[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
První řada televizního seriálu Kukačky přilákala v roce 2021 s každým dílem k obrazovkám průměrně 1,7 milionu diváků. Úspěch korunovaly Cena české filmové kritiky a nominace na dva České lvy. Režisér Biser A. Arichtev slibuje, že třináct nových dílů bude opět stát za to! (V GALERII najdete mimo jiné i záběry z natáčení.)
Autor scénáře Jan Coufal opakovaně říká, že inspirací mu byla především jeho vlastní maminka, které po porodu přinesli místo něho cizího chlapce. Po pár minutách si toho všimla a zjednala nápravu. Jenže nám divákům i tak seriál připomíná Nikolku a Veroniku – vyměněné děti z Třebíčska. Vzpomínáte si na ně?
Určitě vzpomínáte. Je to sedmnáct let a pořád si tu třebíčskou kauzu pamatujeme, jak hluboce nás zasáhla. Na začátku byla nedůvěra jednoho z tatínků, na konci bylo stěhování ročních holčiček ke svým biologickým rodičům. Ti jim původně chtěli prohodit i jména. Ale pak to vyřešili jinak – jedna se jmenuje Nikola Veronika, druhá Veronika Nikola.
Čeští rodiče si nakonec děti pod dohledem psychologů vyměnili. Rodičovskou lásku budovali znovu. Tenhle postup však nebývá pravidlem. U podobných případů většinou děti zůstávají u rodiny, která je vychovala. A vězte, že tyto případy se opravdu dějí po celém světě.
Přinášíme vám pár případů novorozeneckých "škatulat" z Evropy. Tedy těch, které vyšly najevo. Skutečná čísla totiž nikdo nezná...
Tento příběh se podobá třebíčské kauze, ale má desetileté zpoždění. Sophie Serrano pojala už těsně po porodu v roce 1994 v nemocnici ve francouzském Cannes podezření. Její miminko mělo novorozeneckou žloutenku, a tak ho sestry odnesly na fototerapii. Když jí ho vrátily, zaskočila ji hlavička plná vlásků: „Předtím jsem si jich nevšimla a překvapilo mě to. I barva pleti byla tmavší než moje nebo mého partnera." Ve svých devatenácti letech si ale netroufala o zdravotnickém personálu pochybovat a přičetla ty změny novorozenecké žloutence.
Na záměnu se přišlo po 10 letech, kdy jeden z otců už měl dost posměšků, že mu dcera není podobná, a požádal o testy DNA. Ty ukázaly, že má doma opravdu „kukaččí mládě“, a rozjel akci, na jejímž konci bylo setkání obou rodin. „Je to poněkud zneklidňující, velmi zvláštní. Člověk stane před ženou, která je jeho biologickou matkou, a přitom je to zcela neznámá osoba," řekla o tomto setkání Manon Serrano.
Rodiny se shodly, že už si děti nebudou vyměňovat, a požadovaly odškodné 12 milionů eur. Soud jim přiznal 1,9 milionu eur, postupně jim je vyplácely nemocnice a zdravotní pojišťovna.
Lorena Cobuzzi a Antonella Zenga se narodily v roce 1989 v kraji Apulie v Itálii, a to císařským řezem pouhých 11 minut po sobě. Sice dostaly identifikační náramky, zdravotní sestry v porodnici je ale nejspíš zaměnily. Že vyrůstaly v nesprávné rodině, zjistily až po 24 letech: Lorenini rodiče uviděli na Facebooku fotky Antonelly Zenga, která vypadala jako dvojče Caterine Cobuzzi, Loreniny oficiální matky. Následovaly pátrání a kolečko testů DNA, které podezření potvrdily.
Příběh je o to smutnější, že zatímco Lorena žila pohádkový život uprostřed milující rodiny, s Antonellou se osud nemazlil. Se starším bratrem a mladší sestrou vyrůstala v chudobě, často neměli ani co jíst. Nejprve rodinu opustil otec, pak matka a děti přešly do péče prarodičů. Jenže ti se o ně už nedokázali dál starat a dali je k adopci.
