[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Když jsem volala paní Kolínské s tím, že bych ji chtěla zařadit do Maminčiny rubriky Výjimečné ženy, skromně mi odpověděla, že ráda přijde, ale za výjimečnou ženu se rozhodně nepovažuje. Měla velmi příjemný uklidňující hlas, který člověka hladí s každým slovem, a já si jen pomyslela, kolik lidí by potřebovalo její pokoru a střídmost. Tato dáma pomáhala postavit základy občanské společnosti České republiky a výrazně přispěla ke zlepšení rodinné situace. Když jsem ji vyhlížela před pražským Pachtovým palácem, kde jsme ji měli fotit, přemýšlela jsem nad anglickým příslovím, které vybrala jako motto pro Síť mateřských center, jež založila: Ruka, která hýbe kolébkou, hýbe celým světem. V jediné prosté větě je ukrytá veliká pravda, maminky jsou skutečně základem našeho světa, protože rodí a především vychovávají budoucí generace. Rut Kolínská, bezesporu výjimečná dáma, se jim snaží vytvořit na světě příjemné a bezpečné místo k životu. Už v době komunistického režimu v hnutí Pražské matky, které spoluzaložila, upozorňovala na špatné ovzduší v Praze a neváhala kvůli tomu ani vyjít do ulic.
V té době měla už čtyři děti. Na tři krále v roce 1990 vyšla s celou rodinou do města koledovat a celý výtěžek odevzdali do Jedličkova ústavu. Ten den jí byl osudný, setkala se s německou novinářkou Alenou Wagnerovou, která ji vyprávěla o mateřských centrech v Německu. O tom, jak pomáhají maminkám na mateřské dovolené, které jsou společností i rodinou více či méně izolované. Po roce odjela Rut Kolínská na návštěvu do Mnichova, a jak sama říká, vrátila se oslněná krásnou atmosférou mateřských center. První české mateřské centrum na sebe nenechalo dlouho čekat. Od té doby se paní Kolínská snaží neúnavně prosazovat lepší životní podmínky pro rodiny s dětmi. Při osobním setkání je velmi milá, bezprostřední, upřímná, inteligentní a rozvážná. Její smích je srdečný a v očích jí září plamínky. Když s ní mluvíte, absolutně vás pohltí svou vnitřní energií.
Získala řadu ocenění, stala se dokonce Ženou Evropy pro rok 2003. Zmocněnec vlády pro lidská práva Jan Jařab o ní řekl: „Na Rut Kolínské si vážím úplně všeho. Její Síť mateřských center je projevem občanské společnosti v nejryzejším smyslu.“ A co víc, Václav Havel ji veřejně jmenoval kandidátkou do prezidentského úřadu. Jaká tedy opravdu je potenciální první prezidentka České republiky?
* Vše začalo tím, že jste spoluzaložila seskupení Pražské matky. Jak vás to vůbec napadlo?
Situace se špatným ovzduším v Praze pronikla na veřejnost neoficiální cestou. My jsme chtěly jen právo na informace, kdy nemáme chodit s dětmi ven. Napsaly jsme dopis hygienikovi a sháněly pod něj podpisy. Na jaře se tady odehrávala konference sousedních států o životním prostředí. Dohodly jsme se, že uděláme měkkou demonstraci matek s kočárky a že se pokusíme sehnat ještě nějaké podpisy na ulici. V kolemjdoucím davu nás na dálku ochraňovali naši partneři. Byly jsme jen mámy s dětmi, takže proti nám nemohli. Zjistily jsme, že nás nerozeženou a že to funguje, a tak jsme pokračovaly. Mezitím jsem při tříkrálové koledě v roce 1990 potkala Alenu Wagnerovou. To ona mě oslovila a vyprávěla mi o mateřských centrech v Německu. Chtěla, aby se této myšlenky v České republice někdo ujal.
