[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Nejdříve je třeba se uklidnit a až poté se podívat pravdě do očí. Když o tom všem začneme přemýšlet, musíme si přiznat, že náš potomek opravdu velmi často „zlobí“. Už jako malý toho moc nenaspal, často bezdůvodně plakal.
Na pískovišti se hned s každým dohadoval a pral o hračky, spousty jich také rozbil. A někdy je tak nešikovný! Vypadá to, že nás vůbec neposlouchá, a my přitom máme pocit, jako by nás ani nevnímal, ačkoli hodně zvýšíme hlas. Opravdu si někdy myslíme, že nám to dělá naschvál, a vytáčí nás to do nepříčetnosti. Pak se stane, že nás sousedka nepozve na oslavu narozenin svého syna s tím, že má obavy, aby jí naše ratolest neudělala z bytu kůlničku na dříví.
To nás moc zamrzí, i když vinu v našem potomkovi stále ještě vidět nechceme. Když se však obdobná situace několikrát opakuje, naše dítko to považuje za nespravedlivé a jeho pláč není k utišení, je nám jasné, že s tím musíme začít něco dělat. Jen neustálé vysvětlování, domluvy, zákazy, příkazy a poté sliby našeho dítěte, že se polepší, a k tomu naše láska už nestačí…
Co znamená „specifická vývojová porucha chování“, o které se někdy mluví jako o „lehké mozkové dysfunkci“? Vše souvisí s nezralostí centrální nervové soustavy. Příznaky se projevují v oblasti citové, motorické i poznávací, ale úroveň inteligence bývá nedotčena. Porucha je příčinou výchovných a následně i vzdělávacích obtíží v mladším školním věku, velmi často však tyto potíže s dospíváním dítěte odeznívají.
Jedná se o takové opakující se projevy dětského chování, jež nerespektují zažité společenské normy a dají se obtížně zvládat běžnými pedagogickými postupy a prostředky – dětský vzdor, lhaní, podvody, krádeže, záškoláctví, útěky či toulání, agresivita, nechuť k učení, odmítání autorit, vandalismus, hyper- či hypoaktivita atd. V současné době žáků s poruchami chování stále přibývá. Důvodem není jejich špatná povaha, rozmazlenost či chybná výchova, ale je to obvykle důsledek právě této poruchy. Proto je tak důležité, aby se nevychovanost a zlobení odlišily od projevů dané poruchy a vývojové nezralosti dětí.
Horší školní výsledky a hodnocení dětí jsou často v rozporu s jejich dobrým intelektem. Tyto děti mohou být ve srovnání se svými vrstevníky po stránce kognitivní „napřed“, ale často zaostávají ve vývoji emocionálním a sociálním. I po stránce motorické a grafomotorické se mohou oproti svým vrstevníkům vyvíjet odlišně. Velkou chybou by proto bylo obviňovat je ze schválností a následně jim dávat za vinu jejich učební potíže. Tím by mohly jenom tak získat „nálepku“ špatného žáka, jíž je následně velmi obtížné se zbavit. Rodič či učitel může být někdy trochu bezradný z toho, zda správně rozpoznal specifickou vývojovou poruchu chování od obyčejného problematického chování.
O poruchu chování se jedná v tom případě, kdy dítě chápe danou společenskou normu, ale nepřijímá ji či se jí nedokáže řídit. Navíc dané problémové chování, které překračuje vzorec chování typický pro příslušný věk, musí být u dítěte přítomno trvale. To, že se jedná o poruchu chování, by tedy měl vždy diagnostikovat dětský psychiatr ve spolupráci s dětským psychologem. Provádí se i doplňující vyšetření u dětského pediatra či neurologa, aby se vyloučily jiné, zdravotní příčiny potíží.
ADHD patří do spektra vývojových poruch a je chronická. Dítě trpí v příslušném věku nepřiměřeným stupněm pozornosti, je velmi impulzivní a hyperaktivní. Jeho obtíže jsou spojeny s tím, že není schopno dodržovat zažitá pravidla chování a opakovaně provádět po stanovenou dobu určité zadané činnosti. Bohužel je tím ovlivněna spolupráce s daným dítětem jak ve škole, tak i v rodině a v celé společnosti.
