Rohlík coby moderní "prohřešek", ovocné kapsičky místo polévky... Expertka na jídlo radí rodičům malých nejedlíků

Paní magistro, vy se zaměřujete nejen na to, co by měli rodiče dávat dětem k jídlu, ale především jak efektivně docílit toho, aby měly děti vyvážený jídelníček a snědly tak všechno, co je pro ně důležité. Rodinám malých nejedlíků pomáháte i ve Škole papání, kterou jste založila. Jak to vypadá v praxi?

Ono to není tolik o tom, aby děti snědly všechno, co je pro ně důležité, ale spíše o nalezení rovnováhy mezi prospívajícím dítětem a celkovou rodinnou pohodou. Dnešní hyperinformovaná doba, kde se na nás valí informace zprava zleva, co bychom měli, a co naopak neměli a dokonce nesmíme, je pro mnoho rodičů, řekla bych, až paralyzující. Místo toho, aby se s dětmi v klidu společně najedli, řeší, kolik bílkovin dítě snědlo, jestli od včerejška přibralo, nebo jestli někdo neuvidí, že dítěti dali rohlík – což je aktuálně velmi moderní „prohřešek“.

VIDEO: LÉKAŘKA O ALARMUJÍCÍM NÁRŮSTU DĚTSKÉ OBEZITY V ČESKU

V čem tedy spočívá vaše práce?

V tom, že se spolu s rodiči snažíme odhalit klíčové problémy jejich dítěte s jídlem – jako vybíravost, problémy se žvýkáním nebo neschopnost se najíst bez rozptýlení, ať už v podobě hraček a knížek nebo tabletu. Takřka nikdy se nejedná jen o ojedinělý problém, v drtivé většině případů jde o směsici různých, na sebe se nabalujících, problémů. V praxi se pak díváme na zdravotní obtíže – jestli dítě netrpí zácpou, jestli může dýchat nosem (dýchání ústy je častým důvodem špatného žvýkání), nebo jestli ho netrápí zuby. Dále se díváme na dovednosti, tedy jestli dítě zvládne jídlo dopravit do pusy, rozžvýkat a dobře spolknout. Jestli sedí pohodlně a funkčně, jestli se jídla neštítí nebo jestli běžné jídlo vůbec vnímá a nepotřebuje „hlasitější“ jídlo, například hodně křupavé.

Poté se samozřejmě věnujeme i psychickému rozpoložení u jídla – jak dítěte, tak i rodiče! Jestli dochází k tolik důležité modelaci chování ze strany rodiče. Věnujeme se samozřejmě i nutriční stránce a zjišťujeme, zda strava odpovídá potřebám dítěte. Protože často je zakopaný pes i ve složení stravy, která je trochu odlišná od doporučení u dospělých. A v neposlední řadě hledáme překážky i v prostředí, ve kterém dítě jí. Tedy hlučnost, rozptylování, způsob servírování a všechny další aspekty prostředí. Velmi častým scénářem je: dítě nejí dostatečné porce – rodič ho dokrmí, aby snědlo požadované množství – dítě při krmení rodičem musí být zabaveno (protože už najednou není přirozeně „zabaveno“ jezením) – pozornost dítěte je na tabletu s pohádkou a samostatné jezení už odmítá kompletně – postupně odmítá nová jídla, preferuje spíše hladké a mixované textury, které se nemusí kousat – v případě kousků se dáví a zlobí se…

A už se točíme v začarovaném kruhu. Aby dítě bylo dostatečně najedené, snižují se dovednosti spojené s jídlem (nejen žvýkání, ale i manipulace s příbory, tolerance změn, rozpoznání sytosti) a rapidně se zhoršuje rodinná pohoda. Ve Škole papání se pak společně s rodiči tento začarovaný kruh snažíme rozbít a najít funkční řešení pro celou rodinu.

Co je podle vás příčinou toho, že problémů s jídlem přibývá u dětí víc a víc?

