Maminka.czSlavní rodiče

Šárka Kašpárková: "Sport je dobrá průprava pro běžný život"

, Časopis Maminka
13. 5. 2009
Šárka Kašpárková: "Sport je dobrá průprava pro běžný život"
Před třinácti lety vybojovala bronzovou medaili na olympiádě a o rok později se stala mistryní světa v trojskoku. Sportovní svět jí ležel u nohou. Dnes je Šárka Kašpárková především milující maminkou.

Na slavnou českou atletku jsme čekali s celým týmem v krásném pražském hotelu Paříž. Měla malé zpoždění, protože ji zdrželi ještě na jiném focení. Jezdí do Prahy jednou za několik měsíců, a tak mívá během pobytu v hlavním městě velmi nabitý program. Byla jsem upřímně zvědavá, jaká bude nejslavnější trojskokanka republiky. Když vešla, okamžitě mě překvapila její výška. Se svými 187 centimetry mě o hlavu převyšovala.

Usmívala se a vyzařoval z ní neuvěřitelný klid. Poté, co jsme se spolu přivítaly, se odevzdala do péče stylistky a vizážistky a ani na chvíli ji neopouštěl úsměv. Snad nikdy jsem se nesetkala s tolik disciplinovaným člověkem. Asi i díky tomu také dokázala získat spoustu medailí v atletice a pokořit tolik rekordů. Sportu se věnovala odmalička a už ve dvaceti pěti letech stála na olympijských stupních vítězů. Roky ubíhaly a Šárka úspěšně bojovala o další medaile.

Na své předposlední olympiádě v Sydney ale Šárka Kašpárková třikrát přešlápla a ze světové soutěže se domů vrátila bez ocenění. Zklamání z prohry však vystřídala nezměrná radost, když zjistila, že čeká miminko. Dokud jí to těhotenství dovolovalo, zůstala ve světě sportu. Mateřství ji ale proměnilo. Z dravé bojovnice se stala citlivá maminka. Šárka od té chvíle nežila jen pro atletiku, ale především pro svou dceru Terezku. Když dnes vzpomíná na svou sportovní kariéru, září jí oči a je v nich znovu vidět touha skákat dál a výš.

  • Máte za sebou mnoho soutěží, mistrovství světa, Evropy, olympiádu a samozřejmě množství medailí. Jak se žena stane vrcholovou sportovkyní?

Všechno to jde postupně. Když jsem začala dělat atletiku, tak pro mě vrchol představoval školní přebor. Když jsem ho vyhrála, chtěla jsem získat medaili v okresní soutěži. Vyhrajete-li, chcete vyhrát na větší soutěži. V dětské kategorii se to ani nebere jako kdovíjaký úspěch, zvláště když ve škole bylo mnoho šikovných dětí. Na gymnázium do Brna se mnou chodili mistři republiky v různých sportech. Pořád jsem šla výkonnostně nahoru, ale pak se to zaseklo, kdy jsem začala studovat vysokou školu. Šla jsem do Ostravy, do střediska vrcholového sportu. Tehdy jsem měla „telecí roky“.

Zajímaly mě i jiné věci než sport. Chvíli to dokonce vypadalo, že s atletikou skončím.

Naštěstí mě oslovil jeden trenér z Brna, abych trénovala a pokusila se dostat na olympiádu. To mě znovu nastartovalo, ale kdyby se tehdy tento trenér neozval, asi bych ve dvaceti s atletikou skončila.

* To by byla škoda…

Nebyla bych jediný případ. Talentovaných lidí je mnoho, bohužel nevydrží tak dlouho, aby dostali příležitost se ukázat. Já jsem měla to štěstí a povedlo se mi to.

* Co vás motivovalo? Byla to šance dostat se na olympiádu?