„Několikrát mě lidé upozornili, že nevypadám jako nikdo z mé rodiny. Ale nikdy jsme tomu nepřikládali žádnou váhu. Spousta lidí přece nevypadá jako jejich rodiče," vzpomíná Lorena, která dodnes špatně nese, jak vřele její rodiče přijali svou biologickou dceru Antonellu a jaký blízký vztah si spolu ve výsledku utvořili. Zatímco k ní jejich vztah vlivem ještě dalších událostí velmi ochladl. Na rozdíl od Antonelly se tak Lorena se svou oficiální rodinou moc nevídá: „Jsou si velmi blízcí. Je to pro mě bolestivé... Antonella má s mým bratrem stejný vztah jako já! Letos s nimi dokonce strávila naše společné narozeniny – zatímco mě ani nepozvali..."
Že v roce 1981 v porodnici v polském Piotrkowě Trybunalskim zaměnili dva novorozence, vyšlo najevo po 31 letech. Sestra jednoho z chlapců tehdy zkoumala kvůli studiu na zdravotnické škole krevní skupiny své rodiny a zjistila, že Łukasz nemůže být synem svých rodičů.
„Celé dětství i dospívání mi na synovi něco nehrálo. Byl jiný než zbytek rodiny, velmi se lišil svým chováním,“ říká o Łukaszovi Polka Joanna, která ho vychovávala v Německu. Ta po šokujícím zjištění své dcery začala pátrat na vlastní pěst. „Každou volnou chvíli jsem své dítě jezdila do Polska hledat. Mluvila jsem s mnoha lidmi. Postupovala jsem střípek po střípku, bloudila jsem... Byla jsem rozhodnutá hledat ho až do konce života." Neustále ji prý pronásledovala myšlenka, zda je její syn vůbec ještě naživu.
Po 18 měsících pátrání nakonec Joanna narazila na dokumenty, které jednoznačně potvrzovaly, že její biologický potomek skončil v jiné rodině v polské Lodži. „Cítila jsem s každým jeho gestem a slovem, že je to můj syn. Má stejné pohyby jako jeho biologický otec," vypráví Joanna o emotivním setkání s Mateuszem.
Zatímco její biologický syn Mateusz novou životní situaci přijal dobře, Łukasz se se situací nikdy nevyrovnal. Upadl do depresí a od obou rodin se izoluje. „Na světě neexistuje intimnější věc. Jde tu o pocit jistoty, že na světě někoho máte. Já jsem si to myslel. Ale mýlil jsem se,“ prohlásil Łukasz u soudu.
(Poznámka: Média uvádí jména mužů s ohledem na rodiny změněná.)
Na tomto příběhu z Ruska je zajímavé, že Zoja Tuganova nerodila císařským řezem, a tedy v celkové narkóze, jak to u záměny novorozenců často bývá. Držela tedy své dítě krátce po porodu v roce 1987 v náručí. A tak druhý druhý den vehementně protestovala, že jí personál přinesl cizí dítě! Sestry z nemocnice v Čeljabinsku ji poslaly na psychiatrické vyšetření. Zoja si „novou“ dceru odnesla domů, pojmenovala ji Kaťja a milovala ji. Pocit omylu si ale v sobě stále nesla...
Když zemřel Zojin manžel, vrtalo jí to v hlavě stále víc. Pak zhlédla dokument o záměně miminek a svěřila se s pochybami právě Kaťje. Ta se k faktu, že její rodiče možná nejsou ti biologičtí, postavila čelem a aktivně pomáhala s pátráním. Stopy vedly k Ekatěrině Tuligenové, alkoholičce, která kvůli své závislosti i zemřela. Její dcera Lucija skončila v dětském domově, protože otec si odpykával ve vězení trest za vraždu. Pojal totiž podezření, že dítě není jeho, manželku zbil, že mu byla nevěrná, a později zabil muže ze stejné vesnice.
To, že Lucija a její sourozenci skončili v dětském domově, zní smutně, ale vzhledem k poměrům v „adoptivní" rodině jí to možná zachránilo život... Ačkoli i tak se na ní těžký osud podepsal a je z ní invalida. „Kdybych vyrůstala s biologickými rodiči, nepřežila bych,“ přiznává Kaťja, která vlastně měla být na jejím místě...