Maminka.czSlavní rodiče

Roman a Tereza Vojtkovi: Miminko jsme plánovali!

Dita Mrázková 14.  10.  2010
Roman a Tereza Vojtkovi: Miminko jsme plánovali!
Úspěšný herec má nyní novou roli, tentokrát otcovskou. Samotného jej překvapilo, s jakou přirozeností držel svou dcerku poprvé v náručí...

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Vzpomenete si na okamžik, kdy jste se prvně viděli?

Roman: Kdy poprvé, to si přesně nepamatuju. Vídali jsme se na různých akcích pořádaných většinou agenturou, kde Tereza pracovala jako produkční. Vzpomínám si až na první delší rozhovor.
Tereza:To bylo v Karlínském divadle, na konkurzu do muzikálu West Side Story…

A teď se radujete z dvouměsíční dcerky Editky... Miminko jste plánovali?

Roman:Rozhodně! Zrovna nedávno nás ale pobavil článek v jednom „barevném“ časopise, kde psali o chudinkách nebohých nevěstách, které měly svatbu s bříškem a neměly to štěstí vdát se z lásky! Mezi jinými tam byla i naše společná fotka.
Tereza: Vtipné je, že jsem na naší svatbě těhotná ještě nebyla...
Roman: Přitom si stačilo jednoduchými počty odečíst devět měsíců a měli by to. Takže s Terezkou jsme se PLÁNOVANĚ vzali a za necelé tři měsíce jsme zjistili, že jsme těhotní. Bylo to na naší svatební cestě v USA. Seděli jsme v newyorském sushi baru a Terezka si chtěla dát rybu…
Tereza: Jenže mi bylo dost divně…
Roman: Ale to ještě nic netušila. Hned jsme se vydali do lékárny pro těhotenský test a ten byl jasný.

Jaké byly vaše pocity?

Tereza:Byla jsem upřímně překvapená, že se zadařilo tak rychle. Viděla jsem totiž dost případů, kdy měly ženy s otěhotněním problém, tak jsem si říkala, že to teda jen „vyzkoušíme“, no a ono to vyšlo hned.
Roman: Překvapení jsme byli oba…

Kdybyste se vrátil do doby, kdy vám bylo o deset let méně, a partnerka přišla s tím, že je těhotná, užíval byste si podobné pocity, jako tomu bylo u Editky?

Roman: Upřímně, říkal jsem si, že v mém věku a při stylu mého života, se toho tam dole moc hýbat nebude :-) No ale hýbalo se, a vyšlo! Pokud by mi bylo o deset let míň, reakce by byla asi jiná - byl bych víc nejistý, měl bych asi obavy a litoval, že jsem si nestačil užít svobody. Nikdy bych ale neposlal svou partnerku na potrat, to vím jistě. Ale zase bych už dnes měl desetileté dítě, to by bylo zajímavé!

Vy máte, Terezo, sestru Kristýnu - dvojče, která nedávno také porodila dcerušku Viktorku. Šlo o shodu náhod, nebo jste prostě měly ten samý záměr ve stejnou dobu?

Tereza: Neřekly jsme si dopředu vůbec nic, ani nic neplánovaly, byla to skutečně náhoda. Já se tu novinu dozvěděla asi o 14 dní později než Kristýna, a když jsem pak oznamovala mamince, že bude mít druhé vnoučátko, tak bez sebemenšího překvapení řekla, že to tušila a že ji to vůbec nepřekvapilo. Když nám naše paní doktorka řekla, že budeme rodit nastejno, nepřekvapilo to pro změnu mě :-)
Roman:To byl tehdy velký mejdan! A aby toho nebylo málo, ve stejnou dobu počala i má sestra Edita, která nedávno porodila syna Romana Valentina.

Nenapadlo vás, že byste mohli mít díky rodinné dispozici také dvojčata?

Tereza:U nás je to ob generaci, ale na prvním ultrazvuku jsem se hned ptala, jestli tam nejsou náhodou dva :-) Péče o dvojčátka musí být asi hodně náročná, vůbec si to neumím představit.

Absolvovali jste předporodní kurzy?

