[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
...Vracíš se na místa. Na místa, kde jsi vyrůstala. Třeseš se. Potíš se. Polykáš. Nemůžeš se vyhnout vzpomínkám. Některý jsou jako pestrý obrazy. Některý jak rány pěstí. Děcák za komunistů. Pěstouni. Pasťák. A pak samet. A svoboda, se kterou nevíš, jak naložit. Stokrát jsi padla. Ale stokrát zase vstala. Nedostali tě. Nebyla jsi na to totiž sama. Měla jsi sebe. A taky naději. Naději, že jednou zdrhneš do Ameriky. Kde na tebe čeká táta...
Už příští čtvrtek vstoupí do kin nový film režiséra Viktora Tauše, který má podtitul Příběh o holce, kterou nedostali. Ema, alias Amerikánka, tráví své dětství v dětském domově, v pasťácích a nějaký čas i v pěstounské rodině. Věří, že si pro ni jednou maminka přijde, její přání ale není vyslyšeno... K filmu vznikl i živý trailer s názvem Snowflakes, který je k vidění divadle Jatka78. Kromě herců se na něm podílely i děti z dětských domovů.
Amerikánku ve filmu ztvárňují tři herečky – Klára Kitto (dětská Amerikánka), Julie Šoucová (pubertální Amerikánka) a Pavla Beretová (dospělá Amerikánka), kterým bylo v době natáčení 9, 17 a 38 let.
Všechny tři herečky nám prozradily nejen své dojmy z natáčení, ale i to, jak moc je jejich role zasáhla..
Klárko, Amerikánka je tvou první velkou rolí. Jak ses k ní dostala? K Amerikánce jsem se dostala tak, že mě děda přihlásil na casting. Tam jsem zahrála nějaké scénky a potom mě do filmu vybrali. Pak jsme měli několik hereckých workshopů a na posledním nám už rozdali role.
Většina hereček ve tvém věku hraje převážně princezny. Ty jsi začala postavou s velmi smutným osudem. Dokázala ses vžít do role opuštěné dívky, která se ocitne v dětském domově?
Ema je mi v některých věcech podobná, takže jsem se do ní vcítit dokázala. Nějaké scény byly těžší a některé zase jednodušší. Vlastně jsem díky Amerikánce objevila kousky sebe, které jsem předtím neznala.
Herci říkají, že je někdy těžké vyjít z role do běžného života. Myslela jsi na Amerikánku i po natáčení?
Myslím na ni pořád. Ne že bych byla pořád vžitá do Emy. Ale myslím na lidi z Amerikánky, na ten příběh a na vzpomínky...
Natáčení pro mě byla zábava, ale úplně lehké to nebylo...
Co na tvou hereckou příležitost říkali kamarádi a spolužáci? Prozradila jsi jim, co budeš hrát?
Kamarádům jsem to řekla, ostatní se to nějak dozvěděli. Spolužákům na základce to bylo vlastně jedno. Někteří mě podporovali, někteří ne. Potom jsem přestoupila na gymnázium, tam to berou jinak. Jaké bylo natáčení s ostatními dětmi?
Natáčení jsem si moc užila. Děti z Amerikánky jsou úžasné. Byla to pro mě zábava, ale úplně lehké to nebylo. Získala jsem tam nejlepší zážitky i kamarády.
Chtěla by ses herectví věnovat i do budoucna?
Chtěla. Jestli nebudu herečka, tak bych chtěla být režisérka. Nebo obojí.
A co, nebo koho, by sis ráda zahrála?
Mně je jedno koho budu hrát, jen bych chtěla hrát v nějakém filmu, který má důležitou myšlenku a dobré zpracování.
Amerikánka byla vaší první filmovou rolí?
Ano, byla. Dostala jsem se k ní dost nečekaným způsobem. Jednou jsme seděly s Pavlou Beretovou na chalupě a ona mluvila o novém projektu s Viktorem Taušem, do kterého hledají hodně dětí v různém věku. Byla tam s námi i Lucka Žáčková (herečka, pozn. red.), která navrhla, abych zkusila jít na casting. Pája byla tehdy moc proti, protože se mě bála pustit do toho "světa herců" (směje se). Ale s Luckou jsme se nedaly a tak se to nakonec upeklo.
