[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Kdy naposledy jste byly doma protivné a sprosté?
Kateřina: To bylo dnes přesně v 7.08 ve chvíli, kdy jsem po šesté volala na staršího syna, aby si vzal mikinu, a na mladšího – na toho asi po čtvrté – aby si šel čistit zuby. Oba seděli nad knihou o tramvajích a nevnímali svět. Byla jsem otevřeně protivná (tzv. mateřská klasika: "Kolikrát to mám ještě proboha říkat!?") a skrytě sprostá (“Do pr...e, ujede mu autobus a přijde pozdě do školy...").
Lucie: Moje dcerka je ještě malá, má 20 měsíců, takže kdybych na ni byla protivná a sprostá, bylo by to dost blbý. Proto se opravdu snažím nebýt ani jedno. Spíš jsem občas přetažená a unavená a tím, jak je člověk málo vyspalý, tak má tendenci být víc emocionální. Třeba minulý týden jsem se u uspávání rozbrečela, protože už to trvalo asi dvě hodiny a já byla fakt už unavená, hladová, frustrovaná a vyřízená. Tak mi začaly téct slzy a ta moje holčička na mě tak koukala a já jí říkám: "Promiň, že tě nedokážu uspat!" Nakonec se mi to teda podařilo – a usnula jsem taky. (směje se)
Čím vás dokážou doma nejvíc naštvat, ať už drahé polovičky nebo ratolesti?
Kateřina: Vadí mi hádky kvůli takovým těm rutinním věcem, na kterých mi přijde zbytečné ztrácet energii: příprava aktovky ("ale mami…"), čištění zubů ("ale mami…"), vypnutí počítače ("ale mami…"). Není to dané jen nějakou neposlušností, ale všichni – jak děti, tak dospělí – máme strašně roztříštěnou pozornost, zapomínáme se a trochu se ztrácíme v chaosu. Je těžké udržet pozornost na jednu věc od začátku až do konce.
Lucie: Mě momentálně dokážou nejvíc naštvat moje kočky, které mňoukají a dělají brajgl přesně v momentě, kdy se snažím uspat dítě. To na ně občas vlítnu a jsem pak protivná a sprostá.
Čím nejvíc štvete pro změnu vy vaše děti?
Kateřina: Asi že jsem docela protivná v té každodenní rutině. Protože ta sama mě poměrně ubíjí a strašně otravuje. Mnohem raději jsem s dětmi někde mimo zajeté koleje, na výpravě v lese, na výletě po městě. To zbožňuju, chodit s dětmi pěšky na výpravy, povídat si s nimi a zažívat dobrodružství, zdolávat výzvy.
Lucie: Moje dcerka má momentálně období, kdy nesnáší punčochy, takže myslím, že ji nejvíc štvu tím, že jí je neustále oblékám.
Prozradíte ještě něco o svých malých pokladech?
Kateřina: Starší syn Bartoloměj je třeťák. Je blázen do technologií, taky je hodně divoký, má zlaté srdce a dokáže okecat úplně všechno na světě. Což právě v té každodenní rutině může být únavné. Dává mi neustále nové podněty a výzvy. Díky němu nikdy neustrnu na místě. Mladší Jeroným jde příští rok do školy a je to milý přívětivý milovník tramvají, mistr empatie. Sluníčko. Říká mi velmi často, že jsem nejlepší máma na světě, ať už jsem zrovna sebevíc nešťastná z toho, jak jsem zase byla protivná nebo jak jsem zase někde něco neuhlídala, zapomněla nebo jak jsem zase vybuchla. “Mámo, jsi nejlepší máma na světě, protože jseš moje.”
Lucie: Mám dceru Charlotte, které často říkám Lotty. Lottynka je úžasná, je to můj poklad, jsem šťastná, že můžu být zrovna její maminkou. Je neskutečně šikovná a pohybově zdatná – všude umí vlézt, ničeho se nebojí. Ráda napodobuje zvuky zvířat. Umí se krásně dělit o hračky s jinými dětmi. Chodíme spolu často do herniček, na hřiště, do parku, do zoo. Teď jsme si zavedly tančící rána: pustím hudbu a prostě tančíme jako na diskotéce. Je nám zkrátka fajn.
Obrovskou ránou pro duševní pohodu rodin byl covid...
Když jsem si pročítala diskuse na facebookových stránkách PSM, nestačila jsem se divit. Témata jsou víc než pestrá. Mámy tam kromě všemožných mateřských strastí a výchovy řeší i sexuální život a nevěry, ale i fyzické napadání od otců svých dětí… Vstupujete nějak do diskusí, snažíte se nějak pomoct?
Kateřina: Problém je, že nejsme kompetentní profesionalizovaná právní nebo psychologická poradna, můžeme leda na takové odkázat a poslední dobou jsem si všimla, že už to mohutně dělají i samy členky navzájem. My si s Lucií uvědomujeme odpovědnost a samy jsme velmi zasažené tou škálou příběhů, které k nám přichází, přemýšlíme o tom, jak k tomu přistupovat. Já do skupiny vstupuju spíš jako komentátor pod svým jménem (takže členky mě mají za jednu z nich, což také jsem) v momentech, kdy cítím, že je tam nějaký větší problém nebo se chýlí k nějaké toxické diskusi či hejtování. Snažím se pak ženy směrovat na pomoc – kam se mohou obrátit v případě domácího násilí, sexuálního násilí, duševní nepohody a tak dále. Čerpám ze znalostí, které mám díky své dramaturgicko-dokumentární práci v České televizi, tudíž nejednám na základě "dojmologie". Vše ale neodchytím. A jsem vlastně kapka v moři. Ta masa komentářů a statusů nás samotné mnohdy prostě přebije.
