[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Ještě se ani nestačím na tom světě rozkoukat a už se kolem mě vytvoří mnohá očekávání. Nevejdu se do tabulek! Ještě nelezu, nesedím, nechci dudlík, nechci na nočník, netrefím se do míčku! Jak to, když táta je poloviční Djokovič?! Zpívám falešně? No Édith Piaf asi nebudu… Milí rodiče a prarodiče, přibrzděte, poslouchejte své dítě. Má k tomu mnohé co říct.
„My lidé máme tendenci ovládat, co se dá. Nejraději bychom si objednali jako zboží i děti. Dodejte mi chlapečka a holčičku, od každého po jednom kusu! Pak bychom ještě specifikovali, jak mají vypadat a jak se chovat. Stále zapomínáme, že dítě není hračka, každé dítě je velký dar rodině a měl by být přijímán pokorně, s láskou,“ apeluje na nespokojené rodiče ve své knize Jak vychovat šťastné dítě Eva Rheinwaldová.
Rodiče se často snaží připravit co nejlepší podmínky pro profesionální kariéru svého dítěte. Dělají to přece pro něj, pro jeho úspěch. S dobrým úmyslem. Jak vysoko ale nastavit pověstnou laťku, abychom své ratolesti spíš neodradili nebo jim kýženou činnost dokonce neznechutili? Přestože batolata a mladší děti nemívají svůj denní program tak nalinkovaný jako školáci, očekávání jsou na ně kladena v podstatě pořád. V rozumné míře je tomu tak pochopitelně správně. Když nebudeme očekávat nic, nebudeme mít snahu něčeho dosáhnout. Jaké je tedy to „nezdravé“ očekávání? Například to, že hodné dítě nesmí být ani vidět, ani slyšet. „Ratolesti je udělována láska podle toho, kolik hluku nadělá a jak často ji rodiče vidí. Co jiného může z dítěte vyrůst než nejistý tichošlápek, omlouvající se stále za svou existenci?“ uvádí jako příklad Eva Rheinwaldová.
Odborníci se shodují, že mladší děti i předškoláci mají věnovat většinu času hře. Dobré je zapojovat je do běžných činností. Necháme-li dítě, aby se projevovalo spontánně, můžeme pak snadněji vypozorovat jeho vlohy. Důležité je dítě do ničeho nenutit. Dát mu čas. Je to stejné jako s jídlem. To, že jeden den kapustu nepozře, neznamená, že ten druhý se z ní nemůže stát nejoblíbenější pochoutka.
Až příliš často kolem sebe vídám rodiče, kteří chtějí své nesplněné touhy přenášet na své děti. Ty pak často slouží jako nastrčená trofej, kterou se chlubíme ve společnosti. Své sobectví navíc nazývají motivací k úspěchu. Korunu tomu pak nasazují sociální sítě, kde může člověk své úspěchy neustále vystavovat na odiv.
Příliš vysoké a často nemožné požadavky ale děti frustrují, neustále je provází pocit, že lásku rodičů získají jen jako dokonalé. Jen tehdy, když vyhoví jejich přáním. Děti dokážou velice dobře vnímat i to, co není vyřčené. Zkusme se nad tím zamyslet. Kdybychom se řídili přáním a touhami dítěte, zhroutil by se nám svět? Pověstná zlatá střední cesta nemá své barevné označení jen tak pro nic za nic. Bývá totiž tou nejlepší možnou. Důležité je dítě dostatečně podpořit a zajímat se o to, co prožívá. Měli bychom mu co nejčastěji dávat najevo, že ho máme rádi pro něj samotné, nesrovnávat své dítě s jinými. Může to u něj vzbudit dojem, že pro vás není dost dobré.
„Některé děti rodičů s příliš velkými požadavky reagují tím, že regresují, tj. vracejí se do věku mladšího, aby se tak vyhnuly nerealistickým požadavkům. Jiné se zpomalí ve vývoji a objeví se u nich různé poruchy osobnosti. Stanou se nejistými, stydlivými, smutnými, pasivními a poddajnými. V dospělosti se pak bojí zodpovědnosti,“ vyjmenovává Eva Rheinwaldová.
Je potřeba myslet na to, že vychováváme příkladem. Dítě má přirozeně sklony napodobovat chování rodičů. Když vidí, jak zapálený je táta do jízdy na kole, může ho to nenásilně namotivovat. Když vidí, že něco vzdáváte, nedivte se, že to vzdá také. Rodiče by zkrátka měli podporovat v dítěti jeho osobitost. Snažit se nenásilně odhalit jeho talent a případně mu ho pomoct rozvíjet.
Lidé, kteří to nikam nedotáhnou, pocházejí často z rodin, kde na ně byly kladeny příliš vysoké nároky. „Perfekcionistickým rodičům se nepodařilo donutit je nebo motivovat k úspěchu, nýbrž je zničit,“ vysvětluje Eva Rheinwaldová. S pocity viny, studu, smutku a později i hněvu přicházejí v dospělosti nebo i dřív k psychoterapeutům.
Rodiče často přihlásí děti do několika kroužků s dobrým úmyslem – bude vynikat v mnoha oblastech a navíc nebude mít čas vyvádět rošťárny. To je všechno v pořádku. Důležité ale je vybírat s velkým rozmyslem a upřednostnit přání dítěte. Podstatnější než počet kroužků je tedy jejich pečlivý výběr, aby se pro dítě nestaly jen nepříjemnou povinností (a pro vás „rozvážecím“ kolotočem). V raném věku se zájmy proměňují, není tedy neobvyklé, když dítě vyzkouší i několik kroužků. Většina mimoškolních aktivit nabízí zkušební hodinu zdarma, snadněji tak můžete společně vybrat „tu pravou“. Není rovněž od věci obstarat si reference od ostatních rodičů nebo z internetu (ty ovšem berte s rezervou), zamyslete se i nad otázkou logistiky a financí. V neposlední řadě si položte důležitou otázku: Je výběr v souladu se zájmem dítěte, nebo jen naší ambicí splnit si přes něj své nesplněné sny? Pokud se vám společný výběr podaří a dítě se do kroužku těší, má pozitivní vliv na jeho psychiku, sebevědomí, a dokonce se může zbavit případných lehkých neurotických obtíží.
Tohle na ně platí: Proč dětem tak dlouho trvá, než zareagují na pokyn rodiče
Na naší svatbě řekl můj tchán krásnou a pravdivou větu, která měla být radou do manželského života jako klíč ke šťastnému vztahu: „Mějte rádi toho druhého takového, jaký je, a ne takového, jakého byste ho chtěli mít.“ A to platí i pro vaše děti, to je ten nejuniverzálnější klíč k jejich šťastnému dětství. Mějte je rádi takové, jaké jsou. Bezvýhradně. A nechte je zkoušet a objevovat, klidně často i bez vaší navigace.