[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Máte zdravé dítě, tak co byste chtěla víc?“ Tohle dost často slýchávají maminky po porodu, který byl třeba komplikovanější, než je běžné, nebo proběhl úplně jinak, než si ony vysnily. Pocity žen, které byly při porodu vystaveny nějakému traumatu, bývají různé: některé mají pocit, že jim jejich porod někdo ukradl, jiné cítí bezmoc, vztek na systém a následně na sebe, že se tomu nedokázaly vzepřít. A ten nejhorší pocit je pocit viny, který mají vůči svému dítěti a který se samozřejmě projeví i na vztahu k novorozenci.
Proč vlastně k poporodním traumatům dochází? Důvodů je víc. Podle terapeutky Moniky Nyklíčkové je to jednak čím dál méně odolnou nervovou soustavou rodiček, podceňováním předporodní přípravy a také odevzdáním zodpovědnosti za porod do ruky autority (lékařského personálu).
Chcete se zeptat na zkušenosti ostatních maminek? Pojďte se zapojit do diskuze.
„Spousta žen se na porod nijak nepřipravuje v domnění, že když to zvládly ostatní, zvládnou to taky. Setkání s realitou v porodnici pak může být hodně drsné i pro ty, které bezmezně věří, že porodník ví o porodu víc než ony, a tak není potřeba se na to nijak připravovat. Dalším důvodem jsou nereálná očekávání. Některé ženy si vysní svůj ideální porod, a když pak realita neodpovídá, jsou nejen zklamané, ale mají problém porodní zážitek zpracovat. Například iluze, že porod nebolí, nebo to, že ženu musí její doprovod ubránit před lékařským personálem a zákroky, které si žena nepřeje. Je dobré si uvědomit, že každá žena je jiná a každý porod je naprosto individuální. Proto může být některý bolestivější a je to v pořádku. Stejně tak nemůže žena od svého doprovodu chtít, aby zastával roli jejího bodyguarda a vlastním tělem bránil lékařům v intervenci, kterou žena nechce. Pak bude samozřejmě taková žena zklamaná a bude mít pocit viny, že s jejím porodem je něco špatně,“ vysvětluje praktička.
„Porodila jsem císařským řezem, i když jsem si to nepřála. Tvrdili mi, že je to nutné, protože porod stagnoval a dítěti hrozila hypoxie. Prý kdyby nebylo císaře, dítě by zemřelo. Vystrašili mě už v porodnici tak, že jsem byla doslova schvácená hrůzou a nakonec jsem odkývala vše. Bylo to moje první dítě a já ho toužila odrodit přirozenou cestou. Možná že kdyby se mnou jednali a mluvili jako se svéprávnou, třeba bych to nakonec přijala jako fakt a lépe bych to snášela, ale dceři je teď půl roku a dodnes nejsem schopná o porodu hovořit bez problémů a pocitů viny. Připadá mi, že jsem jako žena totálně selhala, protože jsem dítě neporodila přirozeně,“ vypráví svůj příběh dvaatřicetiletá Hanka z Prahy.
Všechny moje tři porody byly předčasné, a i když jsem si přála, aby všechno bylo naprosto jinak, nebylo. Prvního syna jsem držela v náručí poprvé až po týdnu, když byl mimo ohrožení života, a dodnes vzpomínám na to, jak jsem byla dojatá. Porod jsem si vysnila úplně odlišně, ale příroda to zařídila tak, jak to zařídila. „Jak jsi to mohla tenkrát vydržet? To jsi nebyla na dně?“ ptají se mě dodnes některé kamarádky a známí. Možná byla, ale měla jsem štěstí v „neštěstí“. Doktoři i sestřičky byli laskaví a na všechny moje otázky, byť v tu chvíli možná otravné či nadbytečné, odpovídali nejen s klidem, ale hlavně tak, abych tomu rozuměla i já jako „obyčejná“ rodička. Kromě toho mi stál po boku můj muž, a i když mi nedokázal nijak fyzicky pomoct, pomáhal mi tím, že prostě byl. A do třetice jsem věřila, že to syn přežije, a dělala jsem pro to maximum.
