[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Nejnovější data o osobách ohrožených násilím ukazují, že zatímco v roce 2022 bylo incidentům mezi rodiči přítomno 1090 dětí, v roce 2023 se jejich celkový počet zvýšil na 1398.
„Táta pil a mámu mlátil. Pak se to otočilo. Máma začala s alkoholem také, využívala otcovy malátnosti a bila ho,” vzpomíná na své dětství maminka Johana, která je obětí domácího násilí. „Marek nemá ke skleničce daleko, pak dělá scény a tluče mě. A já už piju také. Uvědomuji si, že u všech našich hádek je i naše čtyřletá dcera. A že se schová v pokojíčku a pláče tam jako kdysi já,” dodává smutně. Pokud rodina nezačne intenzivně spolupracovat s odborníky, hrozí Johaně, že o dceru přijde. Její příběh je jen jedním z mnoha, se kterými se pracovníci intervenčních center denně setkávají.
Na negativní dopady rostoucího trendu domácího násilí chce nyní upozornit kampaň Asociace pracovníků intervenčních center ČR s názvem Kolotoč násilí. Odbornou i širokou veřejnost seznamuje s fenoménem takzvaného transgeneračního přenosu násilí v partnerských vztazích. „Domácí násilí se velmi často v rámci rodin přenáší z prarodičů na rodiče a dále na jejich děti,“ vysvětluje předsedkyně Asociace pracovníků intervenčních center ČR Martina Vojtíšková. Odbornice dále dodává, že na vině je nežádoucí přebírání vzorů, ale i silné tradiční stereotypy a v neposlední řadě sociální tlak okolí.
Téměř třetina Čechů (31,8 %), kteří mají ve svém životě zkušenost s domácím násilím, ho zažila v dětství i v dospělosti, a to jako svědek, oběť či původce násilí. Vyplývá to z nejnovějšího výzkumu společnosti SocioFactor pro Asociaci pracovníků intervenčních center ČR, zaměřeného na přenos domácího násilí z generace na generaci. Na vině často bývá, vedle vrozeného přebírání vzorů od rodičů, zejména neschopnost ve vlastním dospělém životě rozeznat, kdy už je situace v soužití za hranou.
Lépe pochopit faktory vedoucí k domácímu násilí, které je přenášeno z generaci na generaci – to bylo cílem unikátního výzkumu. Jeho kvantitativní část odhalila, že více než třetina respondentů se zkušeností s domácím násilím (34,6 %) ho zažila jak v dětství, tak v dospělosti. Téměř tři čtvrtiny této skupiny respondentů (73,8 %) ho zažily v dětství, v dospělosti pak dvě třetiny (60,8 %) z nich. Více než polovina (58,4 %) pak mj. připustila, že jsou jejich děti domácímu násilí přítomné. Díky propojení dat aktuálního výzkumu s dřívějším, mohou nyní autoři poskytnout statistiku, ze které vyplývá, že téměř třetina Čechů (31,8 %), kteří mají ve svém životě zkušenost s domácím násilím, ho zažila v obou životních etapách, tedy v dětství i v dospělosti, a to buď jako svědek, oběť či původce násilí.
„Zjistili jsme, že bez ohledu na to, zda jsou tito jedinci oběťmi nebo původci násilí, byli v průběhu svého dětství často vystaveni domácímu násilí,” uvádí Petra Šobáňová ze společnosti SocioFactor, jež vedla kvalitativní část výzkumu. Z rozhovorů s respondenty dále vyplynulo, že čím déle jsou děti vystaveny domácímu násilí, tím větší je riziko, že si přenesou naučené vzorce chování do vlastních vztahů v dospělosti. „Výzkum potvrdil, že děti často opomíjíme jako svědky násilného chování, zejména v případě násilí mezi partnery či manžely,” uvádí Martina Vojtíšková.
Jako zásadní pro přenos násilí se v rámci výzkumu ukázaly rizikové faktory. Jsou jimi například izolace oběti, nefunkční komunikace v rodině nebo vnímání násilí jako něčeho, co je normální. „Pokud oběť setrvává v násilném vztahu, postupem času začnou zúčastnění vnímat toto chování jako normu, což vede k vyšší pravděpodobnosti přenosu násilí na další generace,” vysvětluje Vojtíšková. Podle psycholožky Ludmily Čírtkové, která se ve spolupráci s Asociací problematice mezigeneračního přenosu dlouhodobě věnuje, normalizace násilí snižuje schopnosti jedince rozpoznat násilí a projevy zneužívání v dospělosti. „Pro oběti může být obtížné si včas uvědomit, že to, co se jim děje, již překračuje hranice akceptovatelného soužití,” dodává expertka.
Výzkum zjišťoval také to, co vede k zastavení pomyslného kolotoče násilí a tedy přenosu násilí mezi generacemi. Jako důležitá se ukázala dostatečná nebo dostupná psychologická pomoc, ale také nebagatelizování problémů, zejména ze strany blízkých. „Naše stávající klientka si nevěděla se svým partnerem rady, proto šla za jeho matkou. A ta jí odpověděla, že to musí vydržet, jeho táta je taky takový a ona taky drží. To ji samozřejmě úplně odradilo situaci řešit dál,“ prozradila v rámci výzkumu jedna z pracovnic intervenčních center, se kterými výzkumníci rovněž hovořili. Přitom právě podpora rodiny nebo pomoc okolí vyplynuly jako klíčové protektivní faktory, tedy ty, které snižují riziko přenosu.