[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Nikdo z nás to nechce zažít, jenže bohužel je realitou, že se to děje, a dokonce čím dál častěji. Ve větší nebo menší míře se tento problém týká téměř každé české školy. Že umí být děti zlé a kruté, o tom není pochyb. Vysmívání se, zdánlivě „nevinné“ poznámky nebo otevřené nadávky a urážky, sem tam „náhodný“ žďuchanec či kopaneček… Kde končí běžné „kočkování“, pokřikování a pošťuchování a začíná šikana? Čím můžete jako rodiče svému dítěti pomoct? A kdy by měla zasáhnout a jak je povinna se k problému postavit škola?
O šikaně jsme všichni mockrát slyšeli a každý o ní máme nějakou představu. Naprosto odlišná situace ale nastane v okamžiku, kdy se s ní setkáte tváří v tvář a týká se přímo vašeho dítěte. Své o tom ví Lenka S. (39), maminka osmiletého Daniela. „Začalo to pomalu a nenápadně. Syn nám dlouho doma nic neřekl, jen jsem pozorovala drobné náznaky a určité změny v chování. Například ráno před školou mě začal přemlouvat, ať s ním jdu až před vchod a hlavně neodcházím, dokud nezajde až do svých šaten. Následně nechtěl jít na školní maškarní bál, protože tam budou i páťáci. To jsme už začali vyzvídat, proč mu to vadí a jestli je všechno v pořádku. Zmínil se o klukovi, který ho provokuje a posmívá se mu, ale nic víc jsme z něj nedostali. Celé to ale vygradovalo, když začal mít vždy dvakrát týdně, ne náhodou pokaždé, když měl jít na trénink florbalu, bolení bříška a stěžoval si, že se mu zvedá žaludek, chce se mu zvracet, a nemůže tam tedy jít. Přitom se dosud na tréninky velmi těšil a nechtěl vynechat ani jediný. Na mé naléhání se konečně svěřil. Nějaký Matyáš z páté bé. V šatnách mu prý hází oblečení na zem a šlape po něm, kope mu do bot, když se trenéři nedívají, bouchne ho pěstí do zad nebo břicha. Ve škole, když třeba běží z jídelny a střetnou se náhodně na chodbě, aspoň ho v běhu prý nakopne do holeně nebo na něj zahuláká nějakou urážku. Jenom jsem lapala po dechu,“ vzpomíná Lenka.
A dále pokračuje: „Náš veselý a živý kluk se mi začal měnit před očima v neurotickou trosku, která chodí se strachem do školy i na kroužky. První pokus řešit vše domluvou s dotyčným páťákem dopadl tak, že se mi vysmíval do očí a pak utekl, následovala ovšem odplata pro Dana, kterému po tréninku hodil koloběžku ze schodů. Výhrůžně ho varoval, že „jestli ještě něco kecne, ať se těší…“. To už byla poslední kapka. Začali jsme situaci řešit pohovorem s trenéry, pak následovala schůzka v ředitelně. Dodnes netuším, jak škola celý konflikt řešila, navzdory přislíbené zpětné vazbě jsme prozatím žádné resumé nedostali. Jen od jednoho z pedagogů jsme se mimo záznam dozvěděli, že dotyčný žák byl na koberečku a během pohovorů s jeho spolužáky ze třídy se ukázalo, že podobně se chová i k dalším dětem. Jen se prostě obávaly ozvat. Každopádně ukázkově zasáhli florbaloví trenéři a od té doby má syn klid. Agresivní výpady ustaly, doufejme, že nadobro. Našemu Danovi ale trvalo pěkných pár týdnů, než se uklidnil a přestal mít úzkosti. Byla to hodně ošklivá zkušenost a děsím se toho, aby se neopakovala,“ vypráví Lenka.
Jde o záměrné psychické nebo fyzické ubližování, dá se říct, že přímo týrání, kdy jedinec nebo skupina využívá své převahy nad druhým člověkem, ať už převahy fyzické, psychické nebo třeba prostě „jen“ početní. Záměrem šikany je vyvolat strach a stud. Typické pro šikanu je, že se děje opakovaně a je zaměřena na konkrétní osobu, která se nemůže bránit. Je významným způsobem narušována její lidská důstojnost! Jedna strana se baví a zažívá pocity uspokojení, druhá strana ovšem prožívá strach a ponížení. Ptáte se proč? Prostě jen tak, ten, kdo šikanuje, to dělá čistě jen pro samotnou agresi, pro pobavení sebe sama nebo okolí, jednoduše prostě proto, že má pocit, „že může“.
Pokud se o problému dozvíte přímo od dítěte, pochvalte ho. Oceňte, že našlo odvahu o věci začít hovořit. Není to samozřejmé, mnohem častěji se setkáváme s tím, že dítě, kterému je ubližováno, zarytě mlčí. Stydí se, trýzní ho pocity méněcennosti a také viny, že se právě ono stalo obětí, nebo je mu agresorem vyhrožováno a jednoduše se promluvit bojí. Pozorně ho vyslechněte a ujistěte o své podpoře a pomoci, zdůrazněte, že vše, co vám říká, berete vážně, a potvrďte, že nikdo nemá právo mu ubližovat. Ano, někdy mají děti tendenci trošku přehánět a potíže se spolužáky dramatizovat. V žádném případě ale nic z toho, s čím se vám dítě svěřilo, nebagatelizujte a začněte věc řešit.
„Rodiče v situaci, kdy se dozví, že je jejich dítě šikanováno, mohou být zaskočeni či mít pocit, že to nemůže být pravda. Mohou se objevit pocity lítosti, vzteku, bezmoci. Mohou si vyčítat, že si toho nevšimli dříve. Mají často naléhavou potřebu rychle něco udělat. Toto všechno jsou přirozené reakce. Je důležité, aby si dali dostatek času, odstupu a další kroky podnikali s klidnější hlavou. Dítě v situaci, kdy je šikanováno, si neumí pomoct samo,“ vysvětluje Mgr. Kateřina Schmidová, vedoucí Rodičovské linky z Linky bezpečí.
Pozor, i když s vámi cloumají obrovské emoce, vždy mějte na paměti: nikdy nezačínat šikanu řešit sami na vlastní pěst. Jde o velmi závažný problém. Nechoďte za rodiči agresora ani se nesnažte iniciativně „domlouvat“ přímo samotnému dítěti, které má to vaše šikanovat. Rozdmýcháte tím jen další zbytečný konflikt. Málokterý rodič si dokáže přiznat, že jeho „zlatíčko“ by mohlo někomu ubližovat. Potřebné informace a důkazy neshánějte na vlastní pěst, ale obraťte se v první řadě na školu, prošetřit případy šikany je její povinností. Občas se ale bohužel může stát, že škola takzvaně dává od podobných potenciálních problémů ruce pryč a možnost šikany popírá nebo nebere příliš vážně. V takovém případě se pak můžete obrátit na zřizovatele školy nebo Českou školní inspekci. Šikana je totiž velmi závažný problém a není radno ji podceňovat nebo přehlížet i sebemenší náznaky.
V souladu s ustanovením §29 školského zákona jsou školy a školská zařízení povinny zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví dětí a žáků v průběhu všech vzdělávacích a souvisejících aktivit. Ve školním řádu každé školy by měla být jasně stanovena pravidla chování včetně sankcí za jejich porušení.
Při podezření na šikanu si domluvte co nejdříve schůzku ve škole. Přítomni by na ní vedle rodičů a ředitele školy měli být třídní učitel a školní psycholog nebo výchovný poradce. Zde byste měli dostat prostor popsat celý incident, sdělit, co víte, a požadovat prošetření případu. Z tohoto jednání by měl být zpracován písemný zápis. Pedagogové by měli vyslechnout žáky ve třídě a promluvit si odděleně s agresorem i obětí, případně dalšími svědky. V případě potřeby pak zavést ochranná opatření – zajistit stálou přítomnost dospělého ve třídě, jídelně i o přestávkách na chodbách…
„Nikdy by škola neměla dopustit, aby v rámci vyšetřování svědci či oběť byli konfrontováni s agresory, například ve stylu: Tak si kluci podejte ruce a bude vše fajn. Po vyšetřování by pak měly být k dispozici výstup a následná opatření. Třída a všichni účastníci by měli být informováni, že situace byla prošetřena a uzavřena,“ uvádí Mgr. Kateřina Schmidová.
Pokud jde o šikanu v rámci zájmového kroužku, který se koná mimo školu, případně jinde, obraťte se na Orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) na příslušném městském úřadě v místě bydliště, případně přímo na Policii ČR.
Podle čeho si agresor vybírá svou oběť? Co může být spouštěčem, že si ten, kdo šikanuje, vybere Pepíčka a ne třeba Pavlíka?
Obecně se dát říct, že šikana se může stát každému dítěti. Pamatuji si na jeden případ, kdy dítě bylo ve škole velmi extrémně šikanováno, protože s ostatními dětmi nechodilo do mateřské školy, a nebylo tedy součástí dřívější party. Důvody mohou být tedy různé, samozřejmě že děti umí velmi dobře vycítit to, že je dítě nějak odlišné, neprůbojné, uzavřené. Což někdy souvisí s dlouhodobou či aktuální situací v rodině či s výchovou.
Kdy jde ještě o „legraci“ a kdy už se to láme do problému? Dá se říct, kde leží nějaká hranice?
Hranice mezi šikanou a „legráckami“ je velmi křehká. O šikaně obvykle mluvíme, když jeden nebo více žáků úmyslně a opakovaně ubližují druhým. Znamená to, že dítěti někdo, komu se nemůže ubránit, dělá to, co je mu nepříjemné, co ho ponižuje nebo ho to prostě bolí. „Legrácky“ zkrátka dítě může opětovat, případně je zastavit a vystoupit z nich, u šikany to nejde.
Jak mohu poznat u svého dítěte, které o tom nemluví, že bojuje se šikanou? Jak to z něj případně šikovně „dostat“? A co mu poradit?
Dítě, které prožívá šikanu, je často pochopitelně zmatené, stydí se mluvit o svém ponížení a především má velký strach z toho, že agresoři své chování ještě znásobí. Varovnými projevy může být například to, že dítě dává najevo, že se mu do školy nechce, nemluví o dění ve třídě, nemá tam kamarády. Uzavírá se do sebe, působí smutně, zaraženě, ustrašeně.
Dále může mít nejrůznější zdravotní obtíže, kdy lékařské vyšetření neodhalí příčinu. Má často poničené věci nebo je záhadně ztrácí. Šikanované děti mají často tendenci svým rodičům bránit v tom, aby vyhledali jakoukoliv účinnou pomoc, protože to může být „ještě horší“. Je důležité se nenechat ovlivnit strachem dítěte a uvědomit si, že máte povinnost ho především ochránit. Dítě většinou od nás očekává nějaký aktivní krok, proto nám to říká, i když má strach.