[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Naše cestování probíhá druhý týden. Už jsme se naučili několika fíglům, díky kterým se náš turistický den trochu zpříjemní a nejsme tak navrčení kvůli dětským vzdorům už od rána.
Třeba se sem tam vykašeme na pravidla a ráno drze všichni snídáme v posteli nebo u stolu v pyžamu. Nebo namísto oběda v restauraci, kde tak jako tak pokaždé zanecháme díky naším dvěma ratolestem neskutečný nepořádek, piknikujeme na trávě v parku. Nebo jsme taky přišli na to, že balení na další den už večer, včetně uvařeného oběda, má něco do sebe.
Možná tuhle službu už dlouho znáte, ale my jsme se před pár měsíci zaregistrovali jako úplní nováčci. A právě teď jsme plní obav i zvědavosti. V Paříži si vyzkoušíme první výměnu.
Vcházíme do třípatrového domku, vzdáleného necelých 20 minut vlakem od Eiffelovky. Venkovní zahrádka, spousta hraček, fotek i osobitého nádobí jasně dokazuje, že tahle pětičlenná rodina svůj domov miluje. Připadám si jako u někoho na návštěvě, ale nikdo z domácích nás tu hostit nebude.
Koordinace s kočárkem po centru nebo frekventovaných turistických čtvrtích se v Paříži dost přibližovalo adrenalinovému sportu.
Na stole nás čeká lístek s přivítáním a k tomu domácí marmeláda s čokoládou a francouzské víno jako pozornost. Přidávám v duchu spoustu bodů tomuhle nápadu. A zatímco se my začínáme roztahovat po všech patrech krátkodobého útočiště, v našem bytě se rozkoukává postarší pár se třemi dětmi. A co se nám od nich donáší, jsou spokojení. Uff.
Díky výměně bytů si můžeme dovolit strávit v hlavním francouzském městě týden. Už první večer si raději hodláme vyjasnit, co v tomhle městě romantiky chceme vidět a co je reálné zvládnout s tříletým rebelem a devítiměsíčním plazivcem. Předem seškrtáváme muzea i galerie, dlouhé štreky mezi památkami nebo prohlídky interiérů. Takže co zbylo? Procházky po městě, výlet do Versailles nebo očumování Eiffelovky. Já vím, že to není žádné turistické terno. Ale taková prohlídka města z pohledu rodičů s dětmi taky není k zahození, ne?
Pravdou je, že mě rodinný život v Berlíně, kde bydlím už několik let, trochu zhýčkal: výtahy na téměř každé stanici metra, bezbariérové nájezdy do tramvají i autobusů, široké chodníky nebo sedačky, přebalovací pulty nebo dětské menu v restauracích vnímám jako samozřejmost. O to drastičtější vystřízlivění mě v Paříži čekalo. Koordinace s kočárkem po centru nebo frekventovaných turistických čtvrtích se dost přibližovalo adrenalinovému sportu. A to nepočítám naše cestování metrem, které nám kvůli absenci jezdícím schodům nebo výtahům trvalo asi desetkrát déle. Občerstvení v gastronomickém patře v jedné z nejznámější nákupní galerii se muselo obejít bez dětské stoličky, a když jsme děti za odměnu chtěli vypustit v centrálním parku kousek od ChampsÉlysées na dětské hřiště s trampolínama, na které jsme narazili po mnoha hodinách bloudění, museli bychom vytáhnout několik eur. Placené venkovní dětské hřiště?!
Romantiku Paříže bych možná jako bezdětná ocenila. Nahodila bych koktejlky, obtáhla rty rudou rtěnkou a vyrazila do ulic Montmartru. Ale tohle město jsem si v rámci dvouměsíční cesty užila nejméně.