[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Většina rodičů se snaží projevovat svým dětem stejné množství lásky a ani jedno z nich nešidit. Musím říct většina, protože bohužel někteří z nich to opravdu nedokážou. Pamatuji si na případ známých, kteří jednomu ze svých synů dávali k snídani suchý chleba a druhému ho bohatě obložili uherákem. Ale o tomhle smutném tématu jindy. Teď se pojďme podívat na takzvané sourozenecké konstelace a na to, co přece jen dětem (rodiči naprosto stejně milovaným) určuje trošku jinou pozici v rodině.
„Pořadí sourozenců se řídí výhradně pořadím jejich narození: Prvorozené dítě má první místo, druhorozené druhé… Tady nerozhoduje libovůle lásky, ale síla osudu,“ myslí si psycholožka Jiřina Prekopová (Jak být dobrým rodičem, Grada, 2001). Souhlasíte? Prvorozené děti například bývají často litovány za svou nelehkou pozici, stejně tak ji ale v mnohém pociťují ty později narozené. Troufám si říct, že ignorovat pořadí narození dětí ve výchově a chovat se ke všem naprosto stejně je nemožné, vlastně i tak trošku nežádoucí. Jde jen o to, aby rodiče nepřekračovali určité mantinely v jejich rozdílných „kompetencích“ a netlačili hlášky a činy do mezí, se kterými pozice narození nemá co dělat. Protože tím pak mohou mezi svými ratolestmi snadno zasít semínka nenávisti, která jimi často prorůstají až do dospělosti.
Pokud je v rodině vícero dětí, každé z nich to má prostě jinak. Samostatnou kapitolou jsou v tomto smyslu prvorozené děti. Úkol nemají rozhodně jednoduchý: Jsou to takoví pokusní králíčci, na kterých se vlastně rodiče učí, jak býti rodiči. Spojují je s mnoha nadějemi. A navíc, prvorozené dítě jako jediné mezi svými sourozenci „zažilo“, jaké je to být jedináčkem. Jaké je to se nedělit, jaké to je být opečovávaným princátkem nebo princeznou. A bum, narodí se bráška nebo ségra a odsune ho ze středu pozornosti.
A i když se rodiče všemožně snaží, aby tomu tak nebylo, zamává to často s jeho psychikou, obzvlášť pokud jsou děti věkově blízko. Takže jeho chování je, samozřejmě nejenom kvůli tomuto faktoru, odlišné. Jaké hlášky prvorození nejčastěji slýchávají?
Asi nejčastější klišé, které rodiče vypouštějí z úst. Prvorozený by měl jít mladšímu příkladem, ideálně se o mladšího brášku či sestřičku starat, bránit ho. „Prvorození to nemají lehké. Nejprve jim patřil celý svět, rodiče a prarodiče je nosili na rukou, plnili jim přání, aniž by se děti musely s kýmkoli dělit. Když potom maminka čeká druhé dítě, počítají soucitní rodiče s případnou žárlivostí prvorozeného a dávají mu předem pocit důležitosti tím, že v něm probudí pocit staršího bratra či starší sestry… A když je bratříček nebo sestřička na světě, smí být prvorozený ,velký‘. Čím víc je zneklidněn, že nemá stejná práva na pohlazení, přivinutí a utěšení v náručí a že naopak přibírá povinnosti typu jíst sám, neumazat se, chovat se rozumně – tím víc jsou vyzdvihovány přednosti jeho ,velikosti‘,“ popisuje Jiřina Prekopová a dodává, že aniž by to rodiče zpozorovali, začíná se dítě cítit milováno jen za předpokladu svých schopností.
Dítě tak snadno získá pocit, že aby ho měla maminka ráda, musí udělat to a to… Samo se staví pod tlak výkonnosti. A právě to bývá rysem prvorozených dětí – bývají to perfekcionisté, hodně cílevědomí, často v dospělosti zastávají vedoucí pozice. Může se ovšem stát také to, že prvorozené dítě na sebe upozorňuje jinak než dokonalostí. Najednou si třeba nemůže vzpomenout, že se chodí na nočník, a začne se znovu počurávat nebo zničehonic vůbec netuší, jak se samo obléct. To vše jen proto, aby získalo zpět maminčinu pozornost, aby ho maminka oblékala stejně jako malého sourozence.
