[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Davídkovi jsou dva roky a za čtyři měsíce se mu má narodit bráška. David je šikovný kluk, ve dvou letech a dvou měsících umí chodit na nočník, moc pěkně mluví, krásně jí a nedělá mu problém přespat bez maminky u babičky a dědy. Přesto má Davídkova maminka ze změn, které synovi přinese narození miminka obavy.
Davídek se totiž neumí ani na maličkou chvíli zabavit sám, neustále se dožaduje pozornosti a obvykle se mu jí dostane. Pak je velmi hodný, milý, snadno se učí nové věci a dělá svému okolí radost. Jenže až se narodí miminko, nebude už čas celé rodiny patřit jen malému Davidovi.
„Začínám mít z narození mrňouska docela obavy, Davídek se prostě ani na chviličku nezabaví sám, neumí si sám hrát a neustále se dožaduje pozornosti. V poslední době se naučil hru vynucovat strašným křikem, většinou mu radši ihned vyhovíme, protože to co pak následuje je opravdový horor! Pokud si s ním momentálně hrát opravdu nemůžeme, radši se nějak pokusíme na chvíli odvést jeho pozornost – dáme mu nějakou dobrotou či pustíme pohádku na DVD,“ vypráví nastávající maminka Míša.
Míša samozřejmě není se svými starostmi osamocena. Zabavit se samo, alespoň na malou chvilku, neumí stále větší počet dětí. A nejen kojenců a batolat, ale i mnohem starších dětí, jejichž nudu bohužel časem vyřeší chytrý telefon či tablet – ale to už je další kapitolou problému.
Zatímco malí kojenci mají na naši takřka bezvýhradnou pozornost vcelku oprávněný nárok (i když to samozřejmě neznamená, že maminka nemá nárok odskočit si v klidu na toaletu nebo si dojíst večeři), čím jsou děti starší, tím méně by nás měly ke hře nezbytně potřebovat.
Jenže prvorozený Davídek, jediné dítě v rodině, nedostal nikdy příležitost, aby se alespoň na chvíli zabavil sám. Nikdo mu neumožnil, aby si sám, naprosto přirozeně hledal způsoby, jak se alespoň na malou chvíli zabavit. Psycholožka Iva Jungwirthová problematiku trefně glosuje v jedné ze svých populárních knih následovně: „…když máme miminko jedno, obvykle mu ihned vyhovíme, reagujeme na první zaplakaní, při první známce nudy vymýšlíme novou zábavu. Dítě tak ani nemá možnost, aby se naučilo zabavit se a hrálo si samo.“
Samozřejmě to neznamená, že máme ponechávat maličká miminka svému osudu, nebo je nechat dlouze plakat. Jen nemusíme úplně vždy a za každou cenu přiskočit, kdykoliv maličký či maličká „pípne“. Nepochybně má každé miminko oprávněný nárok nás přivolat, když se cítí nepohodlně a nespokojeně, když ho něco bolí nebo se jednoduše nudí. Není však v lidských silách, abychom byli vždy po ruce, což je ale dle psychologů vlastně dobře.
Mnoho starostlivých a citlivých maminek, které svým maličkým „slouží do roztrhání těla“ se na věc začne koukat z jiného úhlu, když do rodiny přibude další dítě, jemuž se již absolutní pozornosti nemůže zcela přirozeně dostávat. A světe div se, tyto maminky často zjistí, že to ani není potřeba! Iva Jungwirthová o tom říká: „Druhé děti se obvykle rodí do úplně jiné rodinné situace – a obvykle si moc pěkně vyhrají i bez pozornosti dospělého.“
Malého Davídka a jeho maminku tedy pravděpodobně skutečně čeká nejen radost z miminka, ale i vyrovnávání se s určitými změnami, které jeho narození do rodiny přinese. Davídek vše ale nakonec zcela jistě zvládne, stejně jako mnoho prvorozených dětí před ním i po něm. A možná díky překonané „těžké chvilce“ dokonce povyroste jeho sebevědomí a snad i objeví nekonečný svět vlastní fantazie. A není to fantazie ledajaká! Dětská fantazie je totiž nejkouzelnějším světem a nepřebernou zásobárnou těch nejúžasnějších her, na které by „vyčpělí“ dospělí nikdy nepřišli!