[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Očima rodiče: už jen ta představa, že je vaše dítě v situaci, kdy ho někdo trápí, zesměšňuje, ponižuje, fyzicky napadá… Brrr, člověku je z toho zle! A má tendenci se ptát jak, proč! Proč právě mé dítě? Proč zrovna tato škola? Kdo co zanedbal? Jak je možné, že útočníka nikdo nikdy nezastavil, nepotrestal hned v počátku? Bezmoc rodiče šikanovaného dítěte je takřka bezmezná. Ale bezmoc se objevuje i u samotných šikanovaných dětí, protože jsou často v situaci, kdy jsou na trable tohoto kalibru úplně samy. Bez podpory učitele, ale i naší, protože právě my jako rodiče se o takových problémech dětí mnohdy vůbec nedozvídáme.
Nemluví o tom s námi. Ze studu, ze strachu. A my se neumíme správně ptát a neumíme vnímat, co nám napovídají změny v chování našich dětí. A když se přece jen svěří, míváme snahy zlehčovat to mávnutím ruky a s tím, že to prostě ke škole a později dospívání patří – poprat se tak nějak o své místo na slunci. Taková situace je ale špatně.
Pro začátek je důležité pochopit, proč k šikaně vůbec dochází. Je následkem nezvládnuté výchovy šikanujících dětí? Selháním autority učitele? Nebo snad odrazem celkového stavu společnosti? Naší nadměrné snahy o soutěživost? „To nelze takto kategorizovat. Spíše je třeba si uvědomit, jak je škola náročné sociální prostředí. Ve třídách, na malém prostoru, je zavřených pětadvacet třicet dětí, které mají daný jednotně strukturovaný čas, během kterého jsou vystaveny mnoha podnětům, tlakům. A musí v něm spolu fungovat i děti, které by si k sobě cestu jinak nenašly. Na každé to má jiný vliv a všem teprve dozrává nervová soustava, s dospíváním se učí regulovat své chování tak jako dospělí. Pokud ve třídě není příznivé klima, může se v určité fázi projevit chování, které vede k šikaně,“ vysvětluje psycholožka Dominika Šinaľová, která se stará o šíření osvěty v otázkách preventivní péče o duševní zdraví mezi dětmi i pedagogy v rámci neziskové organizace Nevypusť duši (nevypustdusi.cz).
Mylně také zjednodušujícím způsobem rozdělujeme děti na ty jednoznačně zlé a na jejich oběti. „Ale šikana je symptom. Pokud ve třídě nejsou jednoznačně nastaveny normy chování, někdy se k ní uchylují děti, které nemají rozvinuté sociální dovednosti nebo neznají jiný způsob, jak zpracovat napětí, to pak ventilují směrem k někomu slabšímu,“ pokračuje dále odbornice. I když se to špatně chápe, ten, kdo útočí, má tedy také sám nějaký problém, s nímž si neví rady, a šikanou na sebe dost často pouze poutá pozornost, chce být vidět, volá tak v přeneseném smyslu slova o pomoc. „Proto si pak péči nezaslouží jen oběť, ale také agresor. A samozřejmě i zbytek kolektivu ve třídě, protože rozšířením šikany se naruší skupinová dynamika celého kolektivu, který šikaně po nějakou dobu přihlížel (nebo se k ní dokonce přidával),“ konstatuje otevřeně psycholožka.
Pro šikanu je také typické, že se vyvíjí v dlouhém časovém horizontu. Začíná nějakým vtipkováním, pošťuchováním, které se stupňuje. A pokud se vám nakonec dítě s tím, že si ho někdo vybral za cíl, svěří, pak vy si musíte kromě jiného uvědomit, že k vám přichází s problémem, který trvá řádově týdny, měsíce. Je vyčerpané a na dně.
„Svěření se předchází odhodlávání se. Agresoři své oběti během šikany totiž účinně zastrašují, dotčené děti tedy opravdu dlouho zvažují, zda se mají svěřit, a když to konečně udělají (pokud to udělají, pokud cítí někde dostatečně bezpečné prostředí – protože pro šikanované děti je těžké svěřit se i rodičům, se kterými mají velmi dobrý vztah), pak už byly pod tlakem skutečně dlouhou dobu. O to víc je třeba je v ten moment podpořit. Uvědomit si, že je zveřejnění stálo hodně sil, odvahy, že musí být v nepředstavitelně těžké situaci. A teď potřebují jediné: přijetí dospělého, za kterým přišly,“ říká psycholožka Dominika Šinaľová s tím, že vaše pocity coby zděšeného rodiče, který má chuť jít a udělat ihned obrovský humbuk, chránit své dítě, jsou přirozené.
Může se objevit vlastní bolest, pocit selhání, šok a chvíli trvá, než to rodič zpracuje. V tu chvíli jde především o šikanované dítě, kterému náleží také ocenění za odvahu svěřit se. „Kromě emocí dítěte je potřeba opečovat své vlastní emoce. Dejte jim průběh, zpracujte je a snažte se uzemnit, abyste mohli přejít do fáze hledání řešení,“ popisuje psycholožka.
Náprava skutečně není o jednom naštvaném telefonátu řediteli školy. Chce trpělivost, empatii vůči oběti, obezřetnost vůči celému kolektivu, sílu a odvahu pro všechny zúčastněné. „Šikana je komplexní problém, který je potřeba řešit z mnoha stran. Je třeba zjistit, s kým o tom můžete ve škole mluvit. Je-li tam výchovný poradce, metodik prevence, školní psycholog… Pokud jsou ve škole tyto pozice zavedené, pak je důležité situaci řešit kromě učitele také s nimi,“ doporučuje odbornice.
Škola musí zahájit příslušné šetření. Ideálně šetrně, ohleduplně, takové, které zahrnuje nejen mapování vzniku situace ve třídě, ale i práci se šikanujícím dítětem. Jak už jsme řekli, pokud se dopustilo šikany, tak v prvé řadě bylo vedeno nějakým svým vlastním problémem a i přes to všechno nemusí skončit vyloučené z kolektivu, pokud okolí zareaguje včasnou intervencí.
U příležitosti Mezinárodního dne boje proti násilí, šikaně a kyberšikaně na školách (4. 11.) se firma RAUCH, výrobce kvalitních ovocných šťáv, rozhodla podpořit unikátní umělecký projekt KiDÓ fotografa a producenta Matěje Derecka Harda, který právě proti šikaně bojuje. A to nenásilnou, edukativní cestou.
Autor projektu byl v dětství sám šikanovaný a své zkušenosti přenesl do pětidílné pohádky, která má povzbudit děti procházející si šikanou k tomu, aby s nepříjemnou situací dokázaly něco udělat.
Pohádka může sloužit jako citlivý komunikační nástroj pro rodiče: poskytne jim ideální příležitost o palčivých problémech na školách s dětmi mluvit. Loni na jaře byl projekt poslán na Web Series Festival Global v Hollywoodu, kde byl začleněn do oficiálního výběru festivalových snímků. To je pro toto osvícené dílo a české umění obecně obrovský úspěch a prestiž.
„A musíte ošetřit samozřejmě oběť šikany, protože to, čím si šikanované dítě prošlo, na něj může mít dopad i do budoucna. Je třeba zpracovat šikanu jako traumatický zážitek, aby si s sebou dítě neneslo životem pocit odmítnutí, například. Aby se eliminovaly predispozice pro rozvoj úzkostí a dalších psychických onemocnění, která by se mohla projevovat dál, až do dospělého věku,“ říká Dominika Šinaľová, podle které je ale třeba se vyhnout nešťastným nápadům, kdy se konfrontuje šikanující a oběť a učitel je třeba nutí, aby si na důkaz smíru podali ruce, a považuje pak situaci za vyřešenou.
Oběť přece udělá cokoliv, aby svou situaci nezhoršovala. Oběť místo toho potřebuje vědět, že má právo na své straně, že ji nikdo neodsuzuje. Když se to povede, může z toho nakonec dítě vytěžit, uvědomit si, že se třeba naučilo postavit se samo za sebe. Ale než k tomu dojde, potřebuje čas (řádově měsíce i víc) a trpělivost, podporu rodiče a rodič zase musí vědět, že na to není a nemusí být sám, a může a měl by hledat i sám pro sebe oporu u psychologa, na linkách pomoci... Už pro to, aby se mu povedlo zpracovat pocity provinění a selhání, když si uvědomí, že si třeba ničeho nevšiml.
Doporučení psycholožky Dominiky Šinaľové