[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Poměrně přesně si ještě vybavuji, když se rodiče vrátili někdy na konci 80. let z "velezápadního" Maďarska a vedle zázračných pracích prášků, o kterých se nám v té době jen zdálo, přivezli i sbírku deodorantů. O Fáčko jsme se s bratrem málem poprali (co na tom, že bylo dámské), vonělo prostě Západem, a o to přece šlo!
Generace našich dětí nám podobné zážitky bude věřit jen stěží. Malá vzpomínka ale neuškodí ani nám...
VIDEO: 100 let úpravy chloupků
Jaký ideál ženy byl příznačný pro socialismus? Z třídního pohledu to nepochybně byly dělnice či rolnice – radostné, leč upracované tváře, kam až oko dohlédne. Jak ale takový obraz sladit s představou krásné nové společnosti tvořené šťastnými lidmi za slunných dní? To už byl oříšek.
Základní hygienu nezpochybňoval nikdo, naopak byla předmětem široce zacílené osvěty. Zdraví lidu, to bylo jedno ze zásadních kritérií, na nichž režimy východního bloku bez výjimky dokazovaly své přednosti vůči zbytku světa. Mýdla, šampony a zubní pasty jako elementární výbava se tedy těšily pozornosti od samého počátku. Ostatní sortiment, ten výsostně zkrášlovací, ale čekalo pár let boje, během nichž musel obhájit právo na svou existenci. Nebudeme napínat – nakonec se mu to podařilo, a zejména od sedmdesátých let se československé ženy dočkaly dokonce i poměrně zásadních inovací.
Jasno bylo už počátkem šedesátých let. V propagační brožuře vydané Sdružením tukového průmyslu se doslova uvádí: „Žijeme v době, kdy kosmetika není už dávno výsadou několika desítek vyvolených… Dnešní žena a muž mají nejen právo a možnost dbát o svůj vzhled, ale i povinnost k sobě samým i celé společnosti pečovat o osobní hygienu.“ Na otázku, zda se líčit, nebo ne, dostaly ženy své doby také jednoznačnou odpověď: „Ano. Poopravením přírody, zdůrazněním a barevným doplněním obličeje se zvýší půvab a krása. To není hřích ani přežitek, ani privilegium bývalých horních deseti tisíc, ale právo každé ženy.“ Z úvodních desítek se sice "náhle" stalo horních deset tisíc, ale kdo by chtěl být v tomhle případě za hnidopicha? Ženy sotva a muži, ti už vůbec ne. A poopravení přírody, to bylo vlastně takové poručení větru a dešti v malém.
Jestli měli obyvatelé socialistického Československa v něčem opravdu na výběr, pak to byla toaletní mýdla, kde se mohla chlubit hlubokou tradicí ústecká Elida. Značku neneslo jen mýdlo, přestože reklamní slogan hlásal „Elida, mezi mýdly elita“, nýbrž celá kosmetická řada, takový malý koupelnový vesmír. A na tomto místě je snad vhodné říct, že mýdlo (a řeč je o té kostce, která po namočení mydlí, v žádném případě ne o tekutých mýdlech, která se čím dál víc prosazují dnes) nebylo jen mýdlo. To totiž za socialismu znamenalo mnohem víc. Vedle obyčejných se prodávala i koupelová o vyšší gramáži nebo luxusní, která nestála tři koruny, ale víc než deset. Pozor, to nebylo vůbec málo!
Vedle toho se mýdla prodávala i ve velmi zdobných papírových kazetách (právě Elida) nebo přepychovějších kolekcích v koženkových pouzdrech na zip (!) nebo plechových dózách (Šeřík z olomouckého podniku MILO). Z toho už je zřejmé, že výběrové mýdlo hrálo často roli dárku – tady učitelkám na konci školního roku, když se tradiční karafiáty omrzely, tuhle maminkám k MDŽ a támhle zase jako vánoční dárek pro babičku. Tvrzení, že mýdla vyráběná za socialismu páchla, v téhle souvislosti příliš neobstojí. Sotva by se našla žena, která by něco takového strčila dobrovolně k tomu, co si hodlá vzít na sebe. Ano, existovala mýdla, která nevoněla, ale byla i taková, jejichž vůně dokázala kolektivně ohromit. Tak například Soté Mink byl učiněnou senzací, ale ceněný byl i Diplomat či Cleo z Povltavských tukových závodů. Těmi obluzovali maminky tatínkové...
Na "bohatou" nadílku nejoblíbenějších (rozumějte jediných) kosmetických výdobytků se můžete podívat v naší galerii.
Použito z knihy Retro/Krása všem © Michal Petrov, 2013 © Nakladatelství JOTA, s.r.o., 2013