* To zní jako pohádka…
Ano, skoro to tak bylo. Na tomto příkladu je vidět, jak jsou dějiny utvářeny náhodami. Vyprávění o mateřských centrech se mi moc líbilo, já jsem však neměla pocit opuštěnosti ani izolovanosti. Stále bylo kolem mne plno lidí, zabývala jsem se mnoha aktivitami. Po roce, když se narodila Viktorka, paní Wagnerová zorganizovala v Mnichově exkurzi. Tam jsem se nakazila virem mateřského centra.
* Co vás přesvědčilo?
Atmosféra. Každé z pěti center, která jsme navštívili, bylo trochu jiné. Jedno bylo intelektuální, kde si maminky četly literární díla i je samy tvořily, jiné bylo zaměřené na integraci cizinců, další na ruční práce. Atmosféra ve všech centrech byla úžasná. Já jsem něco podobného zažívala v církvi, protože tam se podobným způsobem žije.
* A jak to bylo dál?
Cestou domů jsem už rozvíjela myšlenku, že by bylo dobré něco podobného udělat v Praze. Našli jsme prostor v YMCA na Poříčí, jejíž programová ředitelka (mimochodem žena faráře) byla myšlenkou mateřského centra nadšena. A tak vzniklo první z nich. Zpočátku fungovalo tak, že se na nás nabalovaly kamarádky. Ovšem tehdy jsme měli obrovskou výhodu prosklené výlohy do ulice a kolemjdoucí se ze zvědavosti chodili podívat dovnitř. Tímto způsobem se šířila celá myšlenka.
* Dostala jste ocenění Žena Evropy, jak jste to vnímala?
Myslím si, že na těchto cenách je nespravedlivé, když je dostane jeden člověk. Samozřejmě, začala jsem s tím a udělala jsem v této oblasti opravdu hodně, ale mnoho lidí mi pomáhalo. Cenu Žena Evropy jsem vlastně dostala za přemlouvání, že jsem přesvědčila ženy na mateřské, aby začaly. Dnes dělají mnohem více než já a jsou skvělé.
* Co byste dělala, kdybyste nepotkala Alenu Wagnerovou?
Asi bych zůstala v politice. Tam mě to táhlo, kdybych neotěhotněla s Viktorkou, kandidovala bych tenkrát do pražského magistrátu.
* Václav Havel o vás veřejně uvažoval jako o možné nástupkyni Václava Klause do prezidentského úřadu. Jak jste na to reagovala?
Nejprve jsem to vzala jako bonmot, Václav Havel to ale myslel vážně, a tak jsem jeho návrh přijala jako výzvu a začala jsem o kandidatuře zcela vážně přemýšlet se všemi kdyby. Ovšem v situaci, kdy nedošlo k přímé volbě a ta zůstala opět v rukou parlamentu, mi přišlo, že nemá smysl vstupovat do předem jasného výsledku. Nechtěla jsem také zbytečně vystavovat své nejbližší mediálnímu tlaku. V rodinném kruhu jsme probírali všechny možnosti s vážností, nechyběl ani humor spojený například s „prvním pánem“.
* Pocházíte z rodiny faráře. Jaké to je a jak jste to prožívala jako dítě?
Bylo to v době komunistického režimu, takže situace byla úplně jiná, než jak žijí dnešní farářské děti. Vyrůstala jsem na venkově, na faře s velkou zahradou, která byla naší oázou. Až do školního věku a ještě částečně do prvního stupně základní školy, kdy jsem docházela do sousední vesnice, jsem byla od okolního zlého světa ochráněna. Na svém životě na faře jsem neviděla nic exotického, výjimečného nebo divného. Díky tomu jsem byla vyzbrojena do budoucího života, který mě za ploty farské zahrady čekal. Začalo to už ve škole, kdy byl můj tatínek uváděn jako příklad pomýlené ideologie a vysmívali se mi děti i učitelé. Tehdy jsem začala vnímat, že něco není v pořádku, ale díky dobrému základu v útlém dětství jsem tyto věci nesla poměrně dobře.
* Konáte dobré skutky. Myslíte si, že vás tímto směrem ovlivnila rodina?