„Novopečení rodiče se ke svému prvorozenému chovají poněkud paradoxně. Na jedné straně jsou přehnaně opatrní, úzkostliví, nejistí a nedůslední. Na druhé straně však zase často přísní a nároční, pohánějí a povzbuzují své dítě ke stále vyšším a lepším výkonům,“ podotýká Kevin Leman ve své knize Sourozenecké konstelace (Portál, 2016). Pozici prvorozenému ale mohou rodiče v mnohém ulehčit: „Když se prvorozený vystaví tlaku výsledků a úspěchu a je kvůli tomu stále neklidný, v depresi nebo pochybuje, když nezvládá svou roli, musí cítit na svých rodičích, že ho milují i přes jeho neúspěchy,“ radí Jiřina Prekopová. Děti by tak například měly naopak občas slýchat věty jako: Milovala bych tě, i kdybys nevěděl nic a neuměl jsi mluvit. Jsi a zůstaneš mým jediným prvorozeným dítětem, i když teď pláčeš v mém náručí jako malé dítě. „To je nejlepší medicína proti bolesti prvorozených,“ podotýká.
To je věta, se kterou se zase často potýkají „na oplátku“ ti mladší ze sourozenců. Ať už takzvané sendvičové děti, které jsou v pořadí narození obklopeni sourozenci, nebo benjamínci. Právě prostřední děti (v modelovém počtu tří dětí druhorozené) také nemají, ač to na první pohled nevypadá tak nápadně jako u prvně narozených, úplně lehkou pozici. Bývají často ve stínu staršího sourozence.
Prvorození mají dominantní postavení, naopak nejmladší dítě získává privilegované postavení, status benjamínka. „Prostřední děti se narodily příliš pozdě, aby se jim dostalo zvláštních privilegií a zacházení, které po právu získali prvorození. A také se narodily příliš brzy, aby se jim dostalo toho daru, z něhož se těší mnozí benjamínci – uvolnění otěží disciplíny, které se odráží v tom, že jim všechno projde,“ vysvětluje Kevin Leman. Často se toto dítě nevyhne srovnávání se starším sourozencem a občas mu někdo „vlepí“ poznámku:
Protože to jsem já, jedinečný, jedinečná. Takovou větu by rodiče z úst vypouštět neměli, protože pro dítě může být zranitelnější, než se na první pohled zdá. Druhé (nebo prostřední) dítě často touží po uznání víc než ostatní děti. Na druhou stranu – mladší děti se umějí často lépe prosadit. Protože o své místo v rodině musí „bojovat“, naučí se většina prostředních dětí nezávislosti a houževnatosti, jsou méně bázlivé a úzkostlivé. Navíc mají už zkušenější a klidnější rodiče a díky tomu bývají víc v pohodě.
Čeho bychom se opravdu měli vyvarovat, je srovnávání dětí. Snažte se v nich pěstovat individualitu a přistupovat k nim s vědomím, že jde o jedinečnou osobnost. Nenuťte mladší dítě „přebírat“ zájmy jeho sourozence. Pokud v něm má vzor a chce třeba také hrát hokej nebo chodit na gymnastiku, je to v pořádku, ale pokud mu nutíte sportovní výstroj jen proto, že ji musí po bráchovi či ségře ještě využít, není to dobrá cesta.
Holčička se vzteká v porodnici. Nechce mladší sestřičku!
Chtělo by se říct, že nejjednodušší to mají benjamínci. Rodiče už si své ambice vyčerpali na těch starších, takže mají klid a povolené otěže. Bývají navíc rodinnými miláčky a mazlíčky. Podle Kevina Lemana z nich často vyrůstají extroverti, kteří se rádi baví a předvádějí. Můžou mít ovšem často pocit, že je rodina nebere dostatečně vážně. Zkuste na to myslet.
Sourozenecké konstelace jsou často velice ošemetné a to, jaký mají na člověka celkově vliv, závisí na mnoha dalších věcech včetně povahy jedince, věkového odstupu nebo odlišné tělesné stránky. Ve výchově více než jednoho dítěte najednou proto vždycky nejlépe funguje jednoduché pravidlo: Milovat je takové, jaké jsou, a přijmout jejich jedinečnost.