Tenkrát jsem prožívala náročné období, studovala jsem vysokou školu v Ostravě. Čtrnáct dní jsem byla ve škole a další dva týdny jsem trénovala v Brně. Stále jsem jezdila sem a tam, ale řekla jsem si, že když se dostanu na olympiádu, tak u atletiky zůstanu. A když ne, skončím s tím, že na to zkrátka nemám. Což s mou tehdejší výkonností bylo ode mě docela drzé prohlášení. Potom jsem přestoupila do Brna na univerzitu a nakonec jsem zjistila, že mě baví trénovat, že mě baví atletika a že ji dělám právě kvůli dobrému pocitu a ne kvůli olympiádě.

To byl pro mě velký zlom, začala jsem to brát trochu jinak. Jiné to bylo, i co se týká trenéra. Na gymnáziu jsem totiž měla takového, který byl až příliš přísný. Na normální život tak nezbýval čas. Brala jsem to jako dril a ne jako koníčka. Když jsem šla na rehabilitaci, tak proto, že to chtěl trenér, když jsem měla mít dvoufázový trénink, tak proto, že to chtěl trenér. Po návratu do Brna jsem všechny tyto věci a mnoho dalších dělala kvůli sobě.

* Trénoval vás i manžel… Byl nejdříve přítelem, nebo trenérem?

Většinou to bývá tak, že trenér sportovce koučuje a potom mezi nimi vznikne vztah. U nás to vzniklo obráceně, začali jsme spolu chodit a potom nám někdo řekl, že když už spolu chodíme, můžeme i společně trénovat. Michal je jen o deset let starší než já, tenkrát dokonce ještě závodil, ale zranil si koleno, musel na operaci a potom už se nemohl vrátit zpět k aktivnímu sportu.

Tak začal trénovat děti na základní škole. Mnoho lidí mě od toho zrazovalo, že je na mého trenéra příliš mladý a nemá zkušenosti s tréninkem dospělých. Na jednu stranu to byl samozřejmě risk, ale já jsem si říkala, že láska je mocná čarodějka. Zkusili jsme to a oběma nám to vyhovovalo. Díky tomu, že začínal s dětmi, musel vymýšlet pestré a zábavné tréninky. Podobnou hravost dával i do našich společných tréninků.

* Vrcholový sport vyžaduje obrovskou disciplínu. Stalo se někdy, že byste si řekla, že dnes budete odpočívat a trénovat budete až zítra?

S tím se asi setká každý sportovec, a kdo řekne, že nikdy neošidil trénink, nemluví pravdu. Když jsem například studovala na gymnáziu, jezdila jsem domů jednou za měsíc a vždy jsem dostávala trénink domů. Raději jsem si užívala společnosti rodičů, než chodila běhat. Neříkám, že jsem byla vždy úplně vzorná. Ale člověk by měl vědět, co může trochu ošidit.

* Vzpomínáte si na pocit, když jste vyhrála na olympiádě medaili?

Pro sportovce je olympiáda vrchol, myslím si, že už jen dostat se tam je obrovský úspěch. Mně se tím splnil sen, už když jsem byla nominovaná na svou první olympiádu v Barceloně. Ne vždy to ale vychází tak, jak si plánujete, ale když stojíte na stupních vítězů a dávají vám na krk medaili, je to krásné. Samozřejmě nejkrásnější je, když hrají českou hymnu. Nezapomenutelná je i atmosféra. Stadion je plný fanoušků, lidé tleskají. Každému sportovci bych přála, aby se alespoň jednou postavil na stupně vítězů, aby si ten nádherný pocit prožil. Podle mého názoru je sportovní život ten nejlepší, který člověk může žít. Děláte to, co vás baví, je to zároveň vaše zaměstnání, máte volnou pracovní dobu, potkáváte zajímavé lidi…

* Jak jste se cítila, když jste opouštěla svět atletiky?