Vliv spatřuji, především v tom, že jsem vyrůstala na faře, kde byly dveře vždy otevřené a přicházeli tam lidé s různými starostmi i radostmi, svěřit se, zařídit křty a svatby. Společenský život byl doma bohatý. Otevřenost farářské rodiny všem lidem, i mimo okruh našich přátel, byl samozřejmý. Vůbec se nehledělo na to, jestli třeba právě večeříme. To mě velmi ovlivnilo. Žiji tak, jak jsem se naučila jako dítě, a přijde mi to normální.
* Pocházíte ze čtyř sourozenců, máte pět dětí. Souvisí to spolu nějak?
Asi ano. Přišlo mi přirozené, že je víc sourozenců. I když jsme mezi sebou měli velký věkový rozdíl. Nejstarší bratr, po třech letech se narodila sestra, po čtyřech letech další bratr a po třech letech já. Teprve, když jsem se podruhé vdala, splnilo se mi mé přání o velké rodině.
* Tatínek vaší nejstarší dcery vás opustil, když byly Terezce tři měsíce. Jak jste to snášela?
Těžce. Vyrostla jsem v pěkné úplné rodině a nedovedla jsem si pro své dítě představit nic jiného než rodinu. I když to takhle nešťastně skončilo, nechtěla jsem, aby Terezka nějak trpěla tím, že vyrůstá jen s maminkou, ale vůbec mne nenapadlo, že se podruhé vdám. Muži, kteří se okolo mne točili, stáli o mě, ale ne o Terezku. Ne, že by se k ní nechovali hezky, ale necítila jsem mezi nimi souznění. Když bylo Terezce skoro sedm let, vše se změnilo.
* Potkala jste svého druhého manžela…
Znala jsem ho už dřív. Dokonce tvrdí, že ho napadlo, že si mne vezme, když jsme spolu kdysi tančili na plese DAMU, ale nic pro to neudělal. Potom nás svedla dohromady práce a on to na mne skoulel přes Terezku. Byl to pro mě obrovský impulz, cítila jsem, že to stojí za to.
* Pět let jste se nemohla dostat na vysokou školu, a když vás nakonec přijali, Terezka už byla na světě. Jaké to tenkrát bylo, být studující maminkou?
Byla jsem dálková studentka, takže denní docházka se mne netýkala. O to to bylo trochu komplikovanější, protože o víkendových seminářích jsem neměla hlídání, a tak jsem si ji brala někdy s sebou. Dokonce se mnou byla i na několika zkouškách a hrála si se sekretářkou ve vedlejší místnosti. Dnes je to asi úplně jiné, i když na školách je málo studujících maminek. Za mého mládí to bývalo normálnější a běžnější. Tehdy ale fungovali babičky, dědečkové, jesle, školky. K mému potěšení dnes už začínají vznikat první koutky na školách pro děti studentů-rodičů. Považuji za dobrou věc, když jsou děti s dospělými při všech příležitostech. Nedávno jsem byla na pohřbu a byla tam jedna z vnuček zesnulého s miminkem. Přijde mi to úplně normální a přirozené. Děti patří do života, samozřejmě jsou oblasti, kde by být neměly, to jsou ty s hvězdičkou.
* Co jste dělala před tím, než vás přijali na vysokou školu, a potom během studia?
Po gymnáziu jsem začala dělat nástavbu uměleckých řemesel a lidové textilní techniky. Když jsem se ani poté nedostala na vysokou, stala jsem se domácí dělnicí. Pletla jsem na rámu, vyšívala, paličkovala, zhotovovala jsem šitou krajku pro Ústředí lidové umělecké výroby. Vylepšila jsem si tedy i kádrový profil, už jsem neměla v záznamech, že jsem dcera evangelického faráře, nyní jsem byla domácí dělnice.
* Četla jsem, že jste také učila…
Ano, to je pravda. Po třech letech, které jsem strávila jako domácí dělnice, mne moje bývalá profesorka z nástavby doporučila na učňovskou školu uměleckých řemesel. A tak jsem začala učit textilní technologie a materiály. Moc mě to bavilo. Občas jsem s dětmi vedla rozhovory, u kterých je dobře, že je nikdo neslyšel. Rodiče s nimi totiž o politických tématech nechtěli mluvit. Po třech letech jsem poznala svého druhého muže, otěhotněla jsem a s učením byl konec. Bylo to dobře, protože přišla nová ředitelka, stranicky kovaná. Těsně před porodem jsem také ukončila své studium. Nikdy jsem etnografii a folkloristiku – mé studijní obory – profesně nedělala. Ale času stráveného na vysoké škole nelituji, i když třetina studia byla věnována marxismu-leninismu. Státnice z vědeckého ateismu byla pro mě opravdová lahůdka.
