[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
"S Karlem jsem se seznámila v práci, byl to můj šéf. Naše první rande bylo jak ze snu. Červená knihovna hadr. Karel mi poslal email, že by mu moc lichotilo, kdybych přijala jeho pozvání a letěla s ním na víkend do Barcelony. Uvědomovala jsem si, že by pravděpodobně mohl být mým otcem, ale pokušení, zažít žhavý románek se zralým a k tomu dobře vypadajícím mužem, nešlo odolat. Celá roztřesená jsem naťukala odpověď a po asi vteřině váhání klikla na „poslat“. A tak jsme spolu začali chodit.
Karel byl rozvedený a měl dvě děti, sedmnáct a dvanáct let. Hned na začátku našeho vztahu mi jasně řekl, že o další nestojí, ale já to nebrala moc vážně. Byla jsem si jistá, že se mi ho časem podaří přesvědčit. A taky, že podařilo. Nakonec souhlasil, že to zkusíme. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, bylo mi třicet tři a jemu dvaapadesát. Dneska jsou našemu Robinovi tři roky a jeho tátovi padesát šest.
Kamkoli spolu jako rodina jdeme, lidi se na nás tázavě dívají a já vím, že odhadují, jestli je ten pán synův dědeček nebo snad opravdu otec. Všechno ještě zhoršuje fakt, že já vypadám poměrně mladě, mám to v genech po mamce. Lidi mi většinou nehádají víc než třicet a ne z pouhé slušnosti. Ještě v pětadvaceti po mě chtěli v barech občanku.
Jednou s námi šel Karel na plavání, kam s Robinem pravidelně chodíme. Slečna, co hodiny vede, nás přivítala slovy 'Robine, dneska si sebou přivedl i dědečka?' A chudák syn se začal rozhlížet a volat 'Mami, to jsem nevěděl, že přijde i děda. Kde je, kde?' Byl to šílený trapas.
Podobné faux pas se nám stalo ještě asi dvakrát a ikdyž jsem se to snažila před synem zamluvit a myslela si, že to ani nevnímal nebo to snad nepochopil, opak byl bohužel pravdou. A tak se nám stalo, že jsme si jeden krásný den udělali výlet na Petřín, nastoupili jsme dole do lanovky a syn na celou kabinu z plna hrdla zahlásil 'To není můj dědeček, ale můj táta!' Byla jsem rudá až mezi lopatkama.
Karel se to snaží brát s nadhledem, ale vím, že ho to trápí a bohužel to poznamenává i náš vztah. Jakoby nás to rozdělovalo a vráželo mezi nás klín. Jde o každodenní maličkosti. Paní v krámě by normálně řekla 'Chlapečku, sem dozadu nesmíš, utíkej zpátky za tatínkem, běž!', ale takhle zadrmolí 'Chlapečku, sem dozadu nesmíš, utíkej zpátky za... utíkej zpátky, běž!' Protože si není jistá, za kým vlastně. Pani na jezdících schodech, po nichž syn lítá nahoru a dolů a partner ho musí usměrňovat, usekne svou větu v půlce, když k Robinovi promlouvá: 'Chlapečku, musíš poslouchat... (dlouhá nepřirozená pomlka). No, aby sis něco neudělal.' Setkáváme se s tím prakticky denně.
Když se sejde takových epizod víc, Karel pak vždycky nápadně ztichne a to vím, že je průšvih. Snažím se dělat, jako že nic, že je všechno fajn, že se máme skvěle a věci by nemohly být lepší. Většinou ale stejně večer dojde k hádce. Karel mi vyčte, že už je na dítě starý, a že to věděl a že mi to říkal.
Já se rozbrečím, jak může něco takového říct a že by teda Robina asi radši neměl, že jo? Načež si nadáváme do hysterek a sobců, rozmazlených malých holek a namyšlených pánů tvorstva. Den dva spolu nemluvíme a pak se to pomalu zase všechno srovná. Faktem ovšem zůstává, že mám z našich společných rodinných podniků vždycky trochu vítr. Nikdy nevím, co kdo zase řekne."