Skončit se sportem bylo velmi těžké. Protahovala jsem konec, co to šlo, a snažila se na to psychicky připravit. Po porodu šla má výkonnost dolů. Když jsem se na závodech dívala, jak ostatní skáčou, bylo mi to hrozně líto. Záviděla jsem jim, že jsou mladí a mají všechno před sebou. Celý život jsem něco budovala a pak najednou musela skončit a začít úplně od nuly. Naštěstí jsem měla už otevřené své studio na formování postavy, takže jsem měla co dělat a samozřejmě jsem měla Terezku.

* Z domova jste odešla ve čtrnácti letech. Ovlivnilo vás, že jste se nedržela maminčiny sukně do plnoletosti?

Asi jsem byla víc samostatná. Ale rodiče měli pojistku, dohlížela na mě teta. Bydlela jsem na internátu a ona za mnou chodila. Je to změna, muset být ve čtrnácti odpovědná a samostatná. Dostávala jsem kapesné, se kterým jsem se musela naučit hospodařit, byla to taková malá příprava do života. Další zkušenosti jsem získala díky sportu. Když sportovec začne něco dělat, tak to dělá naplno, snaží se dodržet to, co slíbí, lépe zvládá stresové situace. Zkrátka je to podle mě dobrá průprava pro běžný život.

* Vzpomínáte si na okamžik, kdy jste z jistila, že jste těhotná?

Byla jsem po olympiádě na léčení s kamarádkou výškařkou v Třeboni. Kamarádka měla vždy nepravidelnou menstruaci, a tak si šla pro jistotu koupit těhotenský test. Mně se tehdy perioda také zpozdila, myslela jsem si, že za to může časový posun, právě jsme se vrátili z Austrálie. Nikdy jsem si test nedělala, tak jsem jí ze srandy řekla, ať koupí i pro mě. Každá jsme měla jiný výsledek, myslela jsem si, že je těhotná ona, ale po přečtení návodu jsem zjistila, že v očekávání jsem já. Po návratu mi to potvrdila i paní doktorka. Bylo mi dvacet devět let a dítě jsem moc chtěla.

* Jak jste prožívala těhotenství?

Úplně úžasné. Jen jsem ze začátku byla hrozně unavená a stále jsem měla hrozný hlad. Mohla jsem spát, hýbat se, jen mi rostlo břicho a přibývala kila.

* Sportovala jste i nadále?

Chodila jsem na kurzy pro budoucí maminky, kde nás připravovali na to, jak se máme starat o miminko, a součástí toho bylo i cvičení pro těhotné. Pro mě jako pro sportovce to byla snadná zábava. Dokud to šlo, snažila jsem se chodit běhat nebo cvičit do posilovny. Nijak jsem to nepřeháněla. Jen jsem potřebovala nějakou aktivitu, protože jsem zvyklá na pohyb a bylo pro mě těžké skončit ze dne na den. Těhotenství není nemoc, to, co vám tělo dovolí, můžete klidně dělat.

* Měla jste jako sportovkyně díky vypracovaným břišním svalům snazší porod?

Slyšela jsem, že sportovkyně mívají naopak horší porody, protože příliš zpevněné břišní svalstvo je u porodu problém. U mě to tedy neplatilo. Ale vím, že v okruhu atletek se hodně rodí císařským řezem. Můj porod byl zcela bez problémů. Měla jsem třetí termín, 6. června večer jsem nastoupila do nemocnice na vyvolání porodu. Za několik hodin, 7. června ve tři čtvrtě na tři ráno byla Terezka na světě. Šlo to hrozně rychle.

* Jaké jste měla pocity, když jste svou dceru poprvé uviděla?

Bylo to samozřejmě něco neuvěřitelného. Měla jsem slzy v očích. Když jsem viděla toho malého drobečka, bylo to úžasné. Asi po měsíci, když jsem se třeba dívala, jak spinká v postýlce, se mi hlavou honilo, jestli se o ni dokážu postarat a vychovat ji ve slušného a poctivého člověka.

* Jakým způsobem ji vychováváte? Jste maminka, která všechno dovolí, nebo máte dané jasné hranice?