* Co pro vás znamená mateřství?
První, co mě napadá, je zodpovědnost. Nejprve ji nesete sami za sebe a najednou ji přebíráte i za dítě. Dovedete ho k dospělosti, a potom mu s osmnáctými narozeninami musíte zodpovědnost předat. To je velmi těžké. S ohledem na svůj věk, prožitými událostmi a zkušenostmi máma vidí dopředu všechna úskalí, která mohou nastat, ale musíte své dospělé dítě nechat svobodně žít, vzdát se té zodpovědnosti a ustřihnout pupeční šňůru. Na druhou stranu si myslím, že zodpovědnost nese máma stejně celý život, už se jí nezbaví. Mateřství je také plné radostí. I v bolavých chvílích. Pocit společenství, kdy se mohou členové rodiny jeden o druhého opřít. Hřeje vás, že někde pokračujete. Nedokážu si představit, že bych neměla děti, a přiznávám, že nerozumím lidem, kteří je programově nechtějí.
* Jak vypadá organizace sedmi členů v domácnosti?
Když byly děti malé, tak jsme domácí práce museli dělat s manželem sami. Postupem času začaly přibývat pomocné ruce a o úklid jsme se dělili. Dítě se má postupně naučit pomáhat, protože jednou bude mít svou vlastní domácnost. Teď se všichni staráme o babičku, moji maminku.
* Moc by mě zajímalo, jaké je být pětinásobnou mámou?
Nemám porovnání. Ale mohu to srovnat s obdobím, když jsem byla sama s Terezkou. To bylo velmi smutné. Jak se říká, že tři dělají společenství, tak dva ho opravdu nedělají, zvláště když je tam ta nerovnost jeden dospělý a jedno dítě. Když máte víc dětí, výhodou je, že se mezi sebou zabaví, chvíli samozřejmě trvá, než do toho věku dorostou. Do té doby to jsou krušné chvíle, Felliniho scéna, kdy stojí dítě s cihlou nad kočárkem, se v různých podobách odehrávala i v naší rodině. Potom děti vyrostou a vytvoří partu, což je úžasné i pro mámu, protože se kromě jiného jedno od druhého učí. S velkou rodinou je samozřejmě rozdíl v množství jídla, které nakupujete a vaříte, prádla, které perete a žehlíte, a samozřejmě v počítání peněz.
* Jak jste prožívala svá těhotenství a porody?
Měla jsem zkušenost s těhotenstvím sestry a manželky mého bratra, s nimi jsem to prožívala. Takže jsem si nepřipouštěla, že je to nějak důležité. Neměla jsem žádné komplikace. Jen jednu – ženy v naší rodině se v průběhu těhotenství dříve otevírají. Ale vždy jsem porodila včas, v termínu a rychle. Dar zázraku zrození a proměny ženy v matku patří k niterným pocitům, které se těžko sdílejí. Při dalších těhotenstvích bylo krásné sledovat reakce a pocity starších dětí.
* Kdybyste svým dětem měla předat nějakou svou životní moudrost, co by to bylo?
To samé, k čemu mne vedl můj tatínek a co jsem ve svém životě mnohokrát uplatnila: Udržet si vnitřní svobodu, ať jste kdekoli. Mít možnost rozhodnout se sám za sebe, bez nátlaku. Coby dceři evangelického faráře mi bylo mnoho věcí odpíráno. Tatínek nás učil, že i ve vězení může být člověk svobodný. Sám si to vyzkoušel, když ho StB zavřela. Často kolem sebe vidím zotročené lidi, nejen drogově závislé, ale i otroky pozlátka konzumu nebo své profese.
