[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Dá se jednoznačně říct, kde jsou hranice intimity mezi rodičem a dítětem? Existuje nějaká mez, kdy už není určitý způsob chování vnímán jako normální? Psychologové uvádějí, že intimita jakožto láskyplný kontakt, vzájemná blízkost fyzická i psychická by měly splňovat základní kritérium, a to je, že mají být vzájemné, tedy příjemně vnímány a prožívány oběma stranami. Je samozřejmé, že každá rodina má své zvyky a zvyklosti, stereotypy, způsoby projevování vzájemných citů a lásky.
Kdy je například na místě přestat spát s dítětem v jedné posteli, kdy začít respektovat jeho soukromí v koupelně, kdy přestat pomáhat s utíráním zadečku nebo se společným koupáním ve vaně? Existují nějaká nepsaná pravidla? Nabízíme vám pohledy a názory hned několika psychologů a psychoterapeutů.
V této problematice se prolíná více rovin, společenská, osobní, vývojová… Každé dítě je jiné, některé je od přírody kontaktnější, jiné méně. A to je třeba respektovat. Stejně jako to, jak se tento postoj u dětí mění. Ty malé jsou většinou kontaktní hodně. Potřebují spoustu doteků a náruč. Postupně, jak zrají, potřeba fyzického kontaktu klesá a jde spíš o naši pozornost ve smyslu naslouchání a povídání si, sledování. Pozorný a vnímavý rodič v pravou chvíli sám rozezná, kde jsou ideální meze. Vzorce chování stejně jako předsudky nebo zbytečné psychické bloky týkající se intimity a vztahů si neseme do života právě zpravidla z rodinného prostředí.
„Vzpomínám si na klientku, která měla velký problém s nahotou i sexem. Považovala obojí za nepatřičné. Ani manžel ji nesměl vidět nahou, sexu byla schopná jen za tmy, a ještě pak měla výčitky. Styděla se dokonce sdělovat, že je těhotná, protože tím definitivně přiznávala, že měla sex. V terapii se postupně odkrývaly vzpomínky na prudérní babičku, která dávala najevo znechucení a pobouření, když například zjistila, že jako malá běhala po bytě nahá, nebo ztropila pobouřenou scénu, když vstoupila do koupelny, kde se klientka, coby desetiletá, koupala a zároveň si tam otec čistil zuby. Otázka je, proč tato žena převzala prudérii babičky, a ne uvolněnost rodičů. Svou roli pravděpodobně hrálo to, že rodiče babičce ustupovali, nevymezili se vůči ní. U oné scény, kterou babička ztropila v koupelně, otec odešel a nic neřekl. Mohlo být všechno jiné, kdyby on nebo matka (dcera oné babičky), řekli: Prosím tě, co vyvádíš? Vždyť se nic neděje,“ říká psycholožka Mgr. Pavla Koucká.
„Jsem velmi ráda, že se o tomto tématu mluví. Co se vzájemného fyzického kontaktu mezi lidmi týče, jsou zvyklosti velmi ovlivněné kulturně. I to, co je v kulturním kontextu považováno za normu, ale konkrétnímu člověku nemusí být příjemné. A to je rozhodující kritérium. Pro děti nemusí být jednoduché říct autoritě: Stop, to nechci! Citlivý rodič to ale bezpečně pozná,“ uvádí psychoterapeutka Mgr. Lenka Suchá, Ph.D.
Důležitá je emoce studu, jež se u dětí postupně vyvíjí. Jde o velmi důležitou ochrannou emoci. V určitém období přitom může být velmi intenzivní, načež se následně zase zmírní. "Myslím, že míra toho, co je v pořádku, je široká, problémy dělají extrémy. Jde o to, aby ze studu byl dobrý sluha, a ne zlý pán, aby působil ochranně, ale neomezoval dítě příliš. Dítě, které se vůbec nestydí, může narazit na výsměch spolužáků; dítě, které se stydí moc, může mít problém se v létě vykoupat, převléct se před tělocvikem a podobně, a to je škoda, protože se zbytečně stresuje a přichází o radosti," dodává Mgr. Pavla Koucká.
Rodičovská ložnice jako území zapovězené pro děti? V každé rodině jsou pravidla jiná a není možné jednoduše říct, co je správně a co už ne. Některé děti jsou zvyklé usínat samy a ve své vlastní postýlce od narození, jiné vyžadují ještě v mladším školním věku blízkost maminky či tatínka a čas od času „proklouznou“ do jejich postele. Co s tím? Striktně odpírat a zakazovat jim to? Nebo si to ještě v klidu užít, protože nejspíš to nebude dlouho trvat a dítko se samo „uklidí“ do vlastního pokoje, jelikož začne zcela přirozeně toužit po svém výsostném území a soukromí?
