Říká se, že první vzdorovité období nastává u dětí již kolem druhého roku věku (u někoho ovšem ještě dříve) a přetrvává… no klidně až do pozdních tří. Snad vám ho tímto článkem alespoň trochu ulehčíme.
Pokud se právě nacházíte v plném rozmachu těchto let, je tenhle článek určen především vám, protože stejně jako spousta rodičů před vámi a spousta po vás se asi nestačíte divit, kam se podělo to vaše roztomilé usměvavé hodné miminko? A pokud jsou tyto roky teprve před vámi, čtěte stejně. Uteče to jako voda.
Ne, ne, ne!
Je úplně normální, že si nevíte rady. Mysleli jste si, že výchova vašeho potomka je (vám) zcela jasná. Že stačí říct párkrát nenene, odvést pozornost a hotovo. Jenže vaše „miminko“ se tohle slovíčko záhy naučilo taky a začalo ho používat proti vám. Prosím sesbírej si ty pastelky. Ne! Neházej tím balonem v obýváku. Ne! Už musíme jít, pojď se obout. Ne! Ne! Ne!
Doma si s tím ještě nějak poradíte (většinou kapitulujete), ale na návštěvě, u kamarádky, u prarodičů či třeba na ulici před zraky kolemjdoucích to prostě nedáváte. Dítě řve, vzteká se, plácá vás ručičkou či si prostě (relativně v tichosti) postaví hlavu a nehnete s ním. Vám zákonitě tečou nervy, nejradši byste ho násilím odtáhla, popadla, oblékla, sebrala mu balon… ale tušíte, že byste si tím vůbec nepomohla.
Není to boj, ani pomsta
V těchto vypjatých okamžicích je úplně jedno, kolik je vašemu dítěti právě let - jestli je to ještě „němé“ batole nebo třeba chodí už do školky. Nejdůležitější a zároveň nejtěžší je uvědomit si, že to není boj vy versus vaše dítě. Ač to může být těžké pochopit, dítě nezlobí naschvál, aby nás tím vytrestalo či se pomstilo.
Vzteká se a vynucuje si věci prostě proto, že je tak chce, případně nechce. Chce si zrovna házet balonem v obýváku. Nechce se jít obouvat. Rozsypalo pastelky, protože se mu něco nelíbilo a teď se mu nechce je sbírat.
Co s tím?
Podle psycholožky Evy Labusové je tohle období důležité pro formování osobnosti dítěte a jeho pozdější učení se samostatnosti a víry ve vlastní úsudek. Obecně doporučuje laskavý přístup. Mnoho rodičů (a nelze se jim leckdy divit) reaguje na záchvaty vzteku svého potomka, či na jeho věčné omlouvání a negování věcí, stejným chováním – tedy vztekem, prosazování svého názoru či své vůle. To se ovšem samozřejmě nikdy s dobrým přijetím nesetká.
„Tam, kde to alespoň trochu jde, vyjděte svému potomkovi vstříc či mu dejte na výběr,“ radí psycholožka. „Zároveň ale důsledně vymezujte hranice v oblastech, kde mu chcete vštípit určité postoje či chování.“ Takže tedy: vysvětlujte, buďte trpěliví, nenechte se vytočit, dejte svému dítěti najevo, že se vám to nelíbí, ale snažte se nezvyšovat hlas. A když už nebudete vědět co, v tichosti nejdřív napočítejte do deseti a pak… pak to zkuste zase od začátku.