* Někteří lidé vnímají děti jako nepopsaný list papíru a rodiče svým vlivem utvářejí jeho pohled na svět. Jiní k dětem přistupují jako k poháru, který se už s osobností rodí a na rodičích záleží, čím a jak moc ho naplní. Se kterou myšlenkou se ztotožňujete vy?
Existence genů je vědecky dokázána, tvrdí se, že je dáno až 80 %. Velmi záleží na vlivu rodiny, co a kolik toho dětem předáte, protože ten prostor je velmi malý. Musíte se jim hodně věnovat, otázka je, jakým způsobem se ten prostor otevírá a jak se naplňuje. Říká se, že nejdůležitější jsou první tři roky, z vlastní zkušenosti vím, že to tak opravdu je. Dobrý základ nezmění nic, ani nepřízeň osudu.
* Jak se díváte na dnešní tatínky?
Dnes se vidí spíš víkendoví tátové, protože někdo samozřejmě musí rodinu živit. Ale zdá se mi, že poslední dobou zesiluje trend aktivních otců a že to začíná být i jejich zájmem. My se snažíme tatínky co nejvíce povzbudit. Rodinám to určitě prospívá, tvrdě pracující táta je totiž ošizen o mnoho krásných zážitků s manželkou i dětmi. Společné prožitky zpevňují rodinná pouta. Cítím, že Terezka, jakkoli byla v pozdějším životě šťastná, si hendikep opuštěného dítěte nese s sebou. Můj tatínek coby farář měl kancelář doma, takže jsem ho vídala velmi často. Stejně tak můj muž-výtvarník, pracuje hodně doma. Podle mě jsou ideální částečné úvazky pro oba rodiče.
* Každé z vašich dětí je jiné, má jinou osobnost. Jakým způsobem k nim přistupujete?
To je na rodičovství nejtěžší. Snažíme se dětem dávat stejně, ale ono to nejde. Každé z nich má jiné potřeby, je to samozřejmě dané věkem, ale také osobností. Děti to nechápou, ty vidí rozdíly, které děláme, a mají pocit, že jsme nespravedliví. Mám příklad ze svého dětství: byla jsem bezproblémové a velmi učenlivé dítě, měla jsem samé jedničky. Můj bratr byl černou ovcí rodiny a nosil trojky. Poslední školní den si tatínek prohlížel naše vysvědčení a řekl mi: Hmm, je to takové jednotvárné, lepší to být nemohlo? Bratrovo také okomentoval, ale nijak zásadně. Tenkrát mi to přišlo jako velká nespravedlnost, dnes si uvědomuji, že to bylo správné.
* Přistupovala jste stejným způsobem ke svým dětem?
Ano. Zvláště v těžkých životních situacích. Například když náš první syn ve svých osmnácti letech vypadl z druhého patra z okna a prorazil si lebeční kost. Bylo to drsné období. Měl komplikované posttraumatické stavy a my jsme věděli, že mu nemůžeme nic přikazovat. Museli jsme respektovat jeho dospělost, i když jí po úrazu mentálně nedosáhl. Za některé věci zkrátka nemohl. Děti to nechápaly a myslely si, že jsme málo spravedliví a hodně přísní. Mít osobní přístup ke každému dítěti tak, aby sourozenci mezi sebou nevnímali rozdíl, je na rodičovství opravdu to nejtěžší. Je nezbytné si uvědomit, že ve společnosti nemá nikdo stejný start, každý se narodí v jinou dobu, na jiném místě, v jiné rodině, v jiné situaci, s jinými zdravotními problémy. Považuji za důležité, aby se všichni cítili dobře a nikdo nebyl odstrkovaný.
* Biftek, nebo řízek? Zelenina * Víno červené, nebo bílé? Červené * Kalhoty, nebo šaty? Většinou kalhoty * Moře, nebo hory? Obojí * Podpatky, nebo tenisky? Boty na podpatku bez podpatků * Mozzart, nebo jazz? Obojí * CrEme brUle, nebo pařížský dort? Ani jedno * Dovolená v Čechách, nebo v zahraničí? Jak která