[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Mám Pavla opravdu ráda a jsem šťastná, že je otcem mých dětí. Jednou věcí mě ale den co den vytáčí k nepříčetnosti. Moc dobře ví, jak lpím na tom, abychom se alespoň jednou denně sešli jako rodina u stolu, ale systematicky mi tenhle rituál kazí.
Někdy už mám pocit, že to dělá schválně, a to mě štve ještě víc,“ říká Miriam. Pavel to samozřejmě vidí jinak. „Absolutně nechápu, proč bychom měli každý den úderem sedmé sedět u stolu a hrát si na šťastnou rodinu. My jsme přece spokojení, nepotřebujeme stavět rodinnou pohodu na takových opičárnách,“ rozčiluje se.
Oba si jako berani stojí za svým a z původně nevinné šarvátky vycházející z rozdílných rodinných modelů se postupně stává nebezpečný spor ohrožující jejich manželství. Odborníci by přitom dali za pravdu spíše Miriam.
Ta si zvyk každodenní večerní rodinné sešlosti odnesla ze svého dětství a dodnes jej vnímá jako správný. „Přes den se všichni rozletíme bůhvíkam. Starší syn a dcera chodí do školy, kde obědvají ve školní jídelně. Pak mají kroužky, jdou na hřiště nebo s kamarády do kina. Manžel je celý den v práci. Já si sice sednu k obědu s ročním Tadeášem, ale s tím si zatím moc nepokecám,“ vykládá Miriam.
„Když jsem byla malá, maminka byla v domácnosti a rodinu živil táta. Byli jsme čtyři sourozenci a rodiče se měli co ohánět. Nebyl ale večer, abychom se v sedm nesešli u večeře a nepopovídali si o tom, co kdo z nás zažil nebo co máme v plánu. Byla to jistota, že i v tom blázinci bude chvíle klidu, kdy si prostě jen promluvíme,“ vzpomíná Miriam.
Paradoxně i ona měla období, kdy si myslela, že podobné rituály jsou staromódní záležitost. „To je pravda, občas když se s manželem na tohle téma dohadujeme, jako bych slyšela sebe v pubertě. Tehdy jsem taky vykřikovala, že je to pokrytectví,“ směje se.
„A když jsem po maturitě odešla na vysokou školu a bydlela na koleji, první rok jsem se nemohla nabažit toho, že jím, kdy chci, co chci a s kým chci,“ dodává. Když se jí ale narodily děti, chytila - jak sama říká - komplex kvočny. „Prostě chci aspoň jednou za den mít všechny své blízké u sebe, v klidu je vidět a promluvit si s nimi. Od toho jsme přece rodina, ne?“
Pavel už téma rodinné večeře doslova nesnáší. „Dokud jsme byli sami, Miriam o něčem takovém ani nešpitla. Taky to ani nešlo, protože jsme byli oba dost pracovně vytížení a buď jsme se sešli až pozdě večer v posteli, nebo jsme spolu trávili čas aktivně.
Sportovali jsme nebo jsme zašli do kina. Jenže když se narodil první syn, Miriam začala vyžadovat, abych byl každý večer doma. Já ale pracuji ještě víc než za svobodna, abych naši rodinu uživil. Troufám si tvrdit, že mám právo na to, jít dvakrát týdně po práci do sauny nebo s kamarády na pivo,“ říká Pavel.
I na jeho úhlu pohledu určitě něco je. Problém je zřejmě v tom, že se Miriam s Pavlem dostali do bodu, kdy ani jeden nehodlá ustoupit. Zároveň tento status quo nechtějí udržovat, protože ani jednomu nevyhovuje. Atmosférou doma ale začínají trpět děti, což si oba rodiče uvědomují.
„Jasně, že to vnímají. Pavel k večeři často vůbec nepřijde, a to jsem pak naštvaná a mrzutá. Bohužel si občas vztek vyleju na dětech, což mě pak samozřejmě hrozně žere. Když potom manžel konečně dorazí, jsem na něj ještě naštvanější. Jestliže k večeři přijde a já se snažím být milá, je zase ,zpruzelej‘ on a obviní mě z toho, že jsem na něj milá jen proto, že tancuje, jak já pískám,“ přiznává Miriam.
Řešení je jen jedno - kompromis. Pavel žil celé dětství jen s matkou, která si přivydělávala po večerech jako šatnářka v divadle. Byl zvyklý přijít domů a něco si ohřát, když měl hlad. Společné stolování prakticky neznal, a proto je pro něj prázdným pojmem.
Miriam by z toho měla vyjít a pokusit se - ovšem ne v konfliktu, ale ve chvíli klidu - Pavlovi vysvětlit, proč jí na společných večeřích tolik záleží. Na druhou stranu by měla pochopit, že žádný rodinný rituál by se neměl stát dogmatem. „Abych byl úplně upřímný, vytáčí mě už ten pocit, že tam prostě musím být, jinak bude doma zase dusno,“ vysvětluje svůj psychologický blok Pavel.
Ale ani děti by večeři s rodiči a sourozenci neměly vnímat jako záležitost, přes kterou takříkajíc nejede vlak. V rodinném životě se přece vyskytne spousta situací, kdy se prostě společně a v klidu, natož úderem určité hodiny, večeřet nedá. Nebezpečí by mohlo tkvět i v tom, že dítě, které zrovna pojede na školu v přírodě nebo bude ležet se zánětem slepého střeva v nemocnici, by mohlo nabýt dojmu, že přichází o něco extrémně důležitého a že může být kvůli tomu z rodinného kolektivu vyřazeno.
Pavel by si měl přiznat, že mu pravděpodobně nehrozí, že u stolování se svou rodinou obroste mechem. Taková večeře s batoletem, školačkou a puberťákem může mít docela třaskavou atmosféru.
V rozhovoru, do kterého je zapojena celá rodina, se často rodiče o svých dětech dozvědí jen tak mimochodem i to, co by z nich jinak dlouho a neúspěšně páčili. V řadě rodin jsou hlášky dětí u večeře klenoty uchovávanými po dlouhá léta. Rodinná večeře v plném počtu by určitě měla proběhnout alespoň párkrát do týdne.
Pokud vás trápí podobná situace jako Miriam, máme pro ni i pro vás jeden argument navíc.
Bude vám to možná nejprve znít jako aprílový žert, vězte ale, že jde o naprosto seriózní informaci: podle vědecké studie totiž tradiční rodinné večeře zlepšují školní prospěch.
„Děti, které pravidelně jedí s rodiči, mají skoro dvakrát větší pravděpodobnost, že budou mít dobré známky, než ty, u nichž se doma nikdy společně nejí,“ uvedl britský list Daily Mail.
Více se dočtete v aktuálním vydání časopisu Maminka.