Maminka.czSlavní rodiče

Rodič na sebe někdy musí vzít pozici prudiče. Ale jsem s tím smířená, říká herečka Aňa Geislerová

, Časopis Maminka
17. 2. 2021
Aňa Geislerová (44) patří k nejobsazovanějším českým herečkám. Přes svoji pracovní vytíženost je skvělou mámou Bruna (16), Stelly (13) a Maxe (7). Díky věkovému rozptylu dětí má aktuální rodičovské zkušenosti téměř ze všech stupňů vzdělávání. Jak sama vzpomíná na svá školní léta? Co se jí na českém vzdělávání líbí a co naopak vůbec ne? Podle čeho vybírala školy pro své děti?

Jaká je první vzpomínka, která vás napadne z vašich školních let?

Já jsem se do školy strašně těšila. Jsem o rok mladší než moje sestra Lela, takže když ona chodila do první třídy, učila jsem se s ní číst, a počítat jsem uměla ještě předtím, než jsem do školy sama nastoupila. Připadalo mi to fascinující. Těšila jsem se, až uvidí, jak jsem šikovná! Jenže to nadšení opadlo hned první den. Sedla jsem si k paní učitelce do první lavice, abych mohla dostatečně nasávat všechny informace a ona aby viděla, jak skvělou studentku tam má, ale ona mě záhy přesadila do poslední lavice ke dveřím. Bylo to proto, že jsem byla vysoká, ale já jsem brečela a byla jsem strašně zklamaná…

Takové zdánlivé drobnosti někdy ovlivní i vztah k dalšímu vzdělávání. Bylo tak tomu i u vás?

Pak jsem se z toho oklepala a naštěstí mě škola bavila. Nemusela jsem se učit doma, jednoduše jsem si všechno pamatovala, když jsem to poslouchala. V první třídě se to pak navíc napravilo, protože paní učitelka Milada, kterou jsme měli, mi strašně imponovala. Byla strašně přísná. Přišlo mi to exotické. Měla jsem štěstí na učitelky, i když taky se objevily zlé, ale nezabejčila jsem se. Svoji lásku ke vzdělávání jsem pak prostě jen přebila jinou láskou, a to k herectví, takže už jsem se nehodlala zdržovat ve škole.

Děti mají náš smysl pro humor, takový drsnější, říká Aňa Geislerová

Chtěla jsem se zeptat, která z vás, tří sester, byla největší šprtka, ale evidentně vy!

To zase ne, já jsem nebyla klasická šprtka, jen jsem to prostě takhle měla od přírody vyřešený. Nemusela jsem se učit. Ale později, na druhém stupni, jsem moc dobré známky neměla, protože pak když se pozornost vytrácela, bylo mi to nějak jedno. U nás v rodině se známky moc neprožívaly, tam se spíš prožíval zájem.

Vyrůstala jste v umělecky zaměřené rodině. Myslíte, že v tom, že jste vy i vaše sestry hodně kreativní, sehrála roli hlavně genetika, nebo spíš rodiče, kteří se snažili ve vás kreativitu podněcovat?

Asi to je od každého něco. Ani jedna část sama o sobě vás neudělá kompletní. Ani genetika, ani výchova vás nekompletuje sama o sobě. Myslím, že na nás mělo velký vliv to, v čem jsme vyrůstaly, co nás dennodenně obklopovalo, to vás buď rozvíjí, nebo zablokuje, podle toho, jaké to je. V naší rodině bylo strašně vzácný to, že nás rodiče ničím nesvazovali. Nehledělo se moc na to, co říkají sousedi nebo paní učitelka. Měli jsme trošku život jako Pipi Dlouhá punčocha. Nebyli jsme žádní extrémní bohémové, ale nepředkládali nám svět jako danou věc, podle které se máme nějak zařídit. My jsme byli ti, podle kterých se měl svět zařídit. Nikdo nám taky nikdy nevynadal, když jsme přinesli špatnou známku.

K TABULI PŮJČDE ČESKÉ ŠKOLSTVÍ! 

Rozhovor s Aňou Geislerovou vznikl v rámci projektu časopisu Maminka, který se zabývá stavem českého školství a chce přispět k jeho změnám. Podívejte se na video, které jsme proto natočili s patronkou projektu, herečkou Janou Bernáškovou. 