Tyto potíže nemají nic společného se zlobením či schválnostmi, i když se nám tak na první pohled mohou jevit. Musíme však odlišit přístup k dítěti s ADHD bez agresivity a s agresivitou. Ve druhém případě může dítě svým jednáním ohrožovat vrstevníky, nebo dokonce samo sebe. Spolu s ADHD se u daného dítěte často vyskytují i specifické poruchy učení (dyslexie, dysgrafie, dysortografie apod.) a vzájemně se ovlivňují. U dětí s ADHD je vždy patrný výrazný rozpor mezi jejich intelektuálními možnostmi a školní výkonností.
1. Poruchu pozornosti:Není schopné udržet pozornost a delší dobu se soustředit. Je přecitlivělé na podněty. Věnuje pozornost všem impulzům, které kolem sebe registruje, a to zcela bez rozdílu jejich důležitosti či správného pořadí. Často chybuje také z toho důvodu, že se soustředí na detaily, ale celek mu uniká. Svou pozornost neudrží u zadaného úkolu, ale ani při hrách, které ho baví. Zdá se, že vůbec neposlouchá žádné instrukce, což může vypadat, jako kdyby neslyšelo nebo nevnímalo, že se mluví právě na něj. Dělá zbrklé a chybné závěry při zadaných úkolech i při svých běžných denních povinnostech. Úkoly si neumí naplánovat a cíleně se vyhýbá těm činnostem, které vyžadují plnou koncentrovanost a duševní úsilí. Často ztrácí své věci, je velmi zapomnětlivé.
2. Větší impulzivnost:Dítě má příliš rychlé a neadekvátní reakce, které velmi často předcházejí samotnému pokynu. Tím mohou vznikat i rizika, která ohrožují zdraví dítěte – jedná ukvapeně a nedomýšlí možná rizika ani důsledky svého počínání. Často vyhrkne odpověď ještě dříve, než mu byla otázka vůbec položena. Je pro něj velmi obtížné čekat, dokud na něj nepřijde řada. Žije výhradně přítomností a všechno musí mít hned. Vynucuje si pozornost tím, že stále přerušuje ostatní v jejich činnostech, skáče do hovoru a plete se do konverzace.
3. Stálou hyperaktivitu: Zde hovoříme o nadměrné nebo vývojově nepřiměřené aktivitě – motorické i hlasové. Typickými projevy jsou neúčelné a nadbytečné pohyby rukama a nohama. Dítě se stále vrtí, je neposedné, jakoby „živé stříbro“. Nutíme-li ho sedět, na židli se houpe nebo se na ní točí dokola. Nedokáže hrát hry, které vyžadují ticho a klid. Bez přestání vykazuje nadměrnou motorickou aktivitu. Stále se na něco ptá, stále mluví a je nadmíru hlučné. Někdy může vydávat atypické zvuky, jimiž doprovází veškerou svou činnost, nebo bez přestání komentovat své vlastní aktivity.
4. Další možné projevy: Děti mohou mít problémy s usínáním, probouzí se uprostřed noci či mohou trpět nočními děsy. Rovněž se mohou objevit poruchy senzomotorických funkcí. Dítě bývá nemotorné a to se projevuje v oblasti jemné i hrubé motoriky včetně snížené schopnosti cílených pohybů. Častým jevem je i vztahovačnost a přecitlivělost na každou negativní poznámku od okolí. S tím souvisí rychlá změna nálad, která se může projevovat nepředvídatelnými reakcemi až se sklonem k agresi. Tyto děti se nerady podřizují jakékoli autoritě, často se rozčilují, hádají či jsou schválně protivné. To narušuje jejich soužití nejen v rodině, ale i ve školce či škole nebo v jakékoli jiné instituci, kde tráví svůj volný čas.
Pro jednotlivá věková období jsou typické určité příznaky chování dětí s ADHD:
* Kojenecké období: V mnoha případech bývají tito kojenci nápadně neklidnější než ostatní. Mívají poruchy biorytmu – během dne pospávají a jsou unavení, ale v noci jsou naopak čilí, pláčou a dožadují se naší pozornosti. Někdy hůře sají a mají nepravidelnou potřebu jídla s častějším ublinkáváním. Bez viditelné příčiny hodně pláčou.