Roman: Jednoho jsem se s Terezkou účastnil, ale po hodině jsem musel kvůli pracovním povinnostem odejít...
Tereza: Seděli jsme tam se spoustou párů, maminky i tatínkové zrovna zaujatě poslouchali výklad o druhé době porodní. Najednou Roman vyskočil a se slovy: nezlobte se, já už to nemůžu vydržet, na shledanou, se odporoučel. Nikdo z nich však neměl tušení, že musel odejít kvůli práci a všichni jen vyděšeně koukali a nechápali, cože se to děje :-)

Jak vzpomínáte na porod?

Tereza: I když trval téměř 24 hodin, nemůžu říct, že by byl nějak náročný. Rodila jsem přirozenou cestou, ale o jedenáct dní dřív. Kontrakce nebyly ze začátku tak strašné, potom jsem ale ocenila epidurál. Bohužel, po porodu se dostavily komplikace. Špatně se mi stahovala děloha a začala jsem docela dost krvácet. Ztráta krve byla poměrně velká, takže jsem pak dostávala transfuze a další léky a malou mi vlastně přinesli až třetí den.

Byl Roman u narození Editky?

Tereza: Byl a jsem za to ráda. Jednak viděl, že to není nic jednoduchého a taky mi byl oporou, povídal si se mnou, otíral mě, snažil se pomáhat personálu.
Roman:Já si odbyl předpremiéru, už když jsem čekal na hekárně, říká se tomu tak, ne? Rodily tam čtyři maminky, oddělené plentou. Když jsem slyšel doktory, jak volají „tlačte, už to bude“, a pak už jenom křik miminka, tak mi to vehnalo slzy do očí. U Editky už jsem bulil jako kluk. Ty pocity se jen těžko sdělují, kdo to nezažil, netuší...

Jste hodně pracovně vytížený. Hrajete v seriálech, v muzikálech, moderujete… Najdete si chvilku na Editku, snažíte se Tereze pomoci?

Roman:Je to zvláštní, a možná to ostatní chlapi (a nejen ti) znají. Vždycky jsem se bál pochovat malé dítě, nevěděl jsem, jak je uchopit, abych mu neublížil. O to víc mě pak překvapilo, když jsem Editku poprvé držel v náručí. Jak automaticky a přirozeně to najednou šlo. Nemám ani problém s přebalováním, koupáním a podobně. Jediné, co mi zatím nejde, je to kojení…

Pocházíte z moravského Vsetína. Zavítáte ještě do svého rodného kraje?

Ve Vsetíně mám už jen tetu se strejdou, který se stará o naši chalupu, takže se tam podívám jen párkrát do roka. Za městem je úžasné lyžařské středisko, v zimě vyrazím na lyže, ale jsou to jen krátké návštěvy. Už ani nepamatuju, kdy jsem měl volný víkend, pracuju totiž většinou i v sobotu a neděli. Volno o víkendu mám tak dvakrát třikrát do roka. Točím obvykle dvanáct hodin denně, většinou od šesti od rána, domů se vracím večer. V létě je to naštěstí trochu volnější. Jsou prázdniny, takže se v divadlech nehraje.

V pořadu České televize jste divákům otevřel svou 13. komnatu. Když vám bylo třináct, zemřela vám maminka, zanedlouho po ní i tatínek. Příčinou maminčiny smrti byla rakovina prsu, která nebyla včas diagnostikována…

V žádném případě bych nechtěl svalovat vinu na lékaře, ale vím, že máma hrozně dlouho chodila s tím, že má nějakou bulku v prsu. Rakovinu měla i její maminka, proto nechtěla nic zanedbat. Trvalo tak dlouho, než ji konečně vzali na operaci. Tehdy, to mi bylo dvanáct, jsem se o to začal zajímat, a musím říct, že doba hodně pokročila a včasnou diagnózou se dnes dá předejít nejhoršímu. Rozdíl mezi léčbou a ozařováním dříve a nyní je zásadní. Stoprocentně zvítězit nad rakovinou je pořád těžké, ale medicína je už zaplaťpánbůh dál. Kdyby se to stalo mamince teď, péče i šance by byly rozhodně lepší, o tom jsem přesvědčený. Navíc v případě rakoviny prsu je diagnóza relativně dobře rozpoznatelná. Prostě by to bylo všechno jinak…