„Konkrétní věková hranice v tomto případě neexistuje. Důležité je, abyste se v dané situaci všichni cítili v pohodě. Pokud to tak není, i dítě musí umět respektovat vaše hranice, nejen vy ty jeho. Jestliže dítě na společném spaní lpí a je neodbytné, pátrala bych po důvodu, co za tím vězí. Každé chování má svou příčinu a na tu je potřeba reagovat,“ popisuje psychoterapeutka Mgr. Lenka Suchá.
Společné koupání rodičů s dětmi vzbuzuje spolehlivě celou řadu emocí a občas velmi třaskavých. Zastánci na jedné straně, absolutní odpírači na druhé, zpravidla není nic mezi tím. Přiznávám, že u nás doma jsme si občas dali se synem společnou vanu až do nedávné doby. Konkrétně do chvíle, než ho více než házení barevnou pěnou na zeď a potápění parníčku začala zajímat moje prsa. Šla jsem na to tedy tak nějak instinktivně a intuitivně a opatrně vysvětlila, že tahle kratochvíle už nepůjde, protože se do vany prostě nevejdeme a necítím se příjemně. Zabralo to a k pochopení přispěla také zřejmě další vývojová fáze, která u synka přišla, a to je stud. Naprosto přirozeně se začal i přede mnou doslova ze dne na den zakrývat ručníkem. A je vyřešeno. Co si o tom myslí odbornice?
„Klíčové je vnímat, jak se v dané situaci cítíme a proč. A mluvit o tom. Otevřeně. Nikdy neuděláte chybu, když budete mluvit o svých pocitech. To je pro dítě bezpečný a srozumitelný jazyk. Podobné situace poskytují výbornou možnost začít s dětmi mluvit o tématu lidské sexuality, která k životu přirozeně patří. Určitě je lepší, když se tyto důležité věci dítě dozví od vás než z internetu nebo od kamarádů. Může být těžké si zformulovat, co vlastně chcete dítěti v této souvislosti říct, jaké sdělení mu předat. Není vůbec od věci si v hlavě srovnat myšlenky předem a vysvětlit, že intimní kontakt je vyhrazen pro speciální druh vztahů,“ uvádí Mgr. Lenka Suchá.
Jak roztomilé je podniknout s dítětem ve vaně pěnovou válku! Jak pohodlné pro naši únavu je jednoduše usnout s dítětem v jedné posteli! Jenže to je potřeba rodičů, nikoli dítěte. Pro něj je to zvyk, a tím vzniká i potřeba.
„A vaším úkolem v roli rodiče je dítě učit, aby si své potřeby uspokojovalo samo. Aby se učilo osobní hygieně, samostatnému usínání. Dítě učíme, aby chodilo samo na záchod, utíráme mu zadeček, učíme ho to, co přirozeně bude časem vyžadovat mít zavřené dveře. Kdo říká prckovi ve čtyřech nebo pěti letech: Jsi dost velký, aby sis došel sám na záchod? Vadilo dítěti, že jste nechodili na toaletu společně? Ne. Ale najednou nám dítě vyrostlo a objevilo se na scéně nové slovo intimita. A my máme z ničeho nic řešení v jedné větě: Už jsi dost velký na spaní a koupání s rodiči," popisuje psycholožka Mgr. Anna Lukešová (mamapsychologie.cz).
A ono to tak nějak samozřejmě hned nefunguje. Co s tím? "Obraťte to. Ne ty – ale já. Já se už chci koupat sama, protože nejenže se do vany společně už nevejdeme, ale jsi už velký kluk/holka a možná to zvládneš už taky sám. Výzva funguje. Otočte i spaní. Buďte s dítětem do doby, než usne. Ráno nebuďte pohodlní vstát dříve a láskyplně ho běžte vzbudit, pomazlete ho, než se probudí. A hlavně ubezpečujte, že kdykoli za vámi může přijít. Dítěti totiž nejde o nic jiného, koneckonců nám také, než o to, cítit se milováno a v bezpečí,“ skvěle vše shrnuje Mgr. Anna Lukešová.
Pokud máte pocit, že vám nějaké chování ze strany vašeho dítěte vadí, je naprosto v pořádku to pojmenovat. "Emoce prostě nějak prožíváte a není třeba je jakkoli před někým obhajovat. Představa, že nesmíme dítěti nastavit žádnou mez, hranici, aby nebylo frustrované, je zcela mylná. Hranice nám dávají pocit bezpečí, pomáhají nám, abychom se zorientovali. To se pak hodí i v dalším životě. Pokud v situacích, které vám nejsou příjemné, své pocity spolknete, dítě vaši nepohodu stejně vycítí, jen se nebude orientovat v jejích příčinách a může si pak z takové interakce odnést pocit, že ho nemáte rádi. Což samozřejmě není pravda. Jen vám vadí nějaké konkrétní chování, a dokud ho nepojmenujete, bude se opakovat a propast mezi vámi se může prohlubovat,“ vysvětluje psychoterapeutka Mgr. Lenka Suchá.
Dá se jednoznačně říct, do jakého věku dítěte je v pořádku společné spaní s rodiči v posteli? Například náš osmiletý syn tak dvakrát týdně „přicestuje“ a vyžaduje spát s námi v ložnici. Když pominu praktický fakt, že je to už dost nepohodlné, je to z nějakého důvodu už v tomto věku nevhodné? Nedokážeme mu to odepřít…
Je naprosto v pořádku, když se rodiče snaží mít své pohodlí a soukromí i u docela maličkých dětí. Pokud navyknete už batole spát u sebe v pokojíku, je to moc fajn. Na druhou stranu je naprosto v pořádku přijmout za určitých okolností do své ložnice i dítě starší, třeba i dospívající či dospělé, pokud je z něčeho zničené či vyděšené. Může se stát například to, že se s kamarádem dívalo na horor a nemůže spát, samo v pokoji se bojí. Nedělala bych to často, ale ve výjimečných případech, proč ne? Však na tom není nic sexuálního.
Do jaké míry jsou "intimnosti", jako jsou koupání, společné spaní nebo třeba i převlékání, akceptovatelné? A jak jednat s dítětem ve chvíli, kdy to už nám dospělým připadá "divné" nebo "nevhodné", ale dítko se nestydí a bere to zcela normálně, protože je na to zvyklé?
Myslím, že bychom se neměli nutit do toho, co je nám nepříjemné. Nemusíte kolem toho dělat žádný humbuk, ale prostě se převlékejte o samotě, zorganizujte to tak a případně i řekněte, že je vám to tak příjemnější, když máte svůj prostor, soukromí, klid. Vhodné je naučit děti klepat, když chtějí vstoupit do koupelny, kde je někdo jiný, nebo do ložnice. Pokud dítě přesto vstoupí a vám je to nepříjemné, můžete dítě požádat, aby ještě chvíli počkalo venku, nebo si vzít ručník a v klidu se zahalit. Problematické by však bylo, kdybyste začala ječet a hystericky se zakrývat, to by bylo pro dítě signál, že nahota je něco špatného, zahanbujícího, děsivého. A to by bylo škoda.
Jinde je to právě samo dítě, kdo začne pociťovat potřebu soukromí jako první a přestane se cítit komfortně nahé před vámi nebo v přítomnosti vaší nahoty. To bych samozřejmě respektovala a nevystavovala je tomu.
A ještě jedna trochu osobní otázka, kterou právě řešíme doma: Jak a kdy s dítětem začít mluvit o sexu? Náš druhák přišel s tím, jestli jsme měli sex, aby se narodil, a jak to vypadá… Přiznám se, že navzdory moudrým návodům jsem bezradná, jak tuto diskusi správně pojmout. Evidentně se spolužáky aktuálně toto téma hodně řeší.
Myslím, že co se týče sexuálního vzdělávání, měli bychom dětem určitě odpovídat na otázky. Nemusíte přitom odpovědět vyčerpávajícím způsobem, a dokonce nemusíte ani hned. Když se vás dítě zeptá v přeplněné tramvaji, je úplně v pohodě říct, že odpovíte, až vystoupíte. A také se nemusíte hned pustit do obšírného výkladu. Zároveň je ale dobré z toho nedělat vědu.
Na otázku vašeho druháka bych odpověděla, že jo, jasně, sex jsme měli. A jak sex vypadá? Různě. Lidé se třeba líbají, hladí po intimních partiích až po pohlavní styk, kdy se může spermie potkat s vajíčkem, a tak vznikne miminko. Pak by záleželo na tom, jestli by dítě bylo spokojené s tím, co slyšelo, nebo zda by se začalo doptávat dál. Většinou je to tak, že děti uspokojí jednoduchá odpověď a s dalším doptáváním se přijdou po čase.