[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Když se u nás chystaly první ryze rodinné Vánoce, pomalu jsem dojetím ani nedýchala. Tině bylo něco málo přes tři měsíce a my se zrovna přestěhovali, a přestože jsem věděla, že ze vší té pompy kolem ještě nemůže mít rozum, uvnitř mě se něco tetelilo a říkalo: Ano, tyto svátky budou skutečně výjimečné. Jenže Tina nespala ve dne ani v noci tak, abych si mohla odpočinout.
Takže jsem logicky nepočítala s cukrovím, žádnou velkou výzdobou, měla jsem jasnou představu, že dovybalím a zařídím byt a zbytek bude hlavně o nás, o klidu a rodinné pohodě, k níž přece není třeba zbytečných propriet. Tou myšlenkou jsem žila, hýčkala jsem si ji a těšila se na realitu. A ona se přihlásila o slovo asi tři týdny před svátky. Můj muž jednoho dne prošel špajz, ledničku, balkon a nevěřícně se zeptal: „A ty jsi ještě nepekla? Ani vanilkáče?“ Pod náporem hormonů a nevyspalosti jsem se rozbrečela. Zmohla jsem se jen na: „A kdy jako?“ Stěhování proběhlo jen pár dní po šestinedělí, tříměsíční spánkový deficit byl znát, kojení v hodinových intervalech náročné… Bylo to asi první rodinné nedorozumění, které jsme nakonec uzavřeli kompromisem: odjeli jsme na Vánoce na Šumavu, k našim. Byly vanilkáče (od babiček), byla rodinná atmosféra (jen nás tam bylo o dost víc, než jsem plánovala). Vánoce byly dobré, ale jiné, než jsem si malovala. Protože tak to prostě chodí.
„A tak to chodí zejména proto, že očekávání přinášejí zklamání. Zklamání, které zvlášť okolo Vánoc, na nichž se významně lpí právě v okamžiku, kdy se z páru stane rodina, bývá dvojnásob bolavé. Vy jako žena-matka přesně víte, jak byste takové Vánoce chtěla prožít. Nejdůležitější je pro vás miminko. Přijde vám to jasné. Ale co nevidíte, že svá očekávání má i váš partner-otec. A ten vidí opět jen ta svá vlastní očekávání. A vzniká rozpor. Konflikt. Bolest, která pak v lednu plní naše poradny zklamanými partnery, kteří nevědí, kde se stala chyba, a mají pocit, že špatně nebyly jen Vánoce, ale najednou špatně vidí často i celý vztah,“ říká k tomu na rovinu Iva Kyselá z Akademie rodičovství.
Chcete, aby bylo všechno krásné. Víte, že ideál Vánoc je o naklizeném bytě/domě, o krásné výzdobě, voňavém cukroví, poklidné rodinné atmosféře a vy především u toho cítíte ještě tak trochu tlak „vypadat k světu“. Cítíte, že byste měla mít všechno přichystané, perfektní, ale realita? Jste strhaná, nejspíše i kojící matka, která ani neví, kdy se vyspala naposledy.
„V tu chvíli se mnoho maminek samo, pod vlivem vlastních očekávání konfrontovaných s realitou, přesouvá do kategorie neschopná ženská. Nikdo přece nechce zklamat ani v roli matky, ani v roli partnerky, potažmo milenky. Nikdo nechce pokazit Vánoce. Ale nadměrnými očekáváními od sebe samé se přesně tohle může snadno stát,“ konstatuje Iva Kyselá.
A ani když si uvědomíte, že to není ve vašich silách, zase máte sama za sebe určitá očekávání, co se týče ulehčení a pochopení ze strany svého muže. Nebo vás může napadnout, že vašeho partnera „trkne“ pomoct vám s předvánočním úklidem nebo velkými nákupy či sháněním dárků, ale on si žije úplně jiný předvánoční příběh…
„Zároveň ve vztahu k těm tradičním částem roku, jakými Vánoce jsou, mají pak muži tendenci předpokládat, že alespoň na těch obvyklých tradicích se nic nezmění a že budou, jak jsou zvyklí. S vanilkovými rohlíčky, naklizeným bytem, dárky, které pro všechny zařídíte vy. Navíc: s dítětem se chtě nechtě ocitl na druhé koleji, a i když by to nikdy nahlas nepřiznal, podvědomě touží právě ty tradice mít tak, jak je zvyklý, i proto, aby se utvrdil v otázce, do jaké míry vám záleží i na jeho potřebách,“ popisuje odbornice.