Jak jste už zmiňoval, máte ještě mladší sestru Editu, která však dlouhodobě žije v Bolívii. Tam odešla záhy po rodinné tragédii a nedala o tom nikomu vědět. Asi to pro ni taky nebylo jednoduché…

Edita mi vysvětlila až před třemi lety, proč se rozhodla odcestovat a v podstatě za sebou spálit mosty. Její příběh by byl na knížku. Když jsme zůstali sami, všechno se na ni sesypalo. Já v té době studoval, takže ve Vsetíně zůstala jen ona. Byla v období dospívání a najednou nutkavě cítila, že musí udělat nějakou radikální změnu. A tou pro ni byl odchod na druhou stranu zeměkoule. Několik let jsem o ní vůbec nic nevěděl… Později se mi přiznala, v jak strašných podmínkách žila a s jakými problémy se musela potýkat. Byla na pokraji bídy, do toho vážně onemocněla a téměř zemřela. Dokonce jeden čas žila ve sprchovém koutě a na den měla jen balíček sušenek a tři banány. Nechtěla to ale nikomu říkat a stěžovat si, chtěla se z toho dostat sama, v podstatě mě kontaktovala, až když bylo po všem.
Naštěstí se všechno v dobré obrátilo, a dnes má partnera, tři zdravé a krásné děti, velkou firmu, zázemí… Je to fajn, vědět, že je už v pohodě a šťastná.

Myslíte, si že vás ztráta rodičů ovlivnila ve vztazích k vašim blízkým?

Víte, to je je tak strašná změna, nemá ani smysl o tom mluvit, pokud to člověk nezažije na vlastní kůži. Možná je to klišé, ale taková rána vám dá opravdu hodně do života. Mám teď úplně jiný žebříček hodnot. Neřeším malichernosti, dokážu se povznést nad spoustu věcí, postarat se o sebe, uvařit si, vyžehlit si… Prostě vás to nakopne, když se v šestnácti musíte postarat sám o sebe. Všechno zlé je pro něco dobré. Obyčejné přísloví, pro mě má ale velký význam.

Stal jste se vítězem první řady televizní show StarDance. Jaký to byl pocit porazit sedm soutěžních párů?

Studoval jsem muzikálové herectví, měl jsem tedy celkem průpravu. Ze začátku jsem myslel, že to bude docela zábava, ale jak jsem se zmýlil! Je to jako kdybyste dali fotbalistovi brusle s tím, že taky musí střelit gól do brány, přitom je to ale naprosto o něčem jiném. Nikdo jsme nevěděli, do čeho jdeme, jestli to bude lidi vůbec zajímat, jak kdo tančí. Že bude StarDance tolik úspěšný a jaká vlna zájmu se potom strhne, to netušil nikdo z nás. Hezké bylo i to, že nikdo ze soutěžících neměl ambice vyhrát, bylo to prostě celé jen o zábavě, tedy mimo tu dřinu. Už to, že se do finále probojoval Vašek Vydra, byl signál, že diváci touží po zábavě a ne po nějakém velkém umění :-) Dodnes se s některými kolegy scházíme, vznikla spousta přátelství, trávíme spolu silvestry, oslavy… A vzpomínáme v dobrém i na tu intenzivní tříměsíční dřinu, kdy jsme pilovali sestavy i devět hodin denně. Po pracovní stránce to bylo to nejlepší, co jsem dosud zažil.

Jste poměrně hodně sportovně založený. Povedete v budoucnu k pohybu také vaši dcerku?

V mládí jsem dělal vrcholově gymnastiku a čerpám z toho dodnes. Vůbec nevím, kde bych teď byl, kdybych ji nedělal. Pomáhá mi v životě i v práci, tělo má průpravu a opravdu z toho můžete čerpat pořád. Vím, že to k životu nepotřebuji, ale kdybyste mě v noci vzbudili a chtěli po mně salto vzad, udělám ho naprosto bez problému!

Další zajímavé články najdete v aktuálním vydání časopisu Maminka.

Témata: Slavní rodiče, Časopis Maminka, Roman, Volný víkend, West Side Story, Mimi, SALTO, Vsetín, Desetileté dítě, Editku, Žebříček hodnot, Televizní show, Plán, Lyžařské středisko, Román