[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Možná jste to už zažila: Hračky rozházené všude kolem, plačící dítě na zemi, oběd na sporáku a návštěva za dveřmi. „Co jsi to tady zase vyvedl? Proč zrovna teď?!“ Jsou okamžiky, kdy máte pocit, že nezvládáte. Uklidnit vás může, že nejste jediná a že odborníci mají spoustu tipů, jak na věc…
Jako ideální výchovný styl současného západního světa se uvádí přirozeně autoritativní rodičovství. „To vyžaduje všestranné nasazení a také hodně práce, kterou rodiče odvádějí sami na sobě tím, že o sobě, o dětech a o vzájemném soužití do hloubky přemýšlejí. Dokud je dítě malé, dbají na vymezování a zachovávání přiměřených hranic, ale zároveň pozorně vyhlížejí dobu, kdy potomek vyzraje natolik, že bude možno, ba nutno, začít s ním pěstovat vztah rovného s rovným,“ vysvětluje Eva Labusová, poradkyně pro oblast rodičovství, výchovy a vztahů, a připomíná, že takoví rodiče se nechovají nadřazeně.Neumlčují děti ignorováním typu „Tak se vybreč a potom přijď!“, vyhrožováním („Ještě chvilku křič a já ti přidám, abys měla proč!“) ani zesměšňováním („Buli, buli, bulíček!“), ale ani popíráním dětských pocitů („Přece nebudeš plakat, vždyť nemáš proč!“).
Trestů v této výchově nebývá mnoho, motivací k dobrému chování je vzájemná empatie. Děti vychované ve škole demokraticky, jak se tomuto stylu někdy také říká, prosperují dobře a v dospělosti nemívají sklony k psychickým problémům. „Hodně s dětmi doma mluvím o všem možném. Co bylo ve škole, co ve školce, co kamarádi, jak se cítí, co by chtěly. Snažím se je neodbývat, když se na něco zeptají, a to ani ve chvíli, kdy dělám něco důležitého. Pokud mě rozčílí, většinou tehdy, když se mezi sebou hádají, pokouším se být tím, kdo chce konflikt urovnat. Ale někdy to neustojím. Taky u nás občas padají tresty, zabavím počítač nebo toho ukřičenějšího pošlu do pokoje,“ popisuje Zuzana, matka dvou synů, která preferuje demokratickou výchovu.
Nejsou ale všichni rodiče stejní. „Seber si hračky, jdeme domů!“ „Prosím, ještě ne, ještě chvilku…“ „Už jsem řekla, okamžitě jdeme – a bez řečí!“ Ukázka výchovy zvané autoritářská. Při té si rodiče zakládají na poslušnosti, chtějí, aby děti plnily jejich rozkazy, ale nevysvětlují proč. Nastavují pouze jasná pravidla.
Ta sice nejsou na škodu, ale nic se nesmí přehánět. Jak upozorňují psychologové, děti z autoritářských rodin nemají valné výsledky ve školách, mají nižší sebevědomí, sklony k depresím a později i odpor k povinnostem.
Díru do světa neuděláte ani se shovívavým modelem. Jde o opak autoritářství, při této výchově vládnou děti. Rodiče jsou mírní, vyhýbají se problémům a hádkám. Nedokážou dítěti nic odepřít a neustále mu ve všem posluhují. Z jejich miláčka se pak časem může vyklubat nepřizpůsobivý, nesamostatný jedinec, který nemá rozvinutou empatii. A jak se tohle projeví ve škole? Jen samými problémy.
Většina budoucích maminek si podle psycholožky Jany Nováčkové nepřipouští, že by měly mít s výchovou svého dítěte nějaké problémy. Vždyť budou-li milující, trpělivé, vždy připravené dítěti vysvětlit, co smí a co nesmí, nebude třeba na dítě křičet, natož ho trestat. „Ovšem pak zákonitě nastanou situace, kdy se zkříží potřeby dítěte a potřeby rodiče. Potomek i přes napomenutí dál prozkoumává šuplíky, matka potřebuje rychle dovařit jídlo, použije tedy to, co má odposloucháno od svých rodičů, ačkoli se zařekla, že to nikdy vlastnímu dítěti neřekne. Jenže ono to moc nezabírá, a tak se začínají vršit situace s příchutí selhání,“ uvádí Jana Nováčková, spoluautorka knihy Respektovat a být respektován.
Podle ní je ve výchově hodně důležitá také forma komunikace s dětmi. „Dětem často vadí ani ne tak to, co po nich chceme (obléct se, uklidit…), ale forma, jakou to vyžadujeme,“ vysvětluje psycholožka. Spolu s dalšími lektory vede kurzy o výchově pro rodiče, pedagogy a pro všechny, kteří chtějí dětem více porozumět. Probírá na nich obecné zásady i konkrétní komunikační postupy, jak sdělovat své požadavky.
„Na našich kurzech nabízíme hlubší vhled do běžných situací, vyjasňujeme si pojetí výchovy, říkáme si, že dítě musí mít hranice, které však lze stanovovat tak, aby se zbytečně nestavělo do vzdoru a nedělalo povinnosti jen ze strachu před trestem či proto, aby se zavděčilo druhým. Učíme jinému pohledu na emoce dítěte i na emoce rodičů,“ přibližuje Nováčková. „Účastníci kurzu si uvědomí rozdíl v reakci:,Zase sis neuklidil hračky, ty jsi ale nepořádník!‘ versus,Na koberci ještě zůstaly hračky, je třeba je sklidit.‘ Mluvíme o věci, o tom, co je třeba udělat, a nikoli o osobě, která nějak selhala.“ Podle Nováčkové si dospělí přejí, aby se děti chovaly s respektem ke druhým lidem. K tomu je ale nutné, aby i děti na vlastní kůži zažily respekt od dospělých. Nestačí, když o vzájemném respektu pouze slyší nebo jej vidí.
