Maminka.czRodina a vztahy

S manželem jsme se naprosto odcizili. Má cenu zůstávat spolu kvůli dětem?

27.  11.  2018
S manželem jsme se naprosto odcizili. Má cenu zůstávat spolu kvůli dětem?
Co je pro děti lepší: Mít navenek úplnou rodinu, kde vedle sebe ovšem rodiče žijí jako dva cizí lidé? Nebo zažít rozvod rodičů, ale získat konečně klidné ovzduší doma? Tuhle otázku si kladu už řadu měsíců.

Rozvádí se dnes každé druhé manželství. Takže jít po dvanácti letech vztahu od sebe už není nic extra překvapivého a určitě ani odsouzeníhodného. Přesto mi tohle poslední řešení pořád připadá jako selhání, které bych jen těžko obhajovala. Před jinými i před sebou samou.

Vím sice, že mně osobně by se téměř jistě ulevilo, ale bojím se, co by to udělalo s dětmi. A protože dopředu to nijak zjistit nemůžu, zatím jsem se ke konečnému rozhodnutí neodhodlala.

Můj vztah s manželem začal samozřejmě jako obrovská láska. Když jsme se v mých pětadvaceti seznámili, zamilovala jsem se na první pohled a byla přesvědčená, že tohle musí zkrátka vydržet už napořád.

Zpověď manžela: Jsem zoufalý. Žena vůbec nemá zájem o naše dítě!

Vzali jsme se po dvou letech. Svatba byla velkolepá, řeknu to na rovinu, ani jeden z nás není z úplně chudé rodiny, a tak jsme v náš den velký den šetřit nemuseli. Když mi Tomáš při tanci novomanželů v legraci pošeptal, že už kvůli tomu, co nás svatba stála, se nemůžeme nikdy rozvést, oba jsme se tomu upřímně zasmáli…

Začali jsme se odcizovat! A já si připadala méněcenná

A o deset let později je rozvod to, na co myslím každý den. Kde se stala chyba? Nevím. Můj muž je pořád schopný, pracovitý, nepije, myslím, že mě asi ani nikdy nepodvedl – a pokud ano, rodina to nijak nepocítila. Jen zkrátka… v nějakém bodě jsme se začali navzájem vzdalovat a už nedokážeme najít společnou cestu.

Začalo to samozřejmě narozením prvního dítěte. Říká se, že miminko je největší zkouškou vztahu, takže když jsme příchod starší Anežky přestáli bez větších potíží, myslela jsem si, že máme vyhráno, protože nic těžšího už nezažijeme. Spíš jsem ale jen neviděla, že krize nemusí přijít hned a být okamžitě viditelná.

Víc se to ukázalo až po narození Julinky o tři roky později. Byla jsem už pátý rok v kuse doma a přiznávám, asi mi začínalo trochu „hrabat“. Sice jsem částečně pracovala z domova, hlavně pro svůj pocit, ne že bychom to nutně finančně potřebovali. Ale i tak jsem si připadala poněkud méněcenná, hlavně v očích svého muže.

Moje zájmy? V pozadí

Tomáš už mě měl zaškatulkovanou jako „maminu“, která je zkrátka doma, vyhovovalo mu, že všechno jede pořád podle zajetého řádu. Jakékoli mé pokusy něco změnit ho vyváděly z rovnováhy („Jóga? Ty? Dvakrát týdně večer? A proč jako, když jsi ji nikdy nedělala?“), takže jsem se přizpůsobovala. Ne že bych rezignovala na svůj život, spíš jsem jen ztratila potřebu se mu svěřovat a vysvětlovat, co si myslím a co bych si přála.

Ve finále jsme spolu řešili jen provozní věci kolem holek, ale nějaké partnerské povídání se z naší domácnosti postupně úplně vytratilo. Jenže jsme si to dlouho ani jeden neuvědomovali. Večer jsme uspali děti, usadili se každý s knížkou, počítačem, mobilem před televizí, mlčeli jsme a pak šli spát. I sexu pořád ubývalo, ale ani jednomu z nás to ani nevadilo.

Partner, nebo další dítě? Neztrapňujte ho! Oceňte, co pro rodinu dělá

S dětmi jsme fungovali jako celek hezky, ale jakmile jsme byli jen my dva – nezbylo nic. Uvědomila jsem si to až během loňských Vánoc, kdy jsem po delší době potkala pár známých, kteří mají vztahy podobně dlouhé jako my – a viděla ten rozdíl. Jak se i po letech spolu smějí, povídají si, vyměňují si polibky, doteky, pohledy.

Když jsem se o tom zmínila Tomášovi, samozřejmě nechápal, co řeším, všechno zlehčoval. Ale mně najednou jako kdyby spadly růžové brýle (nebo spíš zmizela provozní slepota) a došlo mi, že už nežijeme spolu, ale vedle sebe. Jako dva cizí lidi. Schválně jsem se zkusila Tomáše zeptat, jestli si pamatuje, co je moje oblíbená písnička. Jakou mám ráda barvu nebo kytku. Kdy jsme spolu naposled byli v kině. Nevěděl nic!

Snažila jsem se jen já, teď už jsem rezignovala

Nejdřív jsem zahájila pokus o „restart“. Myslela jsem si, že když se začneme oba trochu snažit, můžeme se zase stát partnery, ne jen rodiči dvou dcer. Ale snaha musí přijít z obou stran. Můj muž žádnou neměl, protože on neměl pocit, že se něco děje. Má doma večeři? Má. Má sex? Má. Nosí domů peníze? Nosí. Jezdí s rodinou na dovolenou? Jezdí. Tak co by bylo špatně?

Od jisté doby mám pocit, že úplně všechno. Prošla jsem si fází snažení, vzteku, zoufalství, rezignace. Teď bych stav popsala jako „lhostejnost“, což je to nejhorší. Je mi jedno, co Tomáš dělá, co si myslí, nezajímám se o něj a on o mě. Mám pocit, že kdyby přišel s tím, že mě podvedl, ani by to se mnou nehnulo.

Jediné, na čem mi záleží, jsou holky. Nechci, aby něco poznaly, ale tady přichází ta zásadní otázka – jde vůbec, aby nic nepoznaly? Nechováme se k sobě s manželem ošklivě, ale taky nijak vřele. Nehádáme se před nimi, nekřičíme, mluvíme spolu. Ale zároveň u nás neproběhne žádná důvěrná intimita a podle mě si toho děti všimnou.

Roky mi sliboval dítě. A najednou se na to cítí už moc starý!

Je sobecké jít od sebe? 

Dcerám je teď osm a pět let a nemyslím si, že jsou to malé děti, které se nechají oklamat. Zároveň mám pocit, že rozchod rodičů by teď vzaly lépe než třeba v době puberty. Ale možná se pletu. Když jsem to hypoteticky řešila s lidmi kolem sebe, každý měl na věc jiný názor. Někdo tvrdí, že rodiče by spolu měli vydržet do dospělosti dětí za každou cenu, protože děti potřebují mámu i tátu u sebe a je to sobecké jít od sebe, když není opravdu vážný důvod.

33 známých žen nahrálo vzkaz matkám, které jsou s dětmi po rozvodu samy

Druzí zase říkají, že děti dobře vnímají atmosféru doma a takovýhle chlad, odcizení a nezájem jsou pro ně mnohem horší než rodiče, kteří si je střídají, ale jsou šťastní a spokojení. A teď si z toho vyberte. Asi bych byla nejradši, kdyby dcery samy přišly a zeptaly se, co se děje. Z toho bych nějak odvodila, jak se cítí a co dál. Ale těžko půjdu já za nimi a zeptám se: Všimly jste si, že už se s tatínkem nemáme rádi? Jsem docela bezradná, současný stav může trvat klidně léta a nemyslím si, že někomu prospěje.

Dana, 37 let

Témata: Rodina a vy, Rodina a vztahy, Děti, Rodiče, Vaše příběhy, Péče o dítě a jeho výchova, Chování a vztahy, Současný stav, Manžel, Oblíbená písnička, Vážný důvod, Rozvod, Úplná rodina, První dítě, Rozvod rodičů, Intimita, Chudá rodina, Konečné rozhodnutí, Povídání, Cizí člověk, Poslední řešení, Známá žena, První pohled, Zoufalý, Malé dítě
Mohlo by vás zajímat
Maminka roku: Čekala holčičku a věděla, že nepřežije!
Procházková Simona
Maminka roku 2020
Přiznání matek! Nejtrapnější zážitky z porodnice. Tohle jsme nečekaly!
redakce
Porod
Nejkrásnější fotky porodů? Vyhrála holčička koukající na novorozeného bratra
Wallerová Radka
Porod
Miminko v manželské posteli? Nedělejte to, varuje tahle máma. Proč?
Prachařová Kateřina
Vaše příběhy
Marie Doležalová má syna, na svět přišel nečekaně. Jak se jmenuje?
kog
Slavné maminky
Historie kočárků: S takovými "žihadly" pro miminka se chlubily naše prababičky
Zenklová Veronika
Retro
Meghan vyrazila se synem Archiem na procházku. Ale co to nosítko?
kog
Královská rodina
Intimněji už to nejde: Dítě se poprvé podívalo na svět přímo přes plodové obaly!
Zenklová Veronika
Porod
Kojící matky jako bohyně! Kontroverzní fotky nafotila jako reakci na kritiku
redakce
Galerie