Když to vezmu v porovnání s Michalem, tak samozřejmě já jsem ta zlejší. Kdybychom ji vychovávali manželovým způsobem, tak by nám za chvilku skákala po hlavě. Je to i tím, že nebývá moc doma, a tak se jí to samozřejmě snaží kompenzovat. Terezka ví, že když něco chce, nejde za mnou, ale rovnou za tatínkem. Já se snažím být důsledná, ale ne vždy na to mám nervy a srdce. Snažím se ji vést k tomu, aby se k lidem chovala slušně, a vštípit jí svou zásadu: chovej se k lidem tak, jak chceš, aby se oni chovali k tobě.

* Vedete svou dceru ke sportu, chcete, aby šla ve vašich šlépějích?

Děláme si legraci, že ten můj rekord musí někdo překonat. Odmalička jsme s Terezkou chodili plavat, lyžovat, jezdili na kole. S trenérem se teď učí hrát tenis, dvakrát týdně chodí hrát basketbal a občas s Michalem na trénink, kde si zkouší s dětmi běžeckou abecedu. Naplno atletiku zatím nedělá, možná v budoucnu.

* Terezce teď bude osm, jak jste prožívala první roky jejího života?

Každé období ve vývoji dítěte je svým způsobem výjimečné. Terezka byla bezproblémové miminko. Nejkrušnější byl první půlrok, když jsem čekala, až vydrží spát celou noc. Také vyžadovala neustálou pozornost. Když jsem byla unavená, zachraňovala mě dětská hrazdička, která ji vždy spolehlivě zabavila. Vždycky když přišlo nějaké další období, tak jsem si říkala, že to je to nejlepší. Teď, když už je ve škole, je to trochu těžší. Škola a kamarádi na ni mají velký vliv a ne vždycky ten nejlepší. Musím se tedy snažit, aby náš vliv byl daleko větší.

* Vzpomínáte si na její první krůčky?

Své první krůčky udělala, když jí byl rok a dva týdny. Na soustředění v Tatrách začala poprvé lézt po čtyřech, na Kanárských ostrovech se poprvé postavila v postýlce, první krůčky udělala doma. Překonala asi dvoumetrovou vzdálenost od dveří k sedačce.

* Jaké to bylo, když jste ji vedla poprvé do školy?

Když jsme tam šly, bylo to dobré, ani mi to nepřišlo. Ale potom se mi během vítacího proslovu paní učitelky chtělo brečet, byla jsem dojatá. Říkala jsem si, že Terezce vlastně určitým způsobem končí dětství a bezstarostnost a začínají povinnosti. Bylo mi z toho docela smutno.

* Jak zvládá Terezka školu? Je to pilná studentka?

Musím zaklepat, že problémy ve škole nemá, že to zvládá všechno velmi dobře. V první třídě byla svědomitější. Teď už ví, že když něco nemá, paní učitelka jí za to nic neudělá. Snažím se ji naučit, že když přijde ze školy, tak si musí jako první udělat úkoly a teprve potom je čas na zábavu.

* Vnímá Terezka, že má slavnou maminku?

Myslím, že ani moc ne. Někdy chce být před dětmi zajímavá, tak sem tam něco prohodí. Ale ona vlastně to moje slavné období nezažila. To se odehrávalo před deseti lety, když ještě nebyla na světě. Teď to vnímá jen díky tomu, že chodím na různé akce jako patronka nebo se při nějaké příležitosti pořádá autogramiáda, chodím předávat různé ceny a podobně.

* Když se Terezka narodila, vrátila jste se k atletice velmi brzy. Jak jste to zvládala společně s péčí o dceru?

