[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Jaký jsem tatínek? No, copak já vím? Samozřejmě že si jako každý myslím, že jsem ten nejlepší, samozřejmě že nahlas říkám, že bych měl ještě hóóódně co zlepšovat, a mám pravdu :-) Ale odpověď na to by měly dát asi především mé děti. A aby ta odpověď měla nějaký smysl, měly by ji zformulovat až tak někdy v mém současném věku.
Co se týče výchovy, dá se říct, že jsem mírnější než Eva. Ta byla s dětmi vždycky víc, a tak se zřejmě nutně pasovala do role toho přísnějšího. Oba ale velmi dobře vědí, že když zvýším hlas já, přestává legrace. To ale zas není tak častý případ, většinou takto reaguji až ve chvíli, kdy se opravdu hodně hádají nebo navzájem provokují.
Myslím si, že nejlepší výchova je příklad. Jedině pokud jde o školu, tam je nějaké vedení potřeba. Mám to z větší části na starosti já (asi kvůli větší trpělivosti), manželka se zase stará o mimoškolní aktivity našich ratolestí, což je občas dopravní oříšek. Naštěstí se obě děti dobře učí. Štěpán má už od první třídy velmi dobré výsledky, nejdřív chodil do školy Montessori a začlenění po 5. třídě proběhlo bez potíží. Teď do Montessori chodí i Kačka a je tam spokojená. Starší Štěpán (12 let) hraje fotbal, z toho mám samozřejmě radost, hrál jsem ho sám až do sedmnácti let. Na jeho tréninky moc často nechodím, ale na zápasy, když to jen trochu jde, se snažím dostat. Hrozně ho to baví, není třeba ho vůbec nutit, spíš mu občas pohrozím, že ho na fotbal nepustím, když ho chci postrašit.
Kdyby byl holka, šel by snad na nějakou školu pro pedagogy k malým dětem. Má je hrozně rád a návštěvy s dětmi jsou vždycky nadšené, protože jim děti „ukradne“ a hodiny si s nimi hraje. Kačka (bude jí 9 let) chodí dvakrát týdně s Evou na atletiku dětí. Jmenuje se to sice atletika, ale hlavně si tam hrají a řádí, aby se vyblbly. To je přesně to, co jsme hledali, na nějakou specializaci je ještě hrozně brzy. Kromě toho chodí na výtvarný kroužek a hraje na klavír, obojí jí jde tak nějak samo.
Máme kliku, nebo je to kvalitní výchovou :-), že dětem moc neříká vysedávání u televize nebo u počítače, maximálně občas něco sjedou na iPadu, ale v rozumné míře. To si spíš všichni spolu zahrajeme nějaké stolní hry, aktuálně vede Česko Junior a tradiční hity jako Člověče, nezlob se a kvarteta. A samozřejmě spolu hodně sportujeme, za domem máme takový kurt, na kterém se dá hrát fotbálek. A při výletech si občas dáme závod na nějaký kopec. Děti pořád čekají na den, kdy mě porazí, ale zatím se vždycky směju já. Zatím…
V posledních letech, po ukončení atletické kariéry, se na plný plyn věnuji golfu. Protože to zabírá docela hodně času, chtěl bych k tomuto koníčku přivést i děti, abychom spolu mohli být víc. Kdyby se mi to povedlo, určitě by měli moji maximální podporu. Sám totiž vidím, jak je to náročný sport a jak je těžké v něm uspět, pokud začnete pozdě. Mám ale v okolí i několik případů, kdy zapálení golfisté tak nutili své nejbližší ke „sdílení“ golfu, až jim ho dočista otrávili. Snažím se proto neudělat stejnou chybu a netlačím na pilu. Každý si musí k tomuto krásnému sportu dospět po svém a velkou výhodou je, že se s ním dá začít prakticky kdykoli. To se o většině ostatních sportů říct nedá.
Já sám jsem toho zářným příkladem. Prozatím mi musí stačit, že za mnou manželka občas děti na turnaj přiveze jako diváky. Vždycky jim ale musí nejdřív vysvětlit, že při golfu se fandí jinak než třeba při atletice. Kdyby začaly na golfovém hřišti hopsat, mávat a křičet, asi by přivedly ostatní hráče do infarktových situací a mě by možná vyloučili.
Občas zaslechnu srovnání, že děti dnes nejsou takové, jako jsme bývali my, a že dnešní výchova je úplně jiná… Pravda je, že děti mají dnes asi méně povinností, ale když naši dnešní rodinnou situaci srovnám s tím, jak mě vedli doma, zas tak moc rozdílů tam nevidím. Leda snad v tom, že my jsme hned po škole vypadli ven a domů se vraceli až za tmy. To už si dnes, speciálně v Praze, představit neumím. Taky jsme měli na starosti víc domácích prací, ale to dnes taky není tak snadné. Jednak kromě vynášení koše není příliš činností, které by jim člověk mohl svěřit, a jednak, pokud chtějí stihnout školu a všechny své koníčky, toho času zase tak moc nemají. Zatím asi musí stačit, že si uklidí své pokoje, třeba aspoň proto, aby se jimi dalo projít.
Před dětmi na druhé straně stojí neomezené možnosti. Můžou cestovat, studovat, poznávat celý svět… Naším úkolem je vytvořit jim podmínky k tomu, aby prožily naplněný a spokojený život, i kdyby to mělo být na druhé straně světa. Dát dětem možnosti, to považuji za nejdůležitější při výchově. Ostatní přijde samo. S Evou doufáme, že se nám podaří vychovat samostatné lidi, kteří se v životě neztratí, prožijí pohodový život a dokážou se postarat sami o sebe a své rodiny. A pokud si při tom vzpomenou i na své rodiče, tedy na nás, budeme jen rádi.
Foto: Profimedia.cz