Jedna z maminek si postěžovala, že ji partner slovně i fyzicky napadal před jejich dítětem… Odpovědí jí byly podobné zkušenosti dalších maminek, a že jich nebylo málo! Palčivé téma fyzického a psychického napadání rezonuje napříč sociálními sítěmi. Přemýšlely jste nad tím, proč se tak děje?
Kateřina: Tady budu delší, dál už se pokusím být stručná. Je těžké takhle složitou otázku odpovědět stručně a srozumitelně. Co se týče příběhů o partnerech, kteří své ženy opouští, mizí z domu, jsou duchem nepřítomní, nedělají to, co ženy potřebují, nebo se dokonce chovají hrubě a násilně – to bych ale vnímala zase jako trochu jiné téma – možná to trochu odkazuje na to, o čem s psychiatrem Antonínem Šebelou mluvíme i v naší knize Protivný sprostý matky. Tátové mají také své duševní zdraví a příchod dítěte pro ně může být otřesem, se kterým si nevědí rady (Antonín mluvil o “poruše přizpůsobení”). Tam by bylo velmi dobré, abychom se začali bavit nejen o matkách, ale i o otcích, což máme s Lucií v plánu. Obecně byl ale velkou ránou pro duševní zdraví rodin covid. A než jsme se nadechli po tom nejhorším, přišla strašná válka, která změnila život nám všem, ať už si to uvědomujeme nebo ne. Možná máme pocit, že už je covid hluboká minulost a velké dějiny se našich všedních životů nedotýkají, ale není to pravda. V podvědomí to pracuje a dopady – například ekonomické – a permanentní pocit nejistoty v nás zkrátka pracují. Jistoty padly. Například pedagogové v covidu vidí jasnou hraniční čáru, za kterou je jejich svěřencům ve škole očividně po psychické stránce mnohem hůř – a hlavně: to, co sporadicky řešili například v šestých třídách, aktuálně řeší v mnohem větším měřítku už třeba ve čtvrtých. Nebo dokonce v prvních. To se týká i rodin jako takových. Musíme spolu mluvit o duševním zdraví, musíme vytvořit takové prostředí, ve kterém nebudou mít problém o své psychice mluvit ani ženy, ani děti, ani muži. Protože nelze přehlížet aktuální jistý extrémní trend rozšířených sebevražd, případně i vražd cílených na rodinné příslušníky. Postáváme na pokraji katastrofy – i s ohledem na nedostupnost odborné péče. To je téma zase samo o sobě...
Milé mámy, jste svým dětem těmi nejlepšími maminkami na světě. Protože jste jejich. Tak si víc věřte!
Obrací se mámy s prosbou o radu, o pomoc konkrétně přímo na vás?
Kateřina: Nejsem si toho vědoma. Obrací se většinou na ostatní PSM ve skupině. Osobně ale ne. Naše “značka” – či jak to říct – mezi lidmi – jak ženami, tak muži – velmi pozitivně rezonuje. A to je příjemná zpětná vazba.
Lucie: Mámy se obrací o pomoc či radu na ostatní členky skupiny – funguje to prostě na bázi sdílení. Je tam v tuto chvíli už 34 tisíc lidí (nejen žen), takže cokoli holky řeší, vždycky se najde někdo, kdo si třeba prošel či prochází něčím podobným. Hodně příspěvků je o tom, že ze sebe členky chtějí prostě něco dostat ven, vysypat ze sebe něco, co je třeba tíží, svěřit se. A pomůže jim už jen to, že to napíšou.
Přejděme k o něco pozitivnějšímu dotazu. Jedna z maminek vznesla do diskuse dotaz, zda by jí někdo neporadil, co se tak dělá, když je člověk sám doma… Co děláte vy, pokud tento komfort nastane?
Kateřina: Pracuju, píšu a skládám prádlo, ke kterému si pustím nějaký seriál. Nesnáším skládání prádla, ale zbožňuju koukání na seriály. Tak se to snažím kombinovat.
Lucie: Když jsem sama doma, snažím se pracovat, psát, stříhat. Jako asi každá pracující máma mám neustále spoustu restů, takže když mám čas, doháním, co se dá.
Právě vychází kniha Protivný sprostý matky, kterou jste zmiňovaly a která navazuje na stejnojmenný úspěšný pořad České televize. Co v ní čtenářky najdou?
Kateřina: Najdou v ní dobrou náladu, rozhovory se známými a zajímavými rodiči, ale i autenticitu a bolest matek, o kterých se nemluví. Protože jsou mateřská témata, o kterých zkrátka nechcete slyšet, pokud se vás nebo někoho vám blízkého nezačnou týkat. Některá témata jsme opatřily ještě komentáři odborníků. Rozhodly jsme se neuhýbat a zahrnout do knihy obě tyhle stránky rodičovství – nadhled, humor, lásku, naději, ale i onu bolest a řekněme temnější stranu síly, která k mateřství zkrátka patří.
Lucie: A taky je to kniha příběhů – některé jsou veselé a některé zase trochu smutnější, ale všechny napsal sám život. Spisovatelka Nina Špitálníková vypráví o svém životě single mámy, Natálie Kocábová mluví o tom, jak zvládnout rozvod, písničkářka Nikola Mucha zase povídá o svém punk mateřství. Dále se dočtete příběhy o adopci, rodičovství stejnopohlavních párů a mnoho, mnoho dalšího.