Role dívky, kterou opustí matka a ona tráví dětství za zdmi dětského domova a pasťáku, musela být asi tvrdým oříškem. Na hereckých workshopech, které jste s kolegyněmi absolvovaly, byly i děti ze skutečných dětských domovů, které ve filmu hrají. Jaká to byla zkušenost?
Záměrem workshopů bylo, abychom spolu s dětmi z dětských domovů vytvořily skupinu, ve které se nám bude dobře spolupracovat a tvořit. Také bylo důležité vytvořit prostor, kde se budeme vzájemně cítit bezpečně a dovolíme si společně nahlédnout do svých příběhů. Díky Pavle, Lucce a choreografce Kristýnce Tukan se více než po půlroce práce tohle všechno povedlo, a jsem fakt moc vděčná, že nám umožnily ten prostor na to mít, protože jsme se snažily do toho dát maximum. Osobně si myslím, že tam vznikla přátelství na celý život a mně to také otevřelo oči v mnoha směrech. Byla to jedinečná zkušenost, protože běžně takhle natáčení nefunguje.
Důležité ale je, abychom měli někoho, kdo nás opravdu vyslechne a budeme ho zajímat...
Hlavní hrdinka zažila ve svém životě kromě zklamání a bolesti i spoustu nespravedlnosti a nezodpovězených otázek. Pokusila jste se sama vzpomenout na nějaké vlastní zkušenosti, kdy jste chtěla do světa vykřičet pravdu, ale nikdo vás ne(vy)slyšel?
Myslím, že každý si takovými situacemi prochází nebo procházel, tomu se asi nevyhne nikdo z nás. Důležité ale je, abychom měli někoho, kdo nás opravdu vyslechne a budeme ho zajímat. A najít si někoho takového se někdy může zdát těžké. Ale není to nemožné. Hlavně je potřeba se nebát o těch věcech co nás trápí, mluvit.
Dokázala jste se s postavou Emy v něčem ztotožnit?
Už na začátku natáčení jsem pochopila, že jsem si s ní v něčem hodně podobná. Někdy mě až překvapilo, jak moc. Ale mám ji opravdu ráda a hraní jsem si užívala. Pomohla mi podívat se do světa dětí bez domova a naučila mě, abych se na lidi nedívala skrz prsty, ale jako na celek, protože nikdy nevíme, čím si ten druhý prochází.
Co je pro vás na celém filmu nejzajímavější?
Já už Amerikánku viděla několikrát v její „nedokonalé podobě” a pokaždé mě totálně dojala. Jasně, že k ní mám vytvořené svoje osobní asociace, ale i s člověkem, který o tom nic neví, to nějakým způsobem určitě pohne. Nedokážu asi říct, co bylo nejzajímavější, ale co se mě opravdu dotklo, jsme byly my. Nerada to škatulkuju na "děti z děcáku" a "normální" děti, takže nás beru dohromady. Na začátku některé nebyly schopné otevřeně mluvit, a už vůbec nebyly schopné fyzického kontaktu. Obejmutí nepřicházelo v úvahu. Teď je vidět, jak každý z nás za ty tři roky vyrostl a je úplně jinde. Nemáme problém otevřeně komunikovat, říct co nás trápí, co chceme jinak, nebo se svěřit. Víme, že se navzájem podržíme. Jsem vděčná a děkuju za vztahy, které si s sebou poneseme snad ještě dlouho...
Pavlo, jste už „ostřílenou“ herečkou a i když jste už coby představitelka dospělé Amerikánky nezažila ty nejtěžší chvíle v dětském domově a pasťácích, jistě to nebylo emočně jednoduché. Nakolik je pro vás nezbytná psychohygiena a jak se z emočně těžkých rolí dostáváte? Myslím, že naše cesta s Amerikánkou byla pro všechny emočně náročná. Všichni jsme se toho tématu museli dotknout, každý z jiného úhlu pohledu. Ale věřím, že to pro nás bylo obohacující. Necítila jsem, že bych se musela z postavy dostávat. Je to pro mě spíš archetyp, se kterým jsem se sama v sobě seznámila a jsem ráda, že jsme se skamarádili a je mi s ním dobře. Těžší bylo umět si udržet hranice při práci s dětma. Bylo to intenzivní a pro mě v tomto ohledu velká škola. Myslím, že nás to všechny dost ovlivnilo. Co ovlivnilo, že jste se rozhodla roli přijmout?
Viktor mi o ní vyprávěl už dlouho a asi si mě k sobě taky zavolala. Ono se jí totiž do toho nedá moc mluvit. (usmívá se) A já to volání uslyšela a nešlo odmítnout. Teď, po třech letech, jsem jenom šťastná, co všechno jsme po té cestě zažili. Asi nejvíc mě lákala ta nezlomnost a chuť žít. Moje role je malá Ema, která už přestala být malou. Vypráví příběh dospělé Amerikánky, která se rozhlíží celým svým životem, aby mohla ve výsledku udělat krok dál. Jsou to oči příběhu.
V čem byla práce na Amerikánce odlišná od jiných filmů?
Úplně ve všem. Práce s Viktorem je vždycky jiná a tady tu jinakost ještě podpořily naše úžasné děti, se kterými jsme film točili. Nic nemohlo být úplně naplánované, všechno se dělo tak, jak to přicházelo. Byla to velká zkouška, umět věci pustit a nechat se vést. Děti nás to hodně učily. Velcí učitelé...
Často před sebou vidím jen výrazy děti, jejich šťastné oči, někdy i ty nešťastné...
Jaký nejdojemnější okamžik jste v rámci natáčení zažila? Těch bylo opravdu nespočet. Od těch velkých, euforických, že se nám něco podařilo jako zázrakem, přes ty těžší, kdy jsme se dotkli něčeho bolavého a měli radost, že to spolu můžeme sdílet. Často před sebou vidím jen výrazy děti, jejich šťastné oči, někdy i ty nešťastné. Ale na co nejvíc vzpomínám, je takový malý lidský moment, kdy jsem s jednou dívkou odešla stranou a ona mi povyprávěla svůj příběh, seděly jsme na kmenu stromu a povídaly si a společně plakaly. Bylo to krásné a ona mi svým příběhem dala velkou sílu do mého života a mého příběhu. Bylo to rozhodnutí žít, které se pak stalo leitmotivem pro představení Snowflakes. Ty děti jsou opravdu moc inspirativní. Všem bych přála, aby se otevřely...
Potkala jste se s reálnou předlohou filmové Amerikánky?
Potkaly jsme se mnohokrát. Byla s nám při přípravách i na place, protože společně se svou dcerou, o které příběh taky vypráví, s námi ve filmu hrají. Mám je obě ráda a cítím velký vděk.
Celý film je hodně stylizovaný. Vyhovuje vám taková práce víc?
Já mám stylizaci ráda. Mám pocit, že se více dotýká reality než samotný realismus. Ten ve výsledku jen napodobuje, ale stylizace se může více dotknout autentických emocí a pocitů, protože je vypráví skrze symbol a ten nejde napodobit, jen naplnit a žít.
Amerikánka je vhodná od 12 let. Kdyby se vás zeptala maminka 12letého dítěte, jestli tak silný příběh bez jakýchkoliv příkras, může její „puberťák“ skutečně vidět, co byste jí odpověděla? Že rozhodně ano. Zároveň bych jí řekla, ať se připraví na to, že spolu pak o něm budou mluvit. To je zatím naše zkušenost dětských diváků po Snowflakes, že o tom s rodiči mluví, ptají se a často říkají, že jsou šťastné, že je mají. Je dobré si uvědomit tu vděčnost, že můžete vyrůstat v rodině, i když třeba není dokonalá. Já si opravdu myslím, že ten film je pro všechny. Každý si z něj odnese to své. Téma dětí, i toho dítěte v nás dospělých, to všechno tam je.