K tomu je unavený z práce a vás vidí jako tu, co je ,přece doma‘. Od svátků čeká, že bude mít dovolenou, tedy čas nicnedělání. A to poslední, co by ho napadlo, je, že něco z toho nevyjde, nebo že ho dokonce budete chtít nadstandardně zapojit. A co s tím vším udělat, abyste nejen přežili, ale měli se o prvních svátcích ve třech fakt hezky?
„Jediná cesta, jak vánoční nedorozumění preventovat, je o svých očekáváních mluvit. To je totiž zásadní chyba, kterou všichni děláme. Máme svá očekávání dokonale promyšlená, ale máme je jen ve své hlavě. Nemluvíme o nich, jsme si jejich reálností TAK jistí, že o nich ani nemluvíme. Přitom se nemůžeme mýlit více,“ konstatuje Iva Kyselá s tím, že pokud máte mít skvělé první rodinné i jakékoli další Vánoce, ba i jiné svátky kdykoli během roku, je potřeba udělat jedinou věc: v dostatečném předstihu si sednout a svá očekávání si vzájemně sdělit, abyste si mohli ještě ve chvíli, kdy nejste zranění tím, že se nenaplňují, hledat nová řešení a kompromisy vhodné pro všechny. Nemůžete si říkat, že to ten druhý má stejně, musíte to vědět.
Pochopitelně mluvte o tom, co všechno je podle jednoho i druhého opravdu nutné dělat a co ne. Já nakonec uchopila ty první Vánoce jako ty, které mi ukázaly, na čem mi nezáleží. Nezáleželo mi na (ne)umytých oknech a dvaceti druzích cukroví. Právě s cukrovím jsme se do dalších let dohodli na jednom druhu pro mě, na jednom pro mého muže a jednom pro Tinu. Funguje to tak už čtvrtou sezonu a pomáhají dávno už oba dva. Takže když mi vloni Tina sama vyválela a vykrájela linecké a můj muž poctivě tvaroval své oblíbené vanilkáče, bylo mi jedno, že obojí je zrovinka ve dvojité dávce. Dárky jsem si vzala na starost sama a vyměnila je za klid s vánočním stromečkem, který už konečně stává na svém místě od začátku prosince tak, jak jsem si přávala už jako malá. Iva Kyselá k tomu říká: „Tady se často nesou ještě očekávání z původní rodiny, která se mohou významně lišit. A je proto zvlášť důležité si je vyjasnit, udělat si své Vánoce podle sebe – i z té praktické stránky. A také je důležité říct si o pomoc, pokud jsou očekávání mimo síly nevyspalé maminky. Pomoc může přijít od partnera, babiček, ale také jsou tu fungující služby, které se hodí využívat. Není to slabost, je to jen rozumné jednání preventující spory a zklamání.“
Já u prvních Vánoc automaticky počítala s kaprem, ale ukázalo se, že v rodině mého muže se dělávaly jiné ryby. Jeho táta je rybář, takže mu kapr připadal zbytečně obyčejný. A také salát chutnal jinak. A večeřelo se u nich v jiný čas, na oblečení nezáleželo (zatímco u nás ano) a místo obřích dárků si dávali jen maličkosti, případně peníze… a mně v tom chyběla poetika. Peníze přece neříkají „dal jsem si tu práci a našel pro tebe dárek, co se ti bude líbit“. Já byla zvyklá jezdit na návštěvy po babičkách, můj muž míval v tomto ohledu klidné svátky. Takže co muselo přijít? Vytváření nových tradic a zvyků, chutí, postupů… A chtělo to samozřejmě probrat i s babičkami a dědečky, kteří navíc měli další očekávání, protože i pro ně jsou první Vánoce s vnoučetem něco až mysticky přízračného. Tak, a jsme zase u toho, mluvit, mluvit, mluvit, a ideálně o všem dopředu. Šťastné a veselé!