Maminka.czPéče o dítě a jeho výchova

Rodiče sportovci, synové buchtíci: Vyrovnat se s jinakostí dětí bylo těžké

Martina Machová 27.  4.  2019
Zatímco já a manžel jsme byli zvyklí trávit víkendy v neoprenu v lodi, v sedle horského kola nebo třeba na wakeboardu, kluci by nejraději seděli u počítače a vytvářeli věci, kterým vůbec nerozumíme.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Bude to znít divně, ale asi to znáte, člověka zkrátka občas napadnou myšlenky, které hned jen tak nezaplaší… Jednoduše se přiznám, že mě dříve občas napadlo, proč nám pánbůh nadělil zrovna hubeňoučká a křehká dvojčata Štěpánka a Šimona a ne akčního Matyáše a amazonku Majdu, které „katapultoval“ do kolébky mé mladší a mnohem jemnější sestřičce Zdeničce. Má dvojčata pochopitelně miluji a jsem nesmírně vděčná za to, že mám dva zdravé kluky, jen pro mne a manžela bylo z počátku hodně těžké přijmout to, jak neuvěřitelně rozdílní jsou naši kluci vůči mě a manželovi.

Manžel nutí syna sportovat. Je na něj příliš tvrdý!

Já i muž jsme sportovci snad od kolébky. Manžela sport, tedy teď už jen trenérství, dokonce živil. Milujeme divokou vodu, doma v garáži máme několik kajaků, wakeboardů, horských kol i lyží, snowboardů, in-linů a dalšího sportovního náčiní. Skoro bychom si mohli otevřít půjčovnu! Než se kluci narodili, nebyl snad víkend, který bychom strávili doma. Museli jsme být neustále venku, neustále v „akci“. Když jsem otěhotněla a lékařka mi po čase oznámila že čekáme dva malé sportovce – ano, to řekla! – manžel šílel radostí a první, co jsme pro kluky vybírali, byl sportovní kočárek s nástavcem na běžky a kolo.  Jenže člověk míní a život mění…

Je vaše dítě malý lenoch? Takhle ho rozhýbete

Sport se stal sprostým slovem

Po náročném prvním roce se z dvou uplakaných kojenců vyklubala dvě vcelku usměvavá batolátka, která však tvrdošíjně odmítala jakoukoliv pohybověji laděnou akci. Dětské plavání jsme kvůli prořvaným lekcím u nejhodnější a nejempatičtější lektorky museli stornovat. Kluci se báli nejen vody, ale i sněhu, větru, deště, bláta, louží – s manželem jsme moc nevěděli, jak na ně. Byli úplně jiní než my – byli křehcí, bázliví, zimomřiví, snadno se rozplakali kvůli úplné prkotině.

Postupem času bylo stále patrnější, že kluci vydrží hodiny cosi vytvářet z různých stavebnic, kostek, krabic, dřevíček – ideálně ale v klídku a bezpečí svého pokojíku a nejlépe za poslechu nějakých písniček nebo vyprávění. Pohyb a sport však pro ně byl v předškolním i školním věku doslova sprosté slovo. Zatímco děti mé sestry drandili na kole, na lyžích, na bruslích (vše jsem je učila já, sestra je houslistka, má strach o ruce a sport nesnáší), naši kluci se všeho báli. Musím říct, že pro nás s mužem bylo opravdu těžké se s jejich naprosto rozdílným zaměřením a životní energií vyrovnat.

Není vaše dítě přetížené? Tyhle signály by vás měly varovat

Dvojčata k nám spadla z vesmíru!

Manžel byl jak u vytržení, když je vedl na popud paní učitelky z předškoláků na zápis do hudební školy – kluci totiž moc pěkně zpívali, vytleskali jakýkoliv rytmus a zdálo se, že mají i dobrý hudební sluch. Manžela pak v „zušce“ umluvili, aby je rovnou zapsal i na „výtvarku“, kde později sklízeli samou chválu. Muž byl sice potěšený (i trochu vyděšený z neznámého prostředí), ale i tak se mi svěřil, že by kluky raději doprovázel na jakékoliv tréninky. Zálibám dvojčat prostě nerozuměl.

To ještě netušil, že kluci propadnou nejen hudbě a výtvarničení, ale později počítačové grafice, animacím, a jestli se to tak dá říct, i komponování. Nyní v páté třídě sedí neustále u počítače vytvářejí vlastní kratičké „animáky“ a různé klipy, ke kterým vymýšlí vlastní hudbu. Prostě k nám do rodiny spadli z vesmíru! Sestra Zdenička, která klukům občas v hudbě něco poradí, mi nedávno řekla: „Zorko, já už pochopila, proč mám zrovna já ty dva akční ďábly, oni mi otvírají úplně nové, neznámé obzory! Víš, že jsem se naučila třeba potápět až s nimi na dětském plavání? No a o lyžování ani nemluvím! Pamatuješ, bála jsem se jezdit i na rovině a hned mi byla zima? Nyní s nimi jezdím na hory docela ráda. Myslím, že to máte s Marcelem a dvojčaty podobně…“

Tohle na ně platí: Proč nefunguje, když dětem říkáte, ať neběhají?

A světe div se, Zdenka měla pravdu, kluci nám s manželem opravdu otvírají úplně nové světy, a dokonce jsou nyní čas od času i ochotní jít s námi na kolo nebo do bazénu, sport ale nedělají aktivně žádný. Popravdě nás v tomto smyslu spasil místní Sokol (dřív jsme z něj měli trochu legraci), mateřské a empatické cvičitelky ze Sokola vzali kluci na milost, a tak umějí aspoň kotrmelec, trošku šplhat na tyči, cvičit na žebřinách i kruzích a další „legrácky“.

Zora, 35 let

Témata: Děti, Rodina a vztahy, Syn, Péče o dítě a jeho výchova, Rodina a vy, Vaše příběhy, Sport, sportovci, animák, Neopren, Matyáš, Majda, Kluk, Amazon, Cos, Obzor, Sokol, Jinakost, Dvojče, Sportovec, Klip, Spor, Štěpánek, Rod, Zora, Sport na Heureka.cz