„Odmalička jsem milovala uniformy a chtěla jsem být v armádě, tak jsem tam v osmnácti letech nastoupila,“ vzpomíná Zuzana Nemčíková, jak se před čtyřiceti lety stala v podstatě hned po maturitě na střední ekonomické škole vojákem základní služby. Byla tehdy čerstvě plnoletá a splnila si svůj dětský sen, po kterém ještě více zatoužila v době, kdy její bratr nastoupil na leteckou školu. „Chtěla jsem jít v jeho šlépějích,“ usmívá se. Svého cíle dosáhla, navzdory tomu, že jako žena později působila na vysoké vojenské škole trochu jako zjevení z jiného světa. Přesto se nevzdala a nakonec úspěšně odpromovala na Vojenské politické akademii. A to dokonce jako nejlepší studentka s doktorátem.
Další životní etapa se Zuzaně otevřela s příchodem dětí, které se jí narodily krátce po sobě. Po mateřské dovolené byly bohužel v Žatci, kde sloužila, zrušeny útvary vojenské posádky, proto opustila armádu a věnovala se naplno rodině, sebevzdělávání i podnikání. Hodně ráda a často rovněž cestovala. Po uniformě se jí ale pořád stýskalo, a tak na prahu čtyřicítky neváhala a „chytila se příležitosti“, když se jí naskytla možnost stát se v Žatci vojenskou psycholožkou. Zároveň si však musela doplnit vzdělání z jednooborové psychologie. Situace se zkomplikovala, když celý její útvar přesunuli do jihočeské posádky. Neúnavně téměř denně pendlovala mezi prací ve Strakonicích, kde se stala velitelkou vojenské baterie, studiem v Olomouci a rodinou.
V roce 2005 se Zuzaně obrátil ze dne na den život naruby. Bylo jí tehdy 43 let. „Dělala jsem bakalářské zkoušky na psychologii a v té době jsem se konečně po nějakém čase dojíždění do Strakonic dostala zpátky do své posádky a k dětem. Byla jsem šťastná. Zcela náhodou jsme se v té době setkaly s kamarádkou a ona říkala, že ten den její mamince zjistili rakovinu prsu. Po takovém hezkém šťastném dni jsem si sáhla do podprsenky – a bylo to tam,“ vzpomíná, kdy si poprvé nahmatala bulku.
Okamžitě vyrazila do mamologické poradny a události nabraly rychlý spád. Následovala operace a nemilosrdná diagnóza – nádor byl zhoubný. Hned začala léčba. Po sérii chemoterapií se Zuzka dostávala pomalu zpět do kondice. Absolvovala navazující magisterské studium psychologie a působila na pozici psychologa u brigády rychlého nasazení. Účastnila se vojenských cvičení, podílela na přípravách kurzu Komando i vojáků do zahraničních operací, učila, jak zvládat stres i nadlimitní životní situace. Později působila také na Ministerstvu obrany. Těsně před odchodem do civilu se však dozvěděla, že agresivní zhoubný nádor se objevil znovu.
Genetická mutace BRCA je dědičná a znamená výrazně zvýšené riziko onemocnění některým typem rakoviny, především karcinomu prsu a vaječníků. Babička Zuzany Nemčíkové zemřela ve svých 36 letech, maminka jako mladá prodělala rakovinu prsu a zůstala v invalidním důchodu. Poté, co sama Zuzana prožila recidivu onemocnění, podstoupila komplexní genetické vyšetření, které odhalilo, že je BRCA pozitivní.
„Uvědomila jsem si, že musím jít na preventivní operaci – odstranění vaječníků. Dělohu jsem už neměla, ale vaječníky ano. Histologie potvrdila, že v jednom vaječníku byl uvnitř také zhoubný nález,“ vzpomíná Zuzka. Rakovina u ní byla zjištěna celkem pětkrát, naposledy si nepříznivou diagnózu vyslechla loni, kdy jí byly navíc zjištěny další metastázy a nastoupila paliativní léčbu.
„Tam, kde jiní nestačí,“ zní heslo čtvrté brigády rychlého nasazení v Žatci, ke které patří i Zuzana Nemčíková. A ona sama je ztělesněním tohoto motta. Ačkoliv přiznává, že prošla mnoha těžkými chvílemi a depresemi, bojovala se strachem a bolestí těla i duše, vždy v sobě našla novou vnitřní sílu. Takřka v padesáti letech začala běhat a je držitelkou pěti titulů Zlatý RunTour Master. Angažovala se v různých organizacích a projektech, které bojují s rakovinou prsu – pracuje pro neziskovou organizaci Revenium, navázala spolupráci s Aliancí žen s rakovinou prsu a Bellis – mladé ženy s rakovinou prsu. Stala se mediální tváří projektu Srdcerváči a podporuje projekt Medikomiks, který prostřednictvím kreslených příběhů srozumitelně přibližuje dětem různá vážná onemocnění včetně rakoviny prsu.
„Největší přínos vidím v tom, že dítě si na příběhu může uvědomit, že za nemoc maminky nemůže. Vztahy jsou o komunikaci a při rakovině spolu lidé musí hovořit. Někdo o vážné nemoci neumí mluvit otevřeně,” říká Zuzana. Sama jde příkladem a o rakovině se nebojí upřímně hovořit, aby dodala druhým odvahu. „Pomáhám druhým, aby si pomohli sami. To je takové moje motto,“ přiznává autorka knihy ABCDa zvládání rakoviny, opakovaných recidiv a metastáz, ve které vylíčila nejen svůj příběh, ale zároveň nabízí i rady, jak se poprat s životními těžkostmi.
Zde se můžete podívat na video – názor Zuzany na Medikomiksy.