Důvodů je několik. Jak jsem již zmiňovala, dnešní doba je charakteristická velkým množstvím informací, bohužel ne vždy kvalitními. Některé zdroje informací, převážně na sociálních sítích, pak mohou rodičům působit stres a nastavovat nerealistická očekávání. Dále máme velkou dostupnost různých potravin, což je samozřejmě skvělé, ale pokud dítě ví, že spíž je plná oblíbených kapsiček, může rodiče pak pěkně tlačit do kouta. A zoufalý rodič to pak bohužel několikrát za den vzdá, kapsičku dítěti dá a řekne si, že lepší něco než nic. Pak už se dostáváme do problémů. Děti rozhodují o tom, co se bude jíst, což vede k tomu, že tím už není příliš velký prostor k zařazování nutričně hodnotných potravin a jídel. Navíc je důležité si uvědomit, že stravovací návyky se formují od raného věku, a proto je zásadní nastavit správný přístup již od začátku.

Pokud do začátku přechodu na pevnou stravu bude pro maminky priorita množství snězeného jídla, budou mít tendenci dítě více krmit a nedat mu prostor k učení dovedností spojených s jídlem, včetně například respektování znaků sytosti. Je úplně jedno, jestli se rozhodnou pro lžičkovou metodu přechodu nebo BLW metodu („Baby Led Weaning“- metoda přikrmování dítěte po kouscích, pozn.red.) nebo metody budou kombinovat. Absolutní prioritou minimálně do prvních narozenin je osvojení dovedností, ne dojedení naservírované porce. V opačném případě, již kolem 10. měsíce věku, většinou začnou pomalu, ale jistě, potřebovat rozptylování a po roce a půl už bude rozptylování nedílnou součástí jejich rodinných jídel...

Může za tyto problémy i dnešní doba, kdy je v podstatě nadbytek všeho?

Samozřejmě i to může mít vliv, ale ne na děti, nýbrž na rodiče. Je jen na nich, zda si nastaví hranice. Přestože mají zmiňované kapsičky k dispozici, neznamená to, že je dítě kdykoliv dostane. Stejně tak pokud jezdí kolem oblíbeného fastfoodu a děti žadoní o zmrzlinu, je to jen na rodičích, zda zastaví, nebo ne. Děti se vezou na emocích celý den, je potřeba si však vybírat bitvy. Ráda přirovnávám pravidla ohledně jídla k pásání v autosedačce. Přestože se to třeba dítěti nelíbí, není varianta, aby jelo nepřipoutané. V tom si je většina rodičů naprosto jistá a dítě si na to dříve, či později zvykne. Teď bych nerada, aby to vyznělo tak, že dětem jídlo máte nacpat do pusy násilím. To v žádném případě! Ale je nutné si být ve svých rozhodnutích jistý. A pokud už víte, že na to dnes zkrátka nemáte fyzickou nebo emoční energii, kapsičku dítěti dejte. Ale nečekejte, až si ji od vás vydupe.

Když byl syn malý, zeptala jsem se ho jednou, co by si dal na večeři, protože jsem neměla úplně jasno. Slyšela to i moje maminka, který se podivovala nad tím, proč mu dávám na výběr. Já, coby dítě, jsem prý na stůl dostala talíř s jídlem a nikdo neřešil, jestli se mi to líbí, nebo ne. Může být možnost volby kontraproduktivní?

Dávat dítěti na výběr je určitě skvělý způsob, jak minimalizovat problematický direktivní postoj, který obzvlášť v případě jídla může být pak velmi výbušný. Takže dávat na výběr ano, ale vždy o možnostech přemýšlet. Pakliže dáte na výběr dítěti formou otevřené otázky jako „Co by sis dal k obědu?“, pravděpodobně se dočkáte neuspokojivé odpovědi. Je daleko lepší dát na výběr ze dvou, pro vás přijatelných možností.

Moje generace, vyrůstající v 80. letech, kdy byl nadbytek hudbou budoucnosti a banány se na stole objevily jen o Vánocích, byla ve srovnání se současnými dětmi asi o dost skromnější. Co ale s nešvarem nadbytku dělat, když mámy chtějí svým dětem dopřát to nejlepší?

