[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Oblečením vyjadřujeme svou osobnost, společenské postavení, ale i sebeúctu, momentální náladu a spoustu dalších věcí.
Pro Čechy není hygiena ani oblečení na prvním místě. Například na serveru ankety. stylove.com odpovídalo na otázku, jak často se koupete nebo sprchujete, přes tři sta lidí a jenom polovina z nich označila sedmkrát týdně. Podobné průzkumy je samozřejmě třeba brát s rezervou, ale...
Zkuste se zeptat některé české ženy, zda by ušetřené peníze investovala do dětí, domácnosti, nebo módy. Určitě vám potvrdí, že móda je u ní až na třetím místě. Na rozdíl třeba od Francouzky, která raději bude bydlet v garsonce a bude celý život bez plazmové televize, než by oželela luxusní šaty a boty a slevila ze své
parádivosti. Například průzkum zveřejněný v roce 2008 v časopise Marketing & Media uvádí, že s výrokem „šaty dělají člověka“, souhlasí v Česku 38 % lidí a každý desátý spíše nesouhlasí. I když za posledních dvacet let jsme na sobě výrazně zapracovali, pořád to ještě není ono. Veronika Pisková, personální ředitelka portálu Monster.cz, se na pracovních pohovorech dosud setkává s muži, kteří na sobě mají nevyžehlený oblek, a ženami v minisukni.
A to není všechno: výrazné šperky, barevné havajské košile, trojkombinace džíny–triko–mikina, kraťasy, sandály a v nich ponožky, žabky. Sprcha, deodorant, čisté nehty, umyté a upravené vlasy by měly být samozřejmostí, ale dost často bývá opak pravdou. Koneckonců… rozhlédněte se kolem sebe na ulici nebo v dopravních prostředcích.
Většina odborníků se shoduje, že problémy s hygienou a s nedbalostí v odívání mají spíš muži než ženy. „Džíny a bunda – to je uniforma, kterou dobrovolně navléká obrovská část mužské populace,“ konstatuje Jana Skarlantová z katedry výtvarné výchovy Pedagogické fakulty UK v Praze a dodává: „Zatímco v historických epochách byla společnost doslova řízena řadou společenských norem, v současnosti jsou pravidla značně volná a dávají jedinci dříve nezvyklou svobodu. Zdánlivě lze nosit všechno, kdykoli a kamkoli. Proto se často setkáváme s přehmaty, například s oděvy naprosto nevhodnými pro určitou společenskou příležitost.“
Že se česká společnost většinově neumí vymanit z nevkusu, způsobuje i pokrytectví mnohých z nás: kritizujeme lidi, kteří se nevoní a nevzhledně oblékají, ale i takové, kteří se snaží o sebe pečovat. „Podívej se na něj, na metrosexuála…“ posmíváme se – často neprávem – leckterým mužům. „Zatímco v dobách totality byla móda považována za ideologický přežitek a každý individualistický postoj byl podezřelý, dnes je to přesně naopak a na prosazení individuality klademe důraz.
Oděv je tedy jakýmsi zcela svobodným,veřejným prohlášením‘ svého nositele. Prozrazuje jeho snahu být originální nebo naopak nenápadný, prozrazuje zálibu v luxusu nebo naopak fakt, že módě člověk nepřikládá ve svém životě velký význam. Oděv se dokonce někdy stáv,proklamací‘ názorů,“ dodává odbornice. Zkrátka: je to cosi jako naše vizitka, na kterou okolí pohlédne a podle níž nás zařadí.
Jedna část populace říká, že na tom, co nosíme na sobě, v žádném případě nezáleží. Důležité je to, jak se chováme a jací jsme. Tvrzení té druhé zní také jednoznačně: „Šaty dělají člověka.“ Ačkoli většina z nás by se podepsala pod větu první, v praxi se chováme podle té druhé. Můžeme tisíckrát prohlašovat, že na oblečení nezáleží, ale není to pravda. Na základě oblečení si vytváříme první dojem, který ovlivňuje naše smýšlení o ostatních a často pro nás znamená víc, než jsme ochotni si připustit. Všichni máme sklon k určité povrchnosti a škatulkování lidí a i přes veškerou toleranci si o každém, kdo nás zaujme nebo zaskočí svou vizáží, pomyslíme své. Ostatně, jak řekl spisovatel Oscar Wilde: „Jenom povrchní člověk nesoudí podle vzhledu.“
„Pokud nemáme o svém protějšku předem žádné informace, je vytvoření prvního dojmu otázkou několika vteřin. Vedle vzhledu obličeje, tvaru a velikosti postavy, případně způsobu pohybu a komunikace je oblečení velmi snadným zdrojem informací,“ říká psycholožka Michaela Peterková a dodává: „Je však nutné si uvědomit, že často nejde o zdroje spolehlivé.“ To, jak vypadáme a co máme na sobě, podle odborníků ovlivňuje první dojem až zpoloviny. Ze čtyřiceti procent ho pak tvoří způsob naší mluvy (hloubka hlasu, intonace, rychlost řeči) a jenom ze sedmi procent to, co říkáme.
Nedbalost v oblékání a nevkus nejenže negativně ovlivňují první dojem a vysílají o nás druhým nelichotivé zprávy, ale mohou druhého člověka dokonce až urazit. Hygienické návyky i přístup každého člověka k módě výrazně ovlivňuje prostředí, ve kterém vyrůstá, a také rodiče. „Je to otázka identifikace neboli ztotožnění se, přičemž to může být v zásadě pozitivní, kdy rodiče napodobujeme, nebo negativní – to pak děláme pravý opak. S postupujícím věkem však narůstá důležitost vrstevníků a oblíbených hvězd showbyznysu jakožto modelů k napodobování, takže výsledek působení rodičů mnohdy nemusí být na potomcích vůbec rozpoznatelný,“ říká Michaela Peterková. Základem oblékání je vkus. Musíme ho mít v krvi, jak tvrdí slovenská herečka a diplomatka Magda Vášáryová, nebo se dá naučit?
Psycholožka Michaela Peterková k tomu říká: „Při určité snaze se lze pravidlům vkusného oblékání naučit, například které barvy a materiály jsou nekompatibilní. Ale je to právě ona snaha, která nám obvykle chybí. Skoro všichni lidé si o sobě myslí, že s jejich vkusem, taktem, jemnocitem a dalšími podobně senzitivními charakteristikami je vše v pořádku. Jen mizivé procento je schopno bolestné sebereflexe, v jejímž důsledku se pak pokusí o nějakou kultivaci. Ovšem ani potom to pro jedince zcela ‚nepolíbené‘ není vůbec jednoduché.“
Více se dočtete v aktuálním vydání časopisu Moje Psychologie.