[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Pak se ale (pro jistotu v Čechách) narodil malý Oliver a Dášin pohled na Vietnam se změnil o 180 stupňů: „Když jsem si ho jako dvouapůlměsíčního přivezla a vyšla na první procházku v centru, kde jsme bydleli, došlo mi, že toto není země vhodná k žití s malým miminkem. Vlastně bych si měla přiznat, že ani k žití s větším dítětem.“ Hned po příjezdu si Dáša jako první vjem uvědomila obrovský hluk, který vietnamské město produkuje.
Další minus pro život s miminkem představuje všudypřítomná špína a znečištěný vzduch. Třetí negativum je, že se nemůžete procházet s kočárkem nebo bez něj, protože ve Vietnamu prostě neexistují chodníky na chození, místo nich jsou tu restaurace nebo parkoviště pro motorky. „Nakonec jsem si jednu trasu na procházky s kočárkem našla, ale stejně jsem musela jít kolem stanoviště svozu odpadků, které je mimochodem hned vedle školy, stánkaři tu prodávají jídlo dětem a nikdo neřeší, že ho tu jedí v tom nepředstavitelném zápachu,“ popisuje Dáša vietnamskou realitu.
Rodina se proto brzy po narození Olivera přestěhovala na periferii Saigonu, do čtvrtě, kde bydlí většina cizinců a kde dopravní provoz není tak silný. „Každý den odpoledne, když už není takové horko, tedy můžu před dům do ulice a chodím pár desítek metrů tam a zpátky. Asi to zní dost negativně, ale podobně to vnímají i moje známé Vietnamky. Ty, které z Vietnamu někdy vycestovaly, vidí ten obrovský rozdíl,“ podotýká Dáša. Největší problém je ale ve zdravotnictví. „Úplně nejhorší je pro mě pocit, že kdyby měl Oliver nějaký zdravotní problém, budu si nadosmrti vyčítat, kam jsem svoje dítě přivezla. S běžnými chřipkami a na očkování chodím na místní kliniku, kde pracují převážně zahraniční doktoři. Složitější případy se řeší v Singapuru, Bangkoku nebo Hongkongu,“ vysvětluje Dáša.
Vietnamci děti milují a narození potomka je pro ně jednoduše řečeno štěstí. Samozřejmým předpokladem pro to, aby miminko mohlo přijít na svět, je tady manželství, protože předmanželský sex není moc častý a v naprosté většině tradičních vietnamských domácností má rodina pod kontrolou, s kým jejich dcera chodí. Vietnamci nazývají ženu, která se zhruba do třiceti let nevdá, v překladu „ta, kterou nikdo nechce“. Když se Vietnamka vdá, můžete si být jistí, že za dva měsíce bude v jiném stavu. V takovém případě se radikálně mění jídelníček a celá rodina se soustředí na to, aby nastávající maminka dobře jedla.
Zároveň ji zásobuje zaručeně dobrými radami. V drtivé většině vietnamské ženy přibírají 15 až 20 kilogramů, pijí vysoce kalorická, různě ochucená mléka, hodně se jim doporučují vyvařené vepřové klouby a kosti a úplně jasno je taky v tom, které ovoce v těhotenství jíst a které ne. Vietnamky říkají, že když budou hodně jíst, narodí se jim zdravé, ale hlavně velké dítě, jako jsou děti v Evropě. Ve Vietnamu se také tvrdí, že těhotná žena by si neměla barvit vlasy, líčit se a lakovat si nehty, protože by tím brala krásu svému nenarozenému dítěti.
ČTĚTE TAKÉ: Jak se rodí v USA: Šest týdnů mateřské a kojení v práci
Klasický obrázek těhotné Vietnamky je žena v jakémsi pyžamku, která se drží za záda a kolébavou chůzí míří ke své motorce. Ani v tomto životním období totiž většina z nich nemá jinou možnost než jezdit do práce na motocyklu, protože je to pro ně jediný dostupný dopravní prostředek. „Toto je jedna z věcí, na které si Evropan ve Vietnamu těžko zvyká. Viděla jsem už totiž hodně dopravních nehod, párkrát i takové, jejichž účastníky byly malé děti, a když vidím na motorce celou rodinu, třeba jen s několikaměsíčním dítětem, tak mě mrazí,“ říká Dáša. Co se týče lékařské péče, většina Vietnamek žijících ve velkém městě absolvuje klasická vyšetření podobná těm v České republice.
Může si ale říct, jakým způsobem chce rodit. „Neznám přesné statistiky, ale většina mých známých rodila císařským řezem. Nejdřív jsem si myslela, že je to proto, že Vietnamky jsou drobné a mají úzké pánve. V podstatě to tu ale funguje jako byznys, protože zatímco s normálně rodící ženou musí lékař strávit hodně času, císařský řez je rychlý a dostane za něj hodně peněz,“ vysvětluje místní praktiky. U porodu otcové většinou nebývají, i když existují výjimky - obvykle jde ale o Vietnamce, kteří studovali nebo pracovali v zahraničí.
Prvních několik měsíců se dítě prakticky nedostane z domu, rodiče s ním chodí jen na pravidelné lékařské prohlídky. Když už takovou rodinu potkáte, samozřejmě na motorce, miminko bude i v pětatřicetistupňovém horku celé zahalené a oblečené v několika vrstvách oděvu. Vietnamky mají mateřskou dovolenou šest měsíců, odcházejí na ni dva měsíce před porodem a čtyři měsíce po porodu jdou již do práce. O ratolest se potom starají prarodiče nebo chůva. Prarodiče, kteří žijí se svými dětmi, do výchovy vnoučat hodně mluví. Většinou říkají, že jenom tlusté děťátko je hezké, roztomilé a bude chytré a vysoké jako dítka ze Západu.
Mnoho vietnamských dětí tak má problémy s váhou. Jesle a školky ve Vietnamu fungují, rodiče je ale musí platit, stejně jako základní školu. Většina Vietnamců touží po tom, zajistit svým potomkům dobré vzdělání, nejlépe na zahraniční univerzitě: „Děti chodí do škol v uniformách, tráví tam celý den a večer jdou ještě na doučování. Školní systém připomíná vojenský dril. Není výjimečné vidět dítě, jak dělá domácí úkoly na ulici, kde zrovna projíždějí stovky motorek.
Učitelé se zde mají dobře, stejně jako doktoři, policisté a státní zaměstnanci vůbec, protože rodiče jim dávají peníze bokem.“ Vietnamské děti jsou velmi ukázněné: „Kolikrát je vidíte, jak si hrají na chodníku, po němž často jezdí motorky, vedle frekventované silnice. Nikdy jsem ale neviděla, že by některé do silnice vběhlo. I hodně malé děti jezdí běžně po silnici na kole. V autobuse nebo v letadle nikdy nekřičí, prostě o nich nevíte. Já jsem byla několikrát místními napomenuta, že mi dítě brečí.“