Vnímáš mě?
Zmiňovaná kniha Respektovat a být respektován inspirovala i Lucii Harnošovou, zastánkyni a lektorku bezplenkové komunikační metody a kontaktního rodičovství. „Pochopila jsem, že není dobré dítě škatulkovat a nálepkovat ho:,Ty jsi ale hodná holčička, ty jsi zlobivec…‘ A také to, že nemusíme děti odměňovat a chválit. Často bývají odměny a pochvala jen formou naší manipulace s druhými. Pokud mi dcera ukazuje obrázek, který namalovala, mohu se letmo podívat a prohlásit ‚moc hezký, jsi šikulka‘, nebo si mohu obrázek prohlédnout pečlivě, říct jí, čeho jsem si na něm všimla, případně ji poprosit o vysvětlení. Dcera nečeká, že budu hodnotit ji nebo její dílo, ale čeká pozornost, kterou jí dám,“ přibližuje metodu výchovy u svých dcer Harnošová. „Nemluvíme zde o rozmazlených dětech nebo o scénách v hračkářství, kdy by rodič splnil jakékoli přání dítěte.
Pokud se do takové situace dostaneme, obvykle bývá primární potřeba úplně jinde, než je nová hračka. Je důležité, aby rodiče uměli dobře vyhodnotit právě tu primární potřebu. Bylo na dítě již moc vnějších podnětů, a proto nyní dělá scénu? Potřebuje více pozornosti a fyzického kontaktu? Nebo jsme my sami byli příliš nervózní a na dítě stres přenesli?“
Kontaktní rodičovství lze praktikovat jak s malými dětmi, tak i s těmi staršími. Především ale rodiče musejí pracovat sami na sobě, aby mohli jít svým dětem příkladem.
Ve své praxi se Labusová stále častěji setkává se snahami mladých rodičů být perfektní. „Zvláště mnohé současné matky usilují o dokonalost a chtějí pro své děti jen to nejlepší. Starají se, pečují, zařizují, předcházejí každému nepohodlí a každému konfliktu, jež by snad mohly do života dětí vstoupit. Před tím ovšem důrazně varuji. Snaha o perfektní mateřství dítě poškozuje, ono má pak jen omezenou šanci získat psychickou odolnost. V dospělosti těžko zvládá běžný stres a má problémy i v soužití s druhými lidmi,“ vysvětluje odbornice a uvažuje nad tím, že současný nárůst generace „nedospělých dospělých“, respektive takzvaná epidemie narcismu ve společnosti, o níž psychologové a sociologové stále častěji mluví, může se snahou o perfektní rodičovství úzce souviset.
„Perfekcionismus nesvědčí ani rodičům samotným. Snaha rádoby perfektních rodičů mít v projektu zvaném ‚dítě‘ vše pod kontrolou a věčný strach, že chyby vedou jen ke krachu, je vhání do deprese a vyhoření. Oproti původním očekáváním, jak si to budou s dítětem užívat, pak bývají zklamaní,“ dodává Labusová. Život totiž opravdu nikdy nemůže být takový, jaký vidíte v reklamních spotech, upozorňuje psycholožka.
Rodinné štěstí je v něm nacpané do jediného intenzivního okamžiku, zatímco vy musíte s rodinou prožít dvacet čtyři hodin. A není v dětských silách být během této doby jen roztomilými rošťáky k zulíbání, kteří neodmlouvají, na povel jedí doplňky stravy a podobně. Tak totiž reálný svět rozhodně nevypadá.
Podíl na výchově dítěte má i okolí. Zásadní okamžik nastává se začátkem docházky do školek a škol. Jak sladit hodnoty rodiny a školních zařízení? Vybrat si to správné.
„Rodiče by určitě měli školku navštívit a dát na dojem, kterým na ně působí. A měli by se ptát třeba na to, zda má školka vlastní vzdělávací plán, měl by být k dispozici seznam pečujících osob včetně jejich kvalifikace a dalšího vzdělávání,“ popisuje Regína Dlouhá z Klubu K2, který provozuje neziskovou školku a také vzdělávací institut.
Ne vždy se ale podaří umístit dítě do školky, která se rodičům líbí. V době, kdy v nich chybějí desítky tisíc volných míst, je těžké vybírat. Labusová doporučuje: „Aby dítě ustálo vliv okolí a dokázalo být samo sebou a abychom si jako rodiče udrželi podíl na utváření jeho osobnosti, nezbývá než se s vlivy okolí tvrdě utkat. Stresy a odříkání a pozornost věnovaná vztahu s naším dítětem se nám mnohonásobně vrátí. A to jak během raného věku, tak ve všech dalších letech, včetně těch pubertálních,“ uzavírá Labusová.
Ještě jeden tip vám možná při výchově pomůže. Nikdy se nesnažte na svou ratolest aplikovat výchovné metody sousedky či kamarádky. Kde ony slaví úspěch, vy můžete pohořet. Proto je nejlepší, pokud si sama najdete a zvolíte takovou výchovnou cestu, která bude přínosem pro vás, a především pro vaše dítě.
Není ale pravda, což vy určitě víte, že jen ta dokonalá máma se pro děti obětuje a nikdy nekřičí. Naopak se snažte vnímat svoje emoce, občas se podle nich chovejte, a když budete smutná nebo unavená, dejte to dítěti najevo. Naučíte ho tím, jak se k pohnutým emocím stavět, a ono se pak snáz popere s nejrůznějšími výzvami, které ho v životě čekají.