Rodičovská dovolená na cestách! 10. díl: V Córdobě přichází první krize

Už 35. den na cestách. Čtyřiadvacet hodin jsme pořád ve střehu a řešíme, kde budeme spát, co budeme jíst, kde najdeme lékárnu nebo drogérii či normální potraviny, kolik peněz ještě můžeme utratit, co musíme kde vidět a proč a kdo je na řadě, aby vykoupal a uložil děti.

Už měsíc je každý den úplně jiný a přitom nás díky dětem každodenně čekají ty stejné úkony. Já i manžel cítíme, že bychom je alespoň na hodinu rádi předali babičkám, od kterých nás momentálně dělí vzdálenost skoro 3 tisíce kilometrů. Dojde také na nejhorší den našeho vztahu během této celkem dvouměsíční cesty.

Kýta ve špajzu

Bydlíme v širším centru tohoto třistatisícového města. A opět si užíváme ubytování zadarmo – přes webový portál HomeExchange.com, přes který jsme se dohodli se zdejší příjemnou rodinkou, že si vzájemně prohodíme na necelý týden byty. Nad střechou našeho bytu lítají stovky vlaštovek a z okna vidíme jezdit chlapíky v kloboucích na koních nebo na povozech.

V lednici „našeho“ prozatímního domova nás překvapí velká zásoba iberijských šunek, kterou prý můžeme klidně spořádat, a hlavně velká sušená kýta ve špajzu, ze které evidentně domácí poctivě odkrajovali plátky k snědku. Jsme v Andaluzii, která už podle těchto evidencí žije tak trochu jiným životem.

Jednodenní alergie

Vedro a dusno nás svírá už od rána. Včerejší teploty vyšplhaly k 33 stupním a dneska mají být ještě vyšší. Jenže dusno začíná být i mezi mnou a manželem: nikdo nemá energii dneska vymýšlet plán, kam vyrazit, co uvařit s sebou na oběd nebo co zabalit na celý den venku.

Pobolívá mě hlava z nevyspání a nočního vedra, což ve mně rozdmýchává ještě větší podrážděnost. Únava z našeho cestování na nás oba právě teď dopadla. Taky není divu – měsíc na cestách s dětmi se odráží i na naší psychické vyčerpanosti. A tak nejlepším řešením dneška bude se alespoň na chvíli rozdělit – můj muž vyráží s dětmi ven a já mám v plánu se zahrabat do postele a trochu se z té chmurné nálady vyspat.

Ochutnávky šneků

Samozřejmě že po hodině a půl se mi stýská po všech třech. A přestože napětí mezi námi je ještě cítit, usedáme u prvního tapas baru, abychom zaplnili naše hladové žaludky, s deci červeného vína v ruce krizi rozprašujeme úplně. Navíc jak jsme zjistili, probíhá sezóny šneků, a tak vyrážíme do stánku na náměstí a objednáváme si šneky v rajčatové omáčce.

Největším jedlíkem této zdejší gurmánské podivnosti byl náš tříletý syn. Ten, který odmítá jakékoliv neznámé jídlo! A abych pravdu řekla – chutnají prostě jako šneci: mazlavá, trochu tvrdá hmota, která se musí parátkem vyšťourat z ulity.

Čas na památky

Teprve až další den, jakmile se nám skutečně zadaří se vydatně usmířit a překonat ty jízlivé poznámky, nervozitu i únavu, obhlížíme historické centrum, které nás naprosto uchvacuje – křesťanské kostely, židovské synagogy i muslimské mešity tu stojí vedle sebe už několik stovek let.

A naprosto odůvodněně se magnetem tohoto města stala Velká mešita, která se začala stavět už v 8. století, ale v průběhu stavby se z ní díky reconquisty stala katedrála, která krásně ilustruje zdejší prolínání historických etap. A už jen prohlídka tohoto města je úžasná nádhera – jak se mísí architektura stará i dva tisíce let s tou modernější, nebo mladistvým duchem zdejších obyvatel, kteří rádi jezdí na kole, přemýšlí ekologicky, lokálně, originálně i trochu nekonvenčně.

A musím se přiznat, že za celou dobu cestování mě tolik neoslovilo žádné město tak jako Córdoba. Za pár dní ale vyrážíme do Sevilly, do hlavního města Andaluzie, které je rozhodně velkým konkurentem. Tak uvidíme, zda ho překoná.