* Batolecí období: Větší pohyblivost u batolat, kdy jsou jakoby bez zábran, může způsobit první úrazy. Vidíme na nich, že jsou více neobratná a neohrabaná. Nedokážou se soustředit na žádnou hru, ani na svou nejoblíbenější. Přichází také první nekontrolovatelné výbuchy vzteku a vzdoru. Při jakémkoli neúspěchu se objevuje zlost až agrese. Vývoj řeči i motoriky může být ve srovnání s vrstevníky opožděný. Po obědě někdy odmítají chodit spát a večer se musí nejdříve unavit a pak sama od sebe odpadnou do postele. Uspat je pohádkou bývá pro jejich rodiče velmi obtížné.
* Předškolní období: Často slyšíme, že „dítě je jako z hadích ocásků“. Je divoké, neukázněné a mnohdy se začne vztekat. Ostatním dětem může herní aktivity schválně kazit a někdy i ničit hračky. Nemá zájem o činnosti, které vyžadují přesnou motoriku. Při žádné hře nedokáže dodržovat pravidla. Obtížně si pamatuje básničky a říkanky. Objevuje se u něj nevychovanost, rozladěnost i stále přítomná podrážděnost. Maminky se někdy bojí brát tyto děti s sebou na návštěvy či do obchodů, protože děti tam nekoordinovaně pobíhají, pokřikují, berou do rukou cizí věci, lezou tam, kam nesmí, zkrátka „dělají ostudu“.
* Nástup do školy: Rodiče se někdy mylně domnívají, že z toho jejich potomek vyroste. Když ale nastoupí do první třídy, problémy se většinou ještě zhorší. Dítě stále ruší ostatní, nezapisuje si domácí úkoly, jeho aktovka je v totálním nepořádku… Objevují se také první těžkosti se čtením a psaním. Spolužáci mohou našeho potomka zesměšňovat či ho ze svých řad úplně vyčlenit. A to je první krok k nízké sebeúctě. Odveta pak může vést ke zhoršení sociální adaptability a začarovaný kruh se pomalu roztáčí. U starších žáků se poruchy chování mohou stupňovat a to někdy vede k experimentování s návykovými látkami, objevit se může i šikana – dítě může být její obětí, ale i tím, kdo šikanuje ostatní. A „nálepka“ problémový je opět tady.
Může se stát, že obtíže se s věkem dítěte minimalizují, ale někdy přetrvávají po celou dobu jeho školní docházky, a nesprávný přístup může mít dalekosáhlé následky. Narušeny jsou obvykle i aktivity dětí během celého dne. Rodiče se sice snaží dosáhnout změny jejich chování pomocí různých zákazů a trestů, avšak to vztahy v celé rodině jenom zhoršuje.
A teď už dost teorie, zkuste se zeptat sami sebe. Jen tak totiž zjistíte, zda se vás daná problematika více či méně týká. Je vaše ratolest neustále nepokojná, netrpělivá, roztěkaná a podrážděná?
Nevydrží sedět chvilku v klidu? Objevují se potíže s motorikou? Má problémy se společenskými návyky? Není schopna žádnou práci dodělat do konce? Udrží svou pozornost jen velmi krátce? Chybuje často z nepozornosti? Nedokončuje své úkoly?
Ztrácí často své věci? Zapomíná na své denní úkoly a povinnosti? Dělá jí potíže hrát si či spolupracovat na nějakém úkolu s ostatními? Nevydrží čekat? Neumí si plánovat své aktivity? Trpí častými změnami nálad? Nikdy nechce uznat své chyby? Chová se na rozdíl od vrstevníků příliš dětinsky a nezrale? Jestliže jste si na předchozí otázky odpověděli většinou „ano“, je velmi pravděpodobné, že se vašeho potomka problematika poruch chování přímo týká. V takovém případě bude nejmoudřejší, když pro něj zajistíte včasnou odbornou pomoc přímo u specialistů.
Výchova dětí s ADHD vyžaduje trpělivost a optimismus, ale každá snaha se jednoho dne vyplatí. Nekazte to proto svými nemístnými výroky typu: „To se přece nedělá!“ (Protože když to děláš, tak jsi vlastně hlupák.) „Vždy se musíš o všechno dělit!“ (Nemáš přece právo mít něco svého.) „Už se na nic neptej, bolí mě z tebe hlava!“ (Za moje bolesti a trápení můžeš ty.) „Buď zticha, když mluví dospělí!“ (Tvůj názor nikoho nezajímá.) Snažte se své dítě od útlého dětství respektovat jako svébytnou osobnost. Ukažte mu, že platí pravidlo „respektuj a budeš respektován“!