Je potřeba brát to trochu s rezervou a uvědomit si kontext celkového přístupu k výchově v této době. Jen proto, že děti ve škole seděly v lavici jako myšičky, neznamená, že to byla ta nejlepší forma vzdělávání... Také si dovolím opět zmínit informovanost. Dříve se o tom tolik nemluvilo, každý neměl doma váhu a nehlídal jak váhu dítěte, tak i gramy snědeného jídla. Samozřejmě dnešní blahobyt na vybíravost v jídle vliv má, ale zase bych ty „staré praktiky“ neviděla tak růžově. Když se ptám rodičů vybíravých jedlíků, jak jedli jako malí, minimálně v 50 % případů měl alespoň jeden z rodičů v dětství podobné obtíže. Takže genetika hraje také svoji velkou roli.

Máte nějakou zkušenost s rodiči "nejedlíka", která by mohla by být inspirací pro ostatní rodiče?

Ono by možná bylo na začátek dobré vysvětlit, jak vlastně může vypadat takový „nejedlík“. Není to pouze dítě, které jí málo a neprospívá. Jsou to děti, které mají problémy se některých jídel dotýkat, přijdou jim na pohled odporná nebo jim nevoní. Toto chování se může projevit i u dětí, které mají nadváhu nebo dokonce trpí obezitou. Vybíravé děti totiž zkrátka konzumují malý okruh jídel, a pokud jsou zrovna jejich bezpečná jídla kaloricky vydatná, mohou přibírat na váze mnohem rychleji.

Dále jsou to i děti, které neumí žvýkat nebo žvýkají nekvalitním způsobem, což se může třeba projevit tak, že jedí neúměrně dlouho nebo jsou rychle syté, protože je špatně rozžvýkané jídlo dřív a na déle zasytí. Pak jsou to děti, které jsou úzkostné, nemají rády změny, jsou obecně citlivé. Úzkost se pak u nich může projevovat vůči danému jídlu, osobě (bohužel tuto nepříjemnou roli většinou dostávají maminky, které dítěti s jídlem pomáhají nejčastěji), nebo i místu, což je často důvodem, proč děti nechtějí ani přijít ke stolu. Často je pak ke stolu musíte dostat násilím a někdy ještě podplatit zapnutím pohádky. Pak je tady celá skupina dětí, které mají nějaké onemocnění, jako jsou různá kombinovaná postižení, porucha autistického spektra, vývojová dysfázie, hypersenzitivita, metabolická onemocnění nebo nutnost výživových sond, například po transplantacích nebo po náročnějších operacích, kde se nedaří přechod zpět na orální příjem stravy. Do této kategorie také v poslední době čím dál tím přibývá dětí s potravinovými intolerancemi, alergiemi a nespecifickými poruchami trávení.

Jedno téma, které řešíme neustále dokola, je abnormální důraz na příjem bílkovin (obzvláště masa) a zeleniny ve snaze zajistit dostatek výživy. Pokud však máme dítě, které jí víceméně neustále z donucení a zároveň neprospívá, může být přílišná konzumace právě těchto dvou komponentů zcela kontraproduktivní. Obě mají totiž velmi sytivý charakter a relativně nízkou kalorickou hodnotu, což možná některé z vašich čtenářek zná jako velkou výhodu redukčních diet. Jenže u dětí potřebujeme přesný opak. Zrovna nedávno jsme se s kolegyní nutriční terapeutkou bavily o tom, že za celou dobu naší spolupráce bychom děti s nedostatečným příjmem bílkovin mohly spočítat na prstech jedné ruky. A to mluvíme i o opravdu extrémně vybíravých dětech, které dlouhodobě konzumují třeba jen tři potraviny. Bílkoviny i zelenina jsou samozřejmě v jídelníčku dítěte velmi důležité, ale je potřeba k nim také přistupovat s rozumem. Naopak často opomíjené jsou komplexní sacharidy, například v podobě příloh nebo pečiva. To jsou komponenty, které z pohledu kalorií mohou být pro nejedlíky někdy daleko výhodnější.