[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Psychologové se shodují na tom, že změna chování „k horšímu“ poté, co se na obzoru objeví maminka, je naprosto běžná a přirozená. Však už moje prababička říkávala tu pověstnou větu, kterou často slýcháváme od většiny hlídačů či hlídaček: „Doteď byl hodný…“ A od paní učitelky ve školce: „Ta snad ani zlobit neumí.“ No, my víme své. A proč tomu tak vlastně je?
Maminka je pro dítě středobodem vesmíru. S ní se cítí nejbezpečněji a může „vypustit páru“, tedy všechny své emoce, které před ostatními často drží na uzdě. „Z tohoto sebeovládání je tak unavené, že když se vrátí domů, do svého hnízda, k milované mamince, která dítě miluje bezpodmínečně, uvolní své emoce a projeví se podrážděně.
Začne fňukat a ukazuje nesouhlas třeba i s tím, co se dělo před několika hodinami, kdy u něj máma nebyla,“ píše na svém blogu Eva Kiedroňová, uznávaná autorka unikátní metody péče o dítě a rozvoj kojence v souladu s jeho psychomotorickým vývojem.
Ve školce či škole a v různých kroužcích musí dítě dodržovat pravidla často mnohem přísnější, než na která je zvyklé z domova. Negativní pocity, které tak celou dobu drží v sobě, neumí ventilovat jinak než pláčem, křikem a odmlouváním. A „papiňáček“ vypouští právě až s maminkou, ve své bezpečné oáze.
Kromě dětí školkou povinných jsou v této „dvojí tváři“ experty i batolata kolem dvou let. Rodiče si s nimi často nevědí rady během pověstného období vzdoru, kdy slyší stále dokola jen „ne“. I tohle krátké slovíčko často používají především ve společnosti těch nejbližších.
Moje roztomilá neteř si u toho navíc vždycky teatrálně dupne nožičkou. Jakmile ale máma zavře dveře, jako mávnutím kouzelného proutku se promění v hodnou a poslušnou princeznu. Jakmile se maminka vrátí, kouzlo je pryč. I to je naprosto normální a běžný jev.
„Období vzdoru, které nastupuje kolem osmnáctého měsíce života dítěte, je důležitá etapa života. Akceptovat osobitost dítěte znamená také přijímat jeho druhou stránku: jeho svéhlavost, potřebu sebevymezení, prosazení své vůle, nedostatek tolerance vůči frustraci a dosud nevytvořenou schopnost snášet delší dobu psychické napětí,“ vysvětluje MUDr. Zbyněk Mlčoch (zbynekmlcoch.cz).
Vyzvedáváte-li ve školce andílka, který se ještě před odchodem promění v malého čerta, zachovejte chladnou hlavu. Zůstaňte v klidu. Nervózní reakce, zvyšování hlasu a zamračený obličej nic nevyřeší. Snažte se zdůvodnit si jeho chování a pochopit ho, pomoci dítěti, aby se uklidnilo.
„Ideální je dítě obejmout, ukázat mu, že jsme se na něj těšili, a začít si s ním klidně povídat tváří v tvář o tom, co hezkého jsme prožili a co nás nyní spolu čeká,“ radí Eva Kiedroňová. Postupně se dítě naučí své pocity nejenom vnímat, ale i s nimi pracovat.
Vlastně byste se z toho vašeho „rozjíveného“ drobečka spíš měla radovat. Máma je prostě máma a je jen jedna, s ní je nejlépe, a proto se může vaše ratolest chovat tak, jak právě chce a potřebuje. A přiznejte si, že se na druhou stranu, ve společnosti ostatních, se umí chovat (téměř vždy) vzorně. Vaše výchova tedy vlastně ve finále nese kvalitní ovoce.