[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
„Na nepohodu děťátka nemusíte reagovat ihned. Můžete dopít kávu, dokončit rozdělanou práci, několik minut nehraje roli.“ píše ve své poutavé knize Pohodoví rodiče – pohodové děti dětská psycholožka Iva Jungwirthová.
Nejde samozřejmě o to, abychom programově ignorovali půlhodinový pláč dítěte a luštili si zatím u kávy křížovku, ale také nemusíme ihned přerušovat rozdělanou práci při prvním zavrnění a známce nepohody – pár minut to „mrňousek“ jistě vydrží. Neberme děťátku šanci, aby se některé věci naprosto přirozeně, postupně a bezpečně, v blízkosti milující maminky učilo samo.
Než rychle doděláte rozdělanou práci, můžete na děťátko klidně mluvit, například: „Broučku, počkej ještě tři minutky – už vykrajuji poslední perníčky. Už myji si špinavé ruce a vypínám troubu! Aáá, už jsem u tebe!“ Děťátko dostalo na pár minut šanci a prostor, aby si s nepohodou nebo třeba jen nudou chvilku poradilo samo.
A zatímco druhorozené děti a jejich další mladší sourozenci tuto šanci obvykle naprosto přirozeně dostávají, prvorození o ni někdy bývají ochuzeni, a tak jsou v kojeneckém a batolecím věku často o něco náročnější na pozornost, než jejich mladší sourozenci. Zkrátka jsme v nich onu netrpělivost vypěstovali.
„Jedním z důvodů, proč bývají prvorozené děti často náročnější, vyžadují více pozornosti a hůře usínají samy, je i to, že na jejich potřeby obvykle reagujeme okamžitě. Přiskočíme k nim při prvním zakňourání a okamžitě přemýšlíme, jak bychom je zabavili.“ tvrdí psycholožka a maminka čtyř dětí Iva Jungwirthová. Je to jednoduché a naprosto logické; na prvorozené míváme víc času, a také máme méně rodičovských zkušeností a více se obáváme o pohodlí, zdraví a duševní rozpoložení dítěte.
Samozřejmě, že i druzí jsou drazí a milovaní! Ale s dvěma a více dětmi jednoduše nelze uspokojovat dětská přání, touhy a potřeby ihned, bezprostředně potom, co byly vysloveny, nebo spíše hlasitě vykřiknuty. „Druhé děti se rodí do zcela jiné situace, mockrát prostě musí chvilku počkat, než máme čas se jim věnovat. Mají tak větší možnost naučit se používat sebetišší mechanismy, zabavit se, usnout bez pomoci.“ Dělí se o své postřehy z praxe psycholožka Jungwirthová.
Možná i vy jste sami prožili či pozorovali situaci, kdy v postýlce leží několikaměsíční miminko, neuvěřitelně klidně si hraje se zavěšenými hračkami, zatímco jeho maminka sedí na zemi a snaží se zabavit tříletého caparta, který si neumí ani chvilku pohrát sám.
Maminka se snaží, seč může, protože chce svému prvorozenému dítěti přirozeně ulehčit vyrovnávání se s novým bráškou či sestřičkou. Během dne si pak mnohokrát vzdychnete, jak úžasné a hodné má miminko, a jak náročné batole, které ji nenechá chvilku vydechnout. Někdy je to tak trochu začarovaný kruh, ale časem se jistě vše srovná.