14 % žen trpí po porodu postnatální depresí a 49 % rodiček není spokojeno s empatií v porodnici.
Dotýkala jsem se ho, mluvila na něj a poctivě odstříkávala mateřské mléko. Špatné vzpomínky jsem zabalila do těch nových, pozitivních. Snad proto na svůj dramatický porod a poporodní období nevzpomínám ve zlém. Když jsem pak čekala druhého a třetího syna, byla jsem už vnitřně připravená i na alternativu, že nic nemusí skončit tak, jak si vysníte. Mám ovšem spoustu kamarádek, které na svůj porod vzpomínají jako na noční můru a nejraději by na něj rovnou zapomněly. Některé měly z prvního porodu tak velké trauma, že o druhém dítěti ani nepřemýšlely. Jen si říkám, škoda že ta svoje nezpracovaná traumata nijak neřešily. Bohužel mezi odbornou i laickou veřejností chybí porozumění základním mechanismům vzniku porodního traumatu a povědomí o jeho prevenci. Společnost téma zlehčuje, ale hlavně ho nechápe a traumatizované ženě leckdy neporozumí ani nejbližší rodina. Podle Moniky Nyklíčkové by bylo potřeba rozšířit kvalitní osvětu ideálně mezi laickou veřejnost. „Protože odborná se informovat může, kdyby chtěla, a má odkud,“ říká. A jak se dá takové poporodní trauma „léčit“? „Pokud už k němu dojde a potíže přetrvávají, je třeba s ním začít pracovat a zpracovat ho. Pak platí, že čím dříve, tím lépe. Pracovat jde samozřejmě s jakýmkoli starým porodním traumatem, ale čerstvá se obvykle zpracovávají mnohem kratší dobu než ta, která jsou v systému několik let. Není ostuda vyhledat odborníka, i když tohle téma je u nás stále ještě trochu tabu, protože některé ženy mají obavy z nálepky psychiatrická pacientka, blázen a tak dále, a zapojit do zpracování traumatu všechny záchytné a podpůrné body, které žena potřebuje.
Monika Nyklíčková, praktička Somatic Experiencing® a holistická terapeutka „Doporučila bych práci s odborníkem, na jejímž konci je nejen vymizení všech potíží a to, že už se nebudou vracet, ale i bonus v podobě toho, že žena vyjde z práce s traumatem celkově posílená, a pokud bude čelit podobné situaci, kterou tenkrát zažila v porodnici, je jisté, že po zpracování traumatu bude jednat zcela jinak a hranice si bez problémů ustojí a ubrání. Kvalitní práce s traumatem obsahuje pojmenování věcí a orientaci v tom, co se v ženě děje. Vysvětlit srozumitelně reakci nervového systému na zážitek v porodnici. Už tady může dojít k velké úlevě, že žena není blázen, ale má jen aktivovanou nervovou soustavu, která reagovala na zážitek ohrožení života v porodnici. Vytváří se bezpečné prostředí, hledají se a posilují zdroje, o které se pak žena může opřít. Opravují se a nově nastavují poškozené hranice. Ženě se vrací zpět kontrola nad situacemi, o něž vlivem porodního traumatu přišla. V bezpečném prostředí se krůček po krůčku postupně uvolňují potlačené emoce a traumatické energie. Cílem je neinvazivní práce bez retraumatizování (zopakování kolečka traumatu, které tělo vnímá, jako by se trauma skutečně stalo znovu). Do práce je vždy nutné zahrnout tělo a nervový systém, protože jen povídáním trauma z těla nikdy nikdo nedostal. Takhle pracuje například Somatic Experiencing® podle Petera Levina, který používám i já. Kombinuji ho s Bachovými esencemi a prací s tělem. Doporučuji hledat metody, které pracují i s tělem a nervovou soustavou. Když nedojde do tří až šesti měsíců k zlepšení, je na místě změnit odborníka, terapii, metodu či nástroje.“