[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Jsme právě v Seville, v romantickém a historickém hlavním městě celé Andaluzie, do kterého proudí statisíce turistů ročně. Ale popravdě: namísto těch spousty krás kolem se právě teď mnohem intenzivněji zabýváme tím, jak se už postopadesáté (a konečně úspěšně!) vypořádáme se synovým vzdorem, kňouráním a hysterickým pláčem, nebo jak skloubíme jeho zábavu s tou, která by patřila naší desetiměsíční dcerce.
Abyste rozuměli: začínáme být na cestách asi dost dlouho. Naše zábavné hry už pochytávají šeď nudnosti a trpělivost dosahuje vlastních hranic. Už přes měsíc křižujeme západní Evropu se dvěma malými dětmi, které vyžadují neustále naši pozornost, péči, lásku i pochopení. Přeci jen staršímu synovi, který je už zvyklý na školkový režim, chybí vrstevníci, se kterými by mohl dělat vylomeniny. Zápřah, který nás ještě další měsíc čeká, by potřeboval trochu novou dimenzi nebo alespoň na pár chvil na odpočinek. A když jsme dorazili do historického a romantického hlavního město Andaluzie, které nás mimojiné přivítalo vysokými teplotami, uvědomili jsme si, že nám došly síly a trpělivost a něco musíme změnit. Třicet šest stupňů se dá přežít snad jen ve stínu pod palmami nebo v klimatizované kavárně.
Ale pocit, že se vám v kombinaci s totálním vedrem a rodičovskými povinnostmi uvaří i mozek, vyslal jasný signál k tomu, že bychom měli jako rodiče trochu zmírnit naši horlivost, přehnanou pečlivost nebo stereotypní repetitivnost příkazů, aby se naše dítě konečně už obléklo, šlo vyčůrat, přestalo kopat do kočárku nebo už konečně zalezlo do vlastní autosedačky.
Jakmile člověk opustí dokonale zmapované hnízdečko, je na cestách jako u vytržení. Což u našeho syna fungovalo několik týdnů dokonale: „Podívej jeřáb! Hele, kravička a větrná elektrárna. Jůů, jak je to moře plné vln!“ Jenže kdo by se na tyhle úkazy díval s nefalšovaným zájmem i po měsíci? Jeho bombardování otázkami „proč?“ jsme vraceli zpátky, aby na to přišel sám.
A fungovalo to! Dokonce sám cestou v autě vyvíjel další nové teorie o tom, proč některé bagry mají pásy a jiná jen kola. A podobně to fungovalo i při jakékoliv jiné příležitosti. A když dorazil vzdorovitý záchvat, že se chce se přece ještě pohoupat, začali jsme ho vlastně chápat: kdo by měnil lákavou jízdu s adrenalinem v krvi za nudné blumání po neznámém městě v takovém vedru? A přesně to jsme mu i řekli. Naprosto bez obalu, bez autoritářských výmluv nebo chladných pokynů. A namísto pokračujícího či zesilujícího protestu náš syn pronesl: „Tak pojďme už přece. Houpat se můžu přece někdy po tom.“ Jeden krok v rodičovské strategii byl velkým skokem pro našeho synka. Nebo naopak?
Nacházíme se v samotném srdci Andaluzie, kde je prý pochovaný například Marko Polo (před katedrálou jsou neustále několikahodinové fronty). Sevilla oplývá krásnou historií a v čtvrtích jako třeba Barrio de Santa Cruz bych si dokázala strávit v úzkých uličkách s příjemnými náměstíčky s malými rozkošnými kavárničkami i restauracemi i několik nejen nočních hodin. Což jak jistě dobře předpokládáte, se mi teď nepodaří.
Toto téměř osm set tisícové město dýchá pohodovou atmosférou. A historie, která sahá až do 9. století před naším letopočtem, z něj vytvořila jedno z nejvýznamnějších největších míst ve Španělsku. Ovšem pro mě bude už navždy spojené s několika silnými zážitky: třeba že se tady náš syn naučil sám houpat na houpačce. Nebo že naše desetiměsíční dcera poprvé snědla celý příkrm, aniž by ho z většiny vyprskala na čisté triko.
Že jsme si pohladili koně, kteří tu jezdí namísto taxíků. A taky že jsem se právě tady uvědomila, jak je pro zachování psychického zdraví mého i mých dětí důležité přejít z modusu ustarané, uhoněné a neustále peskující matky do takového, ve kterém mají větší prostor pochopení, láska a důslednost. Tak uvidíme, jak to bude dál nést své ovoce.