Po porodu jsem dodržela jsem šestinedělí a po něm jsem začala lehce sportovat. Po pěti měsících jsem se začala připravovat na sezónu, trénink jsem měla přizpůsobený kojení. Zpočátku mi pomáhala teta, protože rodiče bydlí daleko. Když jsem trénovala, teta jezdila v okolí s Terezkou v kočárku na procházky. Na soustředění s námi cestovala maminka, pomáhaly i kamarádky. Když jsem chodila odpoledne na rehabilitace, měla jsem třikrát v týdnu chůvu. Nesla jsem špatně, že mi musí pomáhat tolik lidí, abych se mohla vrátit zpátky k atletice a být dobrá – a mně to přitom nešlo.

* Změnilo vás mateřství?

Po narození Terezky jsem se hodně zklidnila a uvědomila si, že jsem toho ve sportu dokázala tolik, že by mě to ani nikdy nenapadlo. Narodilo se mi krásné a zdravé dítě, což také není automatické, protože sport a zejména trojskok je obrovská zátěž pro organismus. Když jsem se stala maminkou, už jsem se nedokázala dostat do bojové nálady, nedokázala jsem se pořádně vyhecovat. Změnila jsem se. Dřív mě nic nerozházelo, teď se nemůžu dívat ani na zprávy plné násilí.

* Dříve jste s manželem cestovali po světě společně. Teď, když vás netrénuje, jezdí sám. Jak jste zvládli takovou změnu?

My jsme spolu už sedmnáct let. Někdy neuškodí, když si od sebe lidé odpočinou. Tím, že trávím čas s Terezkou, mi to ani nepřijde. Steskem spíš trpí Michal, když někam vycestuje, protože není ani se mnou, ani s ní. Někdy mívá výčitky, ale já mu vysvětluji, že je to v pořádku. Díky tomu, že jsem atletiku dělala, chápu, že je důležité jezdit na soustředění, na soutěže. Možná až budeme jednou staroušci, tak si polezeme na nervy, protože budeme spolu často doma.

--------------------------------------------------------------------------------

  • Šárka Kašpárková se narodila 20. 5. 1971 v Karviné
  • Česká atletka, skokanka do výšky a trojskokanka
  • Je držitelkou českého juniorského rekordu ve skoku vysokém (191 cm) * V trojskoku si drží seniorský rekord (15,20 m) a halový rekord (14,87 m)
  • Zúčastnila se olympiád v Barceloně, Atlantě (3. místo), Sydney a Aténách a v roce 1997 se stala mistryní světa
  • Má dceru Terezku (8 let)
  • Dceru vychovává s manželem a bývalým trenérem Michalem Pogánym
  • Nyní se věnuje basketbalu, se kterým začínala ve škole
Témata: Slavní rodiče, Časopis Maminka, Sport, Maminka pomáhá, Mocná čarodějka, Velký zlom, Hrozný hlad, Časový posun, Obrovská zátěž, Dětská hra, Spor, Život, Sydney, Atletka, Běžný život

Mohlo by vás zajímat
Otázky kolem přebalování: Jak často měnit plenku? Utírat, nebo umývat?
100 mimořádných fotek z porodu! Podívejte se, jak ho rodiny prožívají
Děti musí zažít i nepohodlí. Nevozte je jen autem a nedělejte vše za ně!
Herečky, které otěhotněly během natáčení! Podařilo se to zamaskovat?
Špatně spí? Možná jste to zavinili vy! Tomuhle se rozhodně vyhněte
Ve třinácti matkou! Těhotenství tajila, její máma ale ucítila pohyby dítěte
Zimní děti versus ty letní: Datum narození ovlivňuje zdraví i charakter
Mateřská dovolená 2020: Vše, co potřebujete vědět
9krát o bolestech břicha v těhotenství. Víte, co která bolest znamená?

Horoskopy

Býk Na svou stranu jste využili všechno optimistické, co v sobě máte. Držte se také hesla, že štěstí přeje…

Jména pro děti

Největší výběr jmen.

Dnes má svátek: Zora, Danica, Zoran





Aktuální vydání

Aktuální číslo časopisu

Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv do vaší e-mailové schránky.

  

Výhodné předplatné

Objednat předplatné