[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Když naše dospívající a dospělé děti vidí a slyší, co občas pronese jejich pětiletý bratr, tvrdí nám, že bychom na něj měli být přísnější. A že jim by to neprošlo. Což je možná fakt, protože já i můj muž jsme bývali přísnější a starší děti jsme občas i plácli. Dneska už bychom to neudělali.
Kritiků toho, jak dnešní rodiče přistupují k výchově, se najde hodně. Ale mají často trochu hokej v tom, co vlastně kritizují – mnozí z nich prostě mluví o volné výchově, kdy rodiče potomkům všechno dovolí, nestanoví jim žádné hranice, a v rámci toho považují za chybu i to, že děti například tito rodiče nebijí. Ale ono je to složitější.
Je fakt, že já nebo mí kamarádi přistupujeme k výchově jinak. Dokonce vychováváme jinak malé děti než starší potomky, kterým už je ke dvaceti. A je fakt, že naše děti jsou jiné, než jsme v dětství byli my, protože naši rodiče byli přísnější a také tělesné tresty byly mnohem běžnější.
Je ale taky fakt, že život s dnešními dětmi je náročnější, protože se nebojí a ozvou se, když se jim něco nelíbí. A nebojí se neustále testovat hranice toho, co jim projde – přičemž my rodiče samozřejmě máme představu o tom, co ještě dítě smí a co nesmí, ovšem vymezit hranice je těžší, když na to chcete jít cestou dohod a respektu, než když byste dítě prostě sjeli na tři doby nebo ho rovnou seřezali. Jinými slovy, výchova méně přísná se rozhodně nerovná čemusi, jako je výchova volná, kdy dítě všechno smí. To může být opravdový průšvih. Přečtěte si pokračování článku.