[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Tři čtvrtiny Britů se podle nedávného výzkumu stydí za nepořádek ve svém bytě. Přinejmenším v jedné místnosti – nejčastěji v ložnici nebo v koupelně. Sedmačtyřicet procent Angličanů dokonce kvůli nepořádku zrušilo plánovanou návštěvu přátel nebo rodinnou událost. A 26 procent z nich si dokonce z tohoto důvodu nikdy nikoho domů nepozvalo.
Když člověk čte tyto statistiky, neubrání se pomyšlení, jak by asi podobný výzkum dopadl v uklízením posedlém Česku, v zemi, která zahraniční návštěvy donedávna udivovala tím, že si ještě před vstupem do bytu musely vyzout boty. „Radši se tu moc nerozhlížej, mám tady hrozný bordel“ je standardní uvítací věta v jakémkoli českém obydlí, snad ještě častější než „posaď se, co si dáš k pití“. A nezáleží na tom, zda ten „hrozný bordel“ představují dva časopisy na konferenčním stolku v dokonale vycíděném obýváku, anebo tři dny stará hromada špinavého nádobí na kuchyňské lince.
Terapeutka Jarmila Klímová tvrdí, že za prohlášeními o „nepořádku“ se skrývá potřeba pochvaly. „To říkají české ženy, které tímto volají po uznání. Chtějí, potřebují slyšet, že žádný nepořádek nevidíte a že mají perfektně uklizeno. Potřebují potvrdit svoji hodnotu,“ dodává. Posedlost úklidem je v českých ženách podle ní zakořeněna historicky. „V předválečné éře se ženy nemohly prezentovat jinak než dokonalou domácností, bytem jako klícka a upečenou bábovkou,“ vysvětluje. „Skrze dokonale uklizenou domácnost žena vyjadřovala vlastní hodnotu, užitečnost ostatním okolo. Což je bohužel dáno nedoceněností role ženy patriarchální společnosti. Její hodnota nespočívá v ní samé, ale v tom, že je krásná, pracovitá, zvládá kariéru, děti a třeba i perfektní úklid,“ vysvětluje Jarmila Klímová.
A když později v době komunismu ženy masově nastoupily do práce, teror úklidu nepolevil, právě naopak. „Když po válce začala masová výstavba panelových sídlišť a bytovek, zrušila se takzvaná soukromá zóna. Zatímco dřív byl součástí každého bytu nebo chalupy načančaný přijímací pokoj, kam se vodily návštěvy, nově se z ekonomických důvodů začalo šetřit místem a hosta jste si najednou brali až do obýváku, do své soukromé zóny,“ vysvětluje.
Možná je v této souvislosti příznačné, že zatímco pořádek podle psychologických výzkumů v lidech podporuje ochotu dodržovat pravidla, nepořádné prostředí stimuluje kreativitu. Psycholožka Kathleen Vohs to potvrdila experimentem, jehož účastníci měli za úkol vymýšlet různá alternativní využití pingpongových míčků (kromě jejich původního účelu). Ukázalo se, že lidé, kteří na úkolu pracovali v místnosti plné nepořádku, byli při jeho řešení podstatně důmyslnější a dokázali navrhnout více rozmanitých možností. Naopak v uklizené kanceláři byli účastníci pokusu méně tvůrčí. Můžeme se jen dohadovat, zda by k podobným závěrům došla i v naklizených obývacích pokojích na panelákových sídlištích v 80. letech minulého století.
Je paradoxem, že zatímco ve většině ostatních oblastí života neváháme využívat placené služby – auto vozíme do myčky, chodíme na masáž, necháváme si hlídat děti –, mít paní na úklid je něco, za co stále máme potřebu se omlouvat. Svému partnerovi, svým známým, sami sobě i té uklízečce samotné.
„Když jsem se poprvé v životě odhodlala najmout si paní na úklid, mému synovi byly dva roky a čekala jsem druhé dítě. Do toho jsem téměř na plný úvazek pracovala z domova a můj muž byl většinu času na služebních cestách. Jakžtakž jsem to zvládala, ale byla jsem pořád unavená a vystresovaná,“ říká šestatřicetiletá překladatelka Marie.
„A tak jsem jednoho dne zavolala do úklidové služby. Připadala jsem si dost trapně, protože náš ušmudlaný byt nebyl zrovna z těch luxusních domácností, na které jsou placené uklízečky v mých představách zvyklé. A když dispečerka zvedla sluchátko, dobré tři minuty jsem se omlouvala. Vysvětlovala jsem jí, že nejsem žádná rozmazlená elitářská fiflena, která celý den jenom sedí na gauči a jí bonbony.,Prostě potřebujete pomoc,‘ řekla ta paní u telefonu. A já jsem si konečně oddechla. Přesně tak. Prostě jsem potřebovala pomoc.“
Mariin příběh je typický: ztotožnila se s představou, že paní na úklid si najímají pouze rozmařilí boháči s rozlehlými rezidencemi. Důvody, proč se mnozí z nás zdráhají najmout si uklízečku, se dají shrnout do několika kategorií: