[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
S kojencem pod stan? Za sebe říkám: „Už nikdy víc!“ A to jsem pod stanem jako malá trávila celé prázdniny! První tři týdny jsem bývala na skautském táboře, další tři neděle v kempu na Třeboňsku s prarodiči. Pak následovala týdenní „voda“ s tátou, strýcem a bratranci.
Bývala jsem tehdy malá indiánka, kterou nerozhodila krtonožka v navlhlém spacáku či rodinka škvorů v ručníku. S manželem jsme však už tak nadšení táborníci nebyli – voňavá postýlka je zkrátka voňavá postýlka a čistá koupelna má v upoceném létu cenu zlata.
Jenže když bylo malému osm měsíců, pozval nás manželův kamarád z dětství na oslavu kulatin. Šlo o víkendovou akci v romantickém rodinném kempu v lesích. Příliš jsme se nerozmýšleli: Bylo léto, víkend měl být slunný a také jsme moc stáli o to vidět po letech partu skvělých lidí, s nimiž jsme zažili hodně legrace.
Popravdě řečeno však nešlo o kemp, ale spíše o přírodní tábořiště, jehož vybavení bylo vskutku minimalistické. Všichni bývalí trampi však vrněli blahem. „Tak tomu říkám romantika!“ prohlásil muž, zatímco se náš lezec vydal zkoumat doutnající ohniště (odchyt se povedl na poslední chvíli). Abych onen zmíněný minimalismus přiblížila: WC mělo výhled do husté lesní houštiny, stačilo poodhrnout maskáčovou plachtu.
Společná „open air“ umyvárna se „smrskla“ na jedno plechové korýtko, teplá voda tekla, jen když ji ohřálo slunce v trubkách. Pokud jste stáli o důkladnější hygienu, nezbylo nic jiného než se srdnatě ponořit do ledového potoka, který protékal kempem. Manžel byl nadšený, já o něco méně, jako bych tušila, co mě čeká!
Celý den jsem strávila tím, že jsem lovila syna, který se v té době naučil lozit. Naše malé torpédo se pohybovalo rychlostí závodního chrta a pokusy o umístění do ohraničeného, relativně bezpečného a hmyzu prostého prostoru (nedej bože kočárku) končily ohlušujícím řevem.
Když pak malý na chvíli zabral a já se chystala si chvilku posedět s kamarády, kdosi začal parodovat Rammsteiny – ale chtějte v kempu, aby byli všichni potichu jen kvůli vašemu miminu. Jste prostě pod stanem, ne doma. A tak jsem vyrazila s kočárem na procházku, jenže kemp byl v opravdu hlubokém údolí…
Když jsem konečně vytlačila kočár na kopec, malý se probudil a dostal hlad. Zpocená, naštvaná a utahaná jsem zaparkovala „vozidlo“ a rychle si vyhrnula triko. Bohužel mi nějak nedošlo, že je třeba kočár zabrzdit! Nebudu vás napínat: Nedohonila jsem ho! Skončil omotaný kolem buku.
Třešinkou na dortu byla noc. Místo abych juchala u ohně a malý spal zmožený nenadálým přísunem kyslíku jako ostatní děti, rozhodl se, že mu porostou zuby. Už jste někdy chodili v noci po louce a natřásali řvoucího kojence? Druhou noc jsme v kempu již neabsolvovali, jsme prostě zhýčkaní měšťáci.
Jsem podruhé vdaná a trochu bláznivě jsme se s manželem rozhodli, že si „na stará kolena“ pořídíme společného potomka, když už o nás ti naši postpuberťáci nestojí.
Zatímco muž je fanatický milovník turistiky a přírody a jeho kluci vyrostli jako malí Tarzani, já jsem úplně normální ženská. Pod stanem jsem byla asi pětkrát – víkend byl vždy příjemný, týden už trochu moc.
Chyběly mi mé domácí rituály, ale hlavně peřina, vana a soukromí. Když bylo naší Áje půl roku, rozhodl muž, že je už dost velká na to, abychom si opravdu užili léto. Což v podání mého miláčka obnáší aktivní pohyb v lese či na horách a nocování pod stanem. Jelikož má můj drahý úžasný přesvědčovací talent, přemluvil mě. Vyzbrojeni „kupou zbytečností“ pro malého, jak tvrdil, jsme vyrazili do malého kempu v Alpách.
Vybavení kempu bylo oproti mému očekávání poněkud sparťanské, ale naštěstí čisté. Naší malé to však bylo úplně fuk, po překročení hranic se patrně otrávila kyslíkem a celý týden s přestávkami na krmení, mazlení, hraní a máchání v jezeře (to jsem trochu protestovala) prospala. Horský vzduch na ti působil jako sedativum.
Poprvé od porodu jsem se vyspala celou noc, a to opakovaně! Dokonce jsme šli s manželem po půl roce na pozdní večeři, sice jen do hospůdky v kempu, ale to nám vůbec nevadilo, byl to pro nás svátek! Kočárek s chrupající Ájou, alias kleiner Buddha, jak jí začali naši rakouští sousedé v kempu říkat, jsme měli zaparkovaný v hospůdce u okna.
Áju neprobudilo nic, ani bouchání šampusu od vedlejšího stolu, ani nahluchlý číšník, který když promluvil, tak hosté nadskakovali na židli. A kam pojedeme s rok a půlletou dcerou letos? No, hádejte!
Video: Všední den očima mámy a jak to vidí děti