Na co naopak vaši rodiče kladli důraz v rámci učení?

Hodně jsme třeba četli, a to si myslím, že má obrovský vliv na člověka, i předčítání. Schopnost otevřít hlavu a dostat do ní příběhy jiných lidí a slovní zásobu, rozhled… I kdyby byl člověk deset let v karanténě, když bude mít knížky, rozvíjí svůj svět, fantazii i schopnosti.

Snažíte se to tak praktikovat i u svých dětí?

Zásadní u našich rodičů bylo, že se k nám chovali jako k lidem, ne jako k dětem, vždycky jsme byly plnohodnotné bytosti, a o to se snažím i u svých dětí. I když my sami jsme na to trošku naráželi ve škole, protože tam s námi takhle nezacházeli. Tam jel ten standardní mustr ve stylu „tady budete sedět a držet pusy a hotovo“. Říkám svým dětem, že když je někdo trápí, má většinou problém sám se sebou. Snažím se jim vštípit, že si musí lidí vážit, ale zároveň se ozvat, když se někdo naváží do jejich postojů, nebo jim a ostatním ubližuje… Ale je pravda, že jak jsem já v dětství byla takový snaživec, tak jsem strašně urputně chtěla být jako ostatní.

K tabuli půjde české školství! Nové číslo časopisu Maminka s celoročním projektem

V čem konkrétně?

Chtěla jsem bydlet v paneláku, mít k svačině termixy, a ne nějaký věci, který máma upekla. Ona byla hodně pokroková, ale já jsem prostě chtěla termix a rohlík. Kamarádka třeba nosila rohlík s rajčatovým protlakem a mně to přišlo fascinující!

Co kromě termixů k svačině jste jako malá postrádala?

Jako malá jsem trošinku postrádala pevnější ruku. Tu volnost dokážu ocenit až teď a absolutně obdivuju, jakým způsobem nás rodiče vychovali, ale když jsem byla malá, trošku jsem si přála, aby mi někdo něco zakazoval. A tohle zohledňuju ve výchově svých dětí. Ne že bych je do něčeho nutila, ale snažím se být důsledná v tom, že když něco začnou, třeba nějaký kroužek, tak ho dokončí. Objevuje se tak odpor, ale snažím se nepovolit, abych je naučila vytrvalosti. Dopřávám jim hodně svobody a poslouchám, co chtějí a říkají, ale zároveň si myslím, že rodič prostě není kamarád. Rodič vychovává, vede a někdy musí holt na sebe vzít i pozici prudiče. Ale to mi nevadí, jsem s tím smířená.

Úplně chápu. Někdy je sakra těžké to vybalancovat… Když se vrátím k vašemu „termixu“, vy jste vlastně, což děti mívají často, prostě nechtěla vyčnívat…

Ano! Myslím ale, že to tak mají snad všechny děti. Rodiče byli chytří, a když se v 50. a 60. letech lidé vyhazovali starožitnosti, tak oni je sbírali. Měli jsme krásný dům plný barokních židliček, které posbírali na smetištích, ale já jsem nejvíc toužila po bleděmodrý koženkový sedačce, kterou měla Maruška Kulichová, protože mi to připadalo krásný. 

POSLEDNÍ ŠANCE NA STÁNCÍCH

Ještě máte šanci koupit si číslo věnované školství na stáncích, nová Maminka vychází ve čtvrtek 18. ledna. Starší čísla ale nadále snadno objednáte s dodávkou až domů na našem iKiosku ZDE.

Říkám si, jestli to v dětech právě trošku nepěstuje škola. Protože přístup, kdy se soustředí na jejich slabiny, aby „všechny všechno uměly“ a zapadaly do škatulek, z nich často vychovává umělý průměr…

Určitě. Bohužel si myslím, že to tak je. To srovnání mám před očima díky tomu, že starší děti chodí do českých škol a nejmladší prochází anglickým systémem. Zásadní rozdíl je v tom, že v českém školství se soustředí jen na výsledek, ale skutečně tabulkový, na body, čísla, známky… Absolutně nulový zájem o osobnost, naopak. Jakmile se objeví rebelie, je problém. Je to takové to srovnat do řady, nacvičit, co je potřeba, a hlavně žádné otázky navíc. V tom anglickém systému dostávají děti pochvalu prakticky za cokoli. I za to, že udělají chybu. Dokonce jednou Maxe pochválili, že nedělá, co se po něm chce, protože přišel s něčím novým. Jede se tam úplně obráceným systémem.

