S babičkou je prcek hodný, a sotva si pro něj přijedete, je jako utržený ze řetězu. Ve školce spořádaně sedí a hraje si, s vámi už v šatně zlobí, je rozjívený, neposlouchá. Také se často sama sebe ptáte, proč tomu tak je? Můžeme vás uklidnit, je to naprosto normální.
Psychologové se shodují na tom, že změna chování „k horšímu“ poté, co se na obzoru objeví maminka, je naprosto běžná a přirozená. Však už moje prababička říkávala tu pověstnou větu, kterou často slýcháváme od většiny hlídačů či hlídaček: „Doteď byl hodný…“ A od paní učitelky ve školce: „Ta snad ani zlobit neumí.“ No, my víme své. A proč tomu tak vlastně je?
Maminka je pro dítě středobodem vesmíru. S ní se cítí nejbezpečněji a může „vypustit páru“, tedy všechny své emoce, které před ostatními často drží na uzdě. „Z tohoto sebeovládání je tak unavené, že když se vrátí domů, do svého hnízda, k milované mamince, která dítě miluje bezpodmínečně, uvolní své emoce a projeví se podrážděně.
Začne fňukat a ukazuje nesouhlas třeba i s tím, co se dělo před několika hodinami, kdy u něj máma nebyla,“ píše na svém blogu Eva Kiedroňová, uznávaná autorka unikátní metody péče o dítě a rozvoj kojence v souladu s jeho psychomotorickým vývojem.
Náš malý papiňák
Ve školce či škole a v různých kroužcích musí dítě dodržovat pravidla často mnohem přísnější, než na která je zvyklé z domova. Negativní pocity, které tak celou dobu drží v sobě, neumí ventilovat jinak než pláčem, křikem a odmlouváním. A „papiňáček“ vypouští právě až s maminkou, ve své bezpečné oáze.
Kromě dětí školkou povinných jsou v této „dvojí tváři“ experty i batolata kolem dvou let. Rodiče si s nimi často nevědí rady během pověstného období vzdoru, kdy slyší stále dokola jen „ne“. I tohle krátké slovíčko často používají především ve společnosti těch nejbližších.
Moje roztomilá neteř si u toho navíc vždycky teatrálně dupne nožičkou. Jakmile ale máma zavře dveře, jako mávnutím kouzelného proutku se promění v hodnou a poslušnou princeznu. Jakmile se maminka vrátí, kouzlo je pryč.
I to je naprosto normální a běžný jev.
„Období vzdoru, které nastupuje kolem osmnáctého měsíce života dítěte, je důležitá etapa života. Akceptovat osobitost dítěte znamená také přijímat jeho druhou stránku: jeho svéhlavost, potřebu sebevymezení, prosazení své vůle, nedostatek tolerance vůči frustraci a dosud nevytvořenou schopnost snášet delší dobu psychické napětí,“ vysvětluje MUDr. Zbyněk Mlčoch (zbynekmlcoch.cz).
Jak na něj?
Vyzvedáváte-li ve školce andílka, který se ještě před odchodem promění v malého čerta, zachovejte chladnou hlavu. Zůstaňte v klidu. Nervózní reakce, zvyšování hlasu a zamračený obličej nic nevyřeší. Snažte se zdůvodnit si jeho chování a pochopit ho, pomoci dítěti, aby se uklidnilo.
„Ideální je dítě obejmout, ukázat mu, že jsme se na něj těšili, a začít si s ním klidně povídat tváří v tvář o tom, co hezkého jsme prožili a co nás nyní spolu čeká,“ radí Eva Kiedroňová. Postupně se dítě naučí své pocity nejenom vnímat, ale i s nimi pracovat.
Vlastně byste se z toho vašeho „rozjíveného“ drobečka spíš měla radovat. Máma je prostě máma a je jen jedna, s ní je nejlépe, a proto se může vaše ratolest chovat tak, jak právě chce a potřebuje. A přiznejte si, že se na druhou stranu, ve společnosti ostatních, se umí chovat (téměř vždy) vzorně. Vaše výchova tedy vlastně ve finále nese kvalitní ovoce.
VIDEO: Tohle na ně platí: Jak dosáhnout toho, aby dítě nekřičelo a nemluvilo moc nahlas