Na každou činnost našeho potomka se můžeme podívat ze dvou stran, tak proč nejčastěji volíme právě ten negativní pohled? Zkusme se na to podívat z té lepší, pozitivnější stránky. Buďte k jeho nedostatkům tolerantní, ale na druhé straně mu určete jasné a srozumitelné mantinely. Nezapomínejte však svou ratolest chválit i za snahu! Váš potomek je přece úžasný, každou chvíli vykouzlí na vašich rtech úsměv a někdy se mu podaří vás dočista rozesmát. Copak byste mohli od života dostat větší dar?
Specifické poruchy chování velmi úzce souvisí se syndromem ADD (Attention Defi cit Disorders, tj. porucha pozornosti) a ADHD (Attention Defi cit Hyperactivity Disorders, tj. porucha pozornosti spojená s hyperaktivitou). Základním znakem dětí s ADD je narušená pozornost. Nejsou schopné zaměřit svou pozornost na určitou konkrétní činnost, jsou pomalé a často nestíhají zadaný úkol. Ve skupině svých vrstevníků většinou nijak nevyčnívají, nevyrušují, nezlobí a ani na sebe jinak neupozorňují. Trpí však velmi často úzkostnými stavy. Dětí s ADHD je oproti tomu mnohem více. U nich je kromě poruchy pozornosti, s jejímž udržením mají velké problémy, základním znakem také impulzivnost a hyperaktivita.
Jak pracovat s dětmi s poruchami chování
1. Vytvořte dítěti klidné, ale zároveň chápající a podnětné rodinné prostředí. Potřebuje mít jistotu, že ho máte rádi, i když se mu někdy nedaří či hodně zlobí.
2. Váš potomek potřebuje řád, tedy pravidelný režim dne, dostatek spánku a zdravou stravu. Pravidla soužití by měla být jasně vymezená, aby dítě poznalo, kdy je překračuje a kdy ne, a necítilo se zmateně nebo ublíženě.
3. Ve výchově se snažte být vždy důslední. Nediskutujte s dětmi o vhodnosti jejich chování, mantinely stanovujete vždy vy. Váš potomek se bude cítit mnohem bezpečněji.
4. Zadávejte úkoly, které jsou jednoduché, smysluplné, a především splnitelné. Pokyny by měly obsahovat vždy jen několik po sobě jdoucích kroků.
5. Přizpůsobte styl práce a učení. Pro děti je často charakteristický globální styl učení – vnímají celek a detaily bývají podružné. Vhodné jsou časté přestávky, které by ideálně měly být spojeny s pohybem.
6. Dopřejte dítěti dostatek času a prostoru na jeho přípravu do školy a také mu umožněte zúčastnit se zájmových činností, o které stojí. Nikdy jej neizolujte od vrstevníků, naopak pozitivní vzor jeho kamaráda může posloužit jako vhodný vzorec chování.
7. Je-li třeba dítě pokárat či mu něco vytknout, sdělte mu vždy přesně, čeho se jeho pochybení týkalo a proč ho vlastně káráte. Vaše ratolest nikdy nesmí mít pocit, že je špatná. Musí si uvědomit, že špatné je jen to, co udělala.
8. Důležité je sjednotit výchovné postupy. Nejednotnost znamená pro dítě zmatek, proto je vždy dobré úzce spolupracovat a komunikovat se školou či dalšími institucemi, v nichž váš potomek tráví svůj volný čas.
9. Cíleně vyhledávejte kladné stránky osobnosti dítěte a soustřeďte se na ně. Je životně důležité, aby zažívalo úspěch, neboť každé dítě má talent a nadání na něco jiného. Chvalte ho za vše, co se mu povede, třeba jen za jeho snahu.
10. Usměrňujte činnosti svého potomka. Jeho aktivitu nepotlačujte, ale nechte ji „vybít“ nějakým pozitivním způsobem. Umožněte mu co nejvíce volného pohybu, nechte ho tzv. „vyběhat“ a neorganizujte mu každou chvíli jeho odpočinku. Někdy si i on potřebuje tak trochu zalenošit a být jen sám se sebou.
11. Přijímejte rady učitelů, psychologů, psychiatrů a dalších specialistů na problematiku poruch chování, ale vždy je přizpůsobujte skutečným potřebám svého potomka. Vždyť tím nejlepším odborníkem na své dítě je jeho vlastní rodič!
Článek vyšel v časopisu Maminka 1/2014