Proč se ve školách pořád učí ptákoviny? ptá se šéfredaktorka Maminky

Vy máte jako rodič v tomhle směru obrovské zkušenosti, starší syn je na střední škole, dcera na druhém stupni základky a mladší syn v první třídě… Dá se říct, kde cítíte největší problém?

Přijde mi, že první stupeň je v české škole super. Jakmile v anglickém systému nastoupíte do školy, má se stát vaším životem, je potřeba tím žít, hodně se jede na dobrovolnosti, nehodnotí se, ale zároveň je velice dobře evidovaná a vede se v patrnosti, jakým způsobem se do toho zapojíte. V tom českém systému na prvním stupni mi přijde, že děti ještě můžou být dětmi. A to si myslím, že je fajn, protože všeho je moc a dospět se dá strašně rychle. Ale druhý stupeň u obou svých starších dětí považuju za nesmyslný, především výběrem předmětů. V roce 2020 nevidím smysl v tom, aby osmáci zpívali dvakrát týdně v rámci hudebky „Šel Janeček na kopeček“, když je to pro ně v tomhle věku vlastně ponižující. Mělo by to být na bázi dobrovolnosti. A měly by přibýt třeba hodiny IT. Pak mi na druhém stupni vadí výuka dějin. Školy by podle mě měly být apolitické, ale měly by se podle mě začít učit obráceně, od současnosti do starověku. A taky se věnovat finanční gramotnosti, politice, přesnému způsobu voleb… Škole odevzdáváme padesát šedesát procent času v dětství, odevzdáváme děti do systému, který nám vrací nesebevědomé robůtky, kteří sice vědí, že 1212 byla Zlatá bula sicilská, ale nevědí, jestli se platí daně a jaký je u nás volební systém. Nechci být přehnaně kritická, ale myslím, že je to z velké části tak. A zažila jsem na druhém stupni i výchovu z pozice moci. Chápu, že mít dennodenně na krku puberťáky je náročné, ale v tomhle si myslím, že by měl mít ten systém nějakou podporu pro učitele i pro žáky. Ideálně aby byli na školách psychologové, kteří by jim pomáhali situaci ulehčit a část odpovědnosti převzali na sebe.


Ten špatně postavený systém asi začíná už při studiích pedagogických fakult. Většina lidí, kteří je vystudují, nejde učit, protože jim chybí motivace, a to nejenom ta finanční… Povězte, v čem se vám ještě líbí anglický systém škol?

Strašně se mi líbí, že prakticky všechno, co se tam učíte, je provázané. Jako když začnete vařit, musíte mít všechno dopředu připravené a musíte vědět, k čemu spějete, abyste měli ten výsledek. V biologii se třeba učíte, kolik nohou má pavouk, v matematice jedete číslo osm, sčítání a odčítání, a zároveň v literatuře si čtete o pavoučí rodině. Navíc všechno dohromady má, a to mi přijde úžasný, ještě morální nebo humorný podtext. Jsou to takové uzavřené okruhy.

Baví škola Maxíka?

Baví, ale ne tak jako mě. Já bych to místo něj chtěla studovat.
(smích) Začínal v pěti letech, píše a čte ve dvou jazycích, takže si myslím, že je to náročný. Ale systém odměňování děti zbožňují. Sbírají každý den body, které paní učitelka rozdává a které jsou všechny plusové. Já to úplně miluju, když o tom mluvím! Třeba dostanou bod za to, že se respektují navzájem, za to, že jsou „ready“ a podobně…

A to je právě to, co mi někdy v českých školách chybí. Pěstování emoční inteligence…

Mám pocit, že se hlavně hlídá, aby člověk nepípnul, nešvindloval, a když tě nachytáme, tak tě taky potrestáme a hotovo… Maxíka škola baví, ale je to normální malý dítě a raději by do školy nechodil.

Školáci podle horoskopu: Ryby milují autority, Štíři je nesnášejí

A Stella s Brunem? Jak jsou ve škole spokojení?

Mám pocit, že během té karantény nastal hrozný zlom pro oba, protože jim to hrozně prospělo, v jejich přístupu ke škole. Oba si zlepšili známky a Bruno se dostal na školu, na kterou chtěl.

Jsou samostatnější?

Ano. Udělali si vlastní řád. A je to taky o tom. Když zjistí, že je to na nich, a zvládají to, dodává jim to větší sebevědomí. Jsem k systému české výuky kritická, protože si myslím, že je zastaralý, nebere ohled na to, v jaké žijeme době, ale nakonec si myslím, že kombinací domácí péče a státního školství se žádná traumata nekonají. A všechno je o lidech. Systém pořád umožňuje dobrým učitelům dobře učit.

Vy jste odešla z konzervatoře, je to tak? Když vaše děti vidí, jak úspěšná dokážete být i „bez škol“, nepoužívají to proti vám jako argument?

Ano, odešla jsem proto, že jsem začala točit… Samozřejmě že se to dá snadno použít jako zbraň proti studiu. Ale ten zásadní rozdíl je v tom, že já jsem odjakživa věděla, co chci dělat, a taky jsem to dělala a dělám. Chtěla jsem být herečka, k tomu jsem směřovala, a to se začalo dít. A neviděla jsem důvod, proč to měnit. Takže svým dětem říkám: „Jestli víte, co chcete dělat a půjdete to dělat, bránit vám v tom nebudu, ale nebudete se flákat, když ještě nemáte svůj cíl.“ A v tom je ten rozdíl.

Nejste tedy máma, která trvá na tom, aby děti měly vysokoškolské tituly?

To rozhodně ne. Rozhodně nejsem člověk, který by nutil dítě získat nějaký razítko, který mu v životě k ničemu nebude, jen proto, že to chci já. Ale pokud si vyberou obory, ke kterým je vysoká škola potřeba, doufám, že na to přijdou samy.

Co byste přála dětem v rámci vzdělávání do budoucna? Nejenom těm svým, ale všem…

Přála bych jim hlavně to, aby měly štěstí na učitele, protože i když nemusí být systém dobrý, tak dobrý učitel vybruslí z čehokoli. Já jsem to štěstí měla a se základkou jsem si vystačila doteď. (smích). A přála bych jim, aby jim někdo upravil osnovy, aby se tím někdo víc konečně zabýval. A přála bych i učitelům, aby pro ně byla práce radost a byli za ni řádně odměněni.

Sednout! Ticho! A k tabuli půjde... české školství! Tohle video si dejte
Aňa Geislerová: „Všem dětem píšu deníky, už když jsou v břiše“
Maminka
Témata: Slavní rodiče, Časopis Maminka, K tabuli půjde české školství, Rozhovor, Slavné maminky, Školství, Rodiče, Školy, Výuka, Lela, Vzdělávání, Herečka, Školní rok, Aňa Geislerová, Milada, Janeček, Maxíka, Jana Bernášková, Anna Geislerová, Škola, Bruna

Mohlo by vás zajímat
Meghan porodila. Je to kluk! Na svět nakonec přišel v nemocnici
Marie Doležalová má syna, na svět přišel nečekaně. Jak se jmenuje?
Porod jste nikdy neviděli tak zblízka! Šokuje vás brácha v porodním bazénku?
Přiznání matek! Nejtrapnější zážitky z porodnice. Tohle jsme nečekaly!
Tohle neříkejte dětem, když brečí! Proč a co se může stát?
Otěhotněla, aniž by kdy měla sex. Syna s Downovým syndromem miluje
Nejsmutnější příběh! Miminko žilo jen sedmnáct minut. Z fotek až mrazí
Jaká je příčina opožděného vývoje řeči u dětí? Budete se divit!
Oceán jí vzal dvě děti. S tragédií se svěřila na sociálních sítích

Horoskopy

Ryby Milé Rybičky, nejste úplně ve své kůži, za což může i špatná komunikace s novou známostí. Spíše to mezi…

Jména pro děti

Největší výběr jmen.

Dnes má svátek: Anežka, Agnes, Ines





Aktuální vydání

Aktuální číslo časopisu

Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv do vaší e-mailové schránky.

  

Výhodné předplatné

Objednat předplatné