat.
O miminko jsme se s manželem začali pokoušet, když mi bylo 23 let. Byla jsem mladá a zdravá, tak jsme nečekali, že by mohl nastat problém. Že to nepůjde přirozenou cestou, jsme zjistili zhruba po roce našeho snažení. Čeká mě stejný osud jako rodiče? To mi běželo hned hlavou. A taky další nepříjemné myšlenky, ale čím víc jsem si o celém procesu zjišťovala a mluvila se ženami v mém okolí, tím víc jsem si uvědomovala, že je to celkem častý jev a že nejsem vůbec žádná ojedinělá "sněhová vločka". Své pocity jsem často sdílela v jedné facebookové skupině, kde se sdružovaly ženy s problémy s otěhotněním.
Vlastně přímo tam vznikla taková svépomocná skupinka. Samozřejmě jsme si o všem povídaly i s mamkou. Mnohé si už nepamatuje, ale je přesvědčená, že tehdy neexistovalo rozhodně tolik možností jako dnes. Celou náročnou cestu od první konzultace s lékařem přes výsledky veškerých vyšetření až po pozitivní těhotenský test – všechno jsme spolu intenzivně prožívaly.
Náročné bylo pro nás zejména nekonečné čekání – na výsledky jednotlivých testů (spermiogram, imunologie, odběr krve při menstruaci, mimo menstruaci, párová genetika a ještě určitě něco dalšího, na co jsem zapomněla), na konzultace i před ordinací. Ačkoliv jsme oproti jiným párům strávili v lékařské péči poměrně krátkou dobu, bylo to psychicky náročné. Naštěstí doma neprobíhaly žádné hádky nebo rozepře, dokonce mám pocit, že nás to naopak víc sblížilo.
Manžel byl velmi podporující, optimistický a ze žádných výsledků, ač některé nebyly úplně OK, se nehroutil. Věřil moderní medicíně a lékařům, že vše dobře dopadne. Jediné napětí, které si pamatuji, bylo při vyšetření spermiogramu, které manžel absolvoval třikrát a pokaždé s výsledky, se kterými nebyl spokojen. Ale pan primář mu vcelku rychle vysvětlil, že stačí "jedna dobrá". Před návštěvou reprodukčního centra jsem zkusila také užívat i různé bylinky a čaje, ale ze všeho mi bylo akorát zle. Z jedněch vitaminů pro páry jsme měli oba dokonce kopřivku.
Příčinu, proč nám "to" nejde, se z žádných lékařských vyšetření nepodařilo zjistit. Což je vlastně stejné, jako to bylo kdysi u mých rodičů. My jen měli to štěstí, že syn nám vyšel hned z první inseminace (odborně IUI, tedy intrauterinní inseminace, což je zavedení spermií za pomoci tenkého katetru přímo do dělohy). Mamka si tenkrát musela „střihnout“ dvě kola, první nevyšlo a z druhého má mě. To byl také jeden z důvodů, proč jsem nechtěla otálet a chtěla jít hned na IVF, tedy umělé oplodnění. Přišlo mi to jistější a možná rychlejší. Paní doktorka mi ale navrhovala zkusit nejprve alespoň 3x inseminaci. O to jsem nestála, připadalo mi, že akorát ztratíme čas.
Nakonec jsem si ale nechala poradit a jednou do toho šla. Proces IUI nebyl vůbec bolestivý, nebylo to o nic horší než klasická gynekologická prohlídka. Doslova za minutku bylo hotovo. Rekonvalescence ani žádný speciální režim nebyl třeba, protože náš den D byl 23. prosince, využili jsme ho ještě k nákupu dárků, a tak musím říct, že jsem se nešetřila. Následovalo dlouhých 14 dnů čekání, než jsem si směla udělat těhotenský test. Bylo to nejdelších 14 dnů v našem životě. Vůbec jsem tomu nedávala žádnou šanci, a o to víc jsem koukala na ty dvě jasné čárky, které jsem na testu v lednu viděla. Naštěstí naše cesta byla krátká a rychlá.
Když to celé shrnu, na kliniku jsme šli poprvé v srpnu roku 2021 a štěstí se na nás usmálo hned při první inseminaci o Vánocích 2021. Těhotenství ze začátku probíhalo bez komplikací, musela jsem si ale aplikovat léky na ředění krve, ve druhém trimestru se bohužel přidaly těhotenská cukrovka a vyšší tlak, takže ještě dieta a léky na prevenci preeklampsie. Takže závěr byl trochu náročnější, ale gynekoložka miminko i mě hlídala velmi pečlivě a syn se narodil přesně v termínu. S průměrnou novorozeneckou váhou, výškou a i hladinu cukru měl v pořádku.
Porod jako takový byl velmi náročný, 18 hodin mě trápily křížové kontrakce, které nevedly ani přes medikaci k otevírání porodních cest, proto se syn narodil císařským řezem. Náš milovaný Viktor spatřil světlo světa v září loňského roku.
A pokud vás zajímá, jaký byl následný příběh u mých rodičů, tak těm se tři roky po mém narození podařilo zcela bez lékařského zásahu zplodit ještě mého brášku. Tak uvidíme, jaký osud potká nás.