[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
„Ach Romeo, Romeo, proč jsi Romeo? Své jméno zapři a odřekni se otce! Anebo, nechceš-li, zasvěť se mně, a přestanu být Kapuletová.“ Příběh Romea a Julie známe všichni. Skončil smrtí obou protagonistů a stal se vzorem pro všechny zamilované - kdo by především v mladším věku nechtěl zažít lásku, pro kterou by stálo za to i umřít? I tato touha zažívat lásku ve stylu Romea a Julie a žádnou jinou však může být pro partnerské vztahy podle psychologů škodlivá. Odborně se tomu říká syndrom Romea a Julie. Marie Vágnerová v knize Vývojová psychologie II. syndrom Romea a Julie vysvětluje tak, že ulpívání na představě idealizované romantické lásky, která by v této podobě měla existovat navždycky, komplikuje jak další rozvoj partnerského vztahu, tak partnerské vztahy obecně. „Syndrom Romea a Julie je potřeba ideálu, který nelze znehodnotit kompromisy vynucenými reálným životem.
Pokud přetrvává i v dospělosti, projeví se tendencí navazovat stále nové idealizované vztahy a neschopností jejich transformace. Takový postoj je typický rigidní fixací na ideál a snahou o jeho dosažení. Jde o projev osobní nezralosti a z ní vyplývající neschopnosti přijmout emoční nejistotu i ambivalenci partnerství.“ Lidé trpící syndromem Romea a Julie nejsou schopni přijmout fakta a připustit si, že vztah má určité neměnné zákonitosti a určité fáze, kterými prochází, ale trvají na tom, že musí být pořád stejný - o nic jiného než o svoji představu osudové lásky nestojí.
Syndrom Romea a Julie se projevuje dvěma způsoby. Oběma je společné ulpívání na ideálu a touha po romantické lásce a věčné zamilovanosti, ale zatímco v jednom případě jde člověk ze vztahu do vztahu, nikde se nezdrží dlouho a nemá žádné hlubší vazby ke svým partnerům, přičemž pořád hledá někoho, s kým mu věčná láska vydrží, v případě druhého sice se svým partnerem zůstává, ale vyčítá mu, že se změnil, a nedostatek romantické lásky v partnerství si kompenzuje četbou románů červené knihovny, sledováním romantických komedií a telenovel nebo opakovanými nevěrami, které mu přinášejí krátkodobé vzrušení.
Známé přísloví říká, že staré lásky nerezaví. Proto si někteří z nás ve svých tajných myšlenkách představují, že se se svou velkou láskou ještě někdy potkáme. Náhoda nás svede dohromady, my oba zjistíme, že se pořád hluboce milujeme… Ve většině případů by se dalo oživování starých zidealizovaných lásek přirovnat k oživování mrtvol. Funguje to snad jenom v romantických komediích a v pohádkách, co se reality týče, pak jen ve výjimečných případech. Rozbitý talíř se dá slepit a dál funguje skoro stejně dobře jako nový, jenomže podstatné je právě to „skoro“. Slepované talíře jsou křehčí a náchylnější k dalšímu rozbití a totéž se dá říct i o slepovaných vztazích. První velkou lásku jsme si stačili zidealizovat, díváme se na ni přes růžové brýle, a tak nemůžeme zažít nic jiného než zklamání.
Se starými novými láskami se nevrátí totiž jenom to dobré, co si pamatujeme, ale i to špatné, co jsme vytěsnili. Z tohoto pohledu však není tak docela hloupé se setkat s bývalou láskou, kterou bereme jako měřítko pro všechny další partnery. Možná znáte povídku anglického humoristy Sakiho Léčba neklidem. Z ulpívání na starých láskách se dá vyléčit pomocí léčby šokem, jako se to stalo i v případě Magdaleny. Když si někoho dlouho idealizujeme, při setkání bublina kolem něj praskne a aura se rozplyne. Sice přijdeme o svoji vysněnou představu, ovšem pro další vztahy je to jenom dobře. Nezapomínejme na fakt, že zamilovanost je podmíněna působením hormonů, které navozují specifické pocity povznesení a euforie. Jednoduše řečeno, zamilovanost vzniká sama a není k ní třeba žádné úsilí. K lásce se však bez úsilí nedopracujeme. Ani tím, že se budeme vracet k prvnímu milostnému poblouznění. A když už to děláte, zkuste být realističtí. Saki mimo jiné také napsal: „Mladí mají aspirace, které se nikdy neuskuteční, