[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Když bylo mé dceři čtyři nebo pět let, byla si naprosto jistá, že „se ožení s Viky Hrůzovou“. Chtěla být za každou cenu v její společnosti. Když neviděla Viktorčiny botičky v šatně, odmítala vejít do třídy. Když jsem byla v pohodě, byla to pro mě úsměvná banalita, které jsme s paní učitelkou pobaveně přihlížely. Když jsem ale spěchala, trpělivost a pochopení mi došly. Z tohoto neústupného dětského chování se pro mě stávala komplikace, na kterou jsem neměla kapacitu.
V obou případech to byla špatná reakce – ani zlehčovat, ani tlačit není dobře. A dnes si říkám, že třeba se dcerka s Viky nakonec jednou opravdu „ožení“ – vím já, co bude, až dospěje? Navíc přiznávám, že se mi prostě líbí ta naivní dětská rovnoprávnost, které nesejde na pohlaví nebo na věku. Láska je prostě láska!
„Mateřská škola zahajuje období, kdy děti odcházejí od svého primárního pečovatele a zůstávají v instituci doslova na plný úvazek. Je přirozené a zdravé připoutat se tam k jiné osobě kvůli pohodlí a bezpečnosti,“ říká Joyce Harrison, ředitelka programů předškolní psychiatrie v Johns Hopkins Children’s Center v Marylandu. „Děti také začnou zkoušet role dospělých. Mají pocit, že jsou ve velké škole, a myslí si, že by se měly chovat jako dospělí. To vše je součástí pátrání po tom, kdo jsem a co bych měl dělat.“
Z našeho dospělého pohledu jsou školková zaláskování úsměvnou epizodou. Pro děti však znamenají zásadní zlom v jejich životě! Dítě úplně poprvé pociťuje tento druh emocí k někomu jinému než k rodiči nebo obecně k nejbližším osobám.
„Děti ve věku zhruba čtyř až šesti let si skrze hru na něco nacvičují sociální role. Všímají si, že mají jiný vztah s tatínkem, jiný s maminkou, jiný s kamarádkou a kamarádem ze školky. Klasika jsou hry na rodinu, na domácnost, na manžele, na doktora. Školkové lásky jsou pak nejčastěji takovým tréninkovým hřištěm pro rozvoj emočně vzájemné intimity,“ říká dětská psycholožka a terapeutka Barbora Blažková. Určitě nemá význam z toho dělat vědu nebo událost. Stejně, jako si hrají školkové děti na dospělé, nejčastěji na tatínka a na maminku, budou si děti za půl hodiny hrát na obchod nebo na řízení vlaku.
„První láska – to je velký cit a malý rozum,“ prohlásil řecký básník Arión. Proto když není dětská láska opětována nebo se objeví zrada, přichází bolest, jakou známe i my, dospělí. „V první řadě je třeba brát dětské city vážně. Malé dítě nerovná se malé city,“ upozorňuje Barbora Blažková. Připomíná ověřený výchovný postup: ať už potomek přichází s jakoukoliv potíží, vždy se osvědčuje naslouchat mu, zajímat se, ptát se, co pro něj můžete udělat. „Zejména mladší děti chtějí vědět, jak to měli dospělí v jejich věku, jak to řešili, co jim pomohlo. Úlevné může být uvědomění, že neúspěch, ač bolestivý, patří k životu. Šikovným pomocníkem jsou pak také příběhy, které přes typicky dramatický průběh nakonec končí dobře.“
Takže svěřil se vám potomek se svými pučícími city? To je skvělé! Teď očekává pochopení a podporu. Co opravdu neočekává, je bagatelizování, nebo naopak dramatizování. Nejste si jisti, jak na to? V následujícím boxu pro vás máme 6 rad, co určitě (ne)dělat. Možná vám některé přijdou jako pro pubertální lásky. To je v pořádku, to je schválně. Berte to jako trénink. Protože "školkáč" k vám má víceméně nepodmíněnou důvěru. A když si tenhle vztah důvěry udržíte, v pubertě jako když ho najdete.
Nebagatelizujte. Děti na reakce dospělých citlivě reagují. Nejvíc je raní, když o jejich vzplanutí mluvíte posměšně na veřejnosti. Aby vám i do budoucna důvěřovaly a svěřovaly se vám, berte jejich vztahy aspoň na oko vážně. Taky to znamená nebagatelizovat, nezlehčovat. Podívejte se na situaci očima svého potomka. Máte? To je energie, co?! A váš prcek ji fakt nedokáže vnímat jakože „pro jedno kvítí slunko nesvítí“. Ještě nemá tu zkušenost. Žije totiž přítomností a ta ho někdy docela válcuje.
Nedramatizujte. Opak rodičů, kteří bagatelizují, jsou ti, kteří zase řeší moc. Pokud o sobě tohle víte, pomůže vám uvědomit si svoji roli: vnímám, trpělivě naslouchám příhodám (byť jsou banální a zoufale bez pointy), a když nastane problém, zbytečně ho nenafukuju. Vaše role je být k dispozici. Tedy eventuálně pomoct s řešením, ale pokusit se za dítě neřešit úplně. Dopřejte své ratolesti vyrůst tím, že se učí překonávat drobné překážky. Časem přijdou větší.
Nezakazujte. Děti jsou možná malé na sex, ale ne na vztahy. První lásky jsou prostě normální, nehledejte v nich vědu. Nekritizujte proto ani objekt zájmu. Možná se vám ten chlapeček nebo holčička nezamlouvají. Možná máte výhrady k jejich rodině. Zkuste si to nechat pro sebe. Pokud to nedokážete, můžete na ně své dítě jen jemně upozornit. Ale konkrétní kamarády nebo lásky nezakazujte! Berte to jako zkoušku na pubertu – tam už se vás potomek na váš názor ptát nejspíš nebude.
Nezklamte důvěru. Jestli vás syn nebo dcera požádají, abyste drželi jazyk za zuby, tak ho tam přilepte. Nezraďte dětské tajemství a neprobírejte jeho city s kamarádkami a podobně. Fakt nikdy nevíte, co se kde k jakým uším dostane. Přece pak nechcete být za zrádce toho malého důvěřivého človíčka.
Nepředjímejte. Jasně, asi ten vztah (nebo co to je) nebude mít dlouhého trvání. No a co? Ani v dospělosti není moc vztahů, které by měly. Tak si nechte své predikce ohledně budoucnosti pro sebe.
Neangažujte se příliš. Udržujte si odstup. Nezacházejte s „partnerem“ vašeho potomka jako se svým budoucím zetěm či snachou. Když se totiž zapojíte příliš, může to pak ztížit "rozchod". Dítě se může cítit provinile, že ničí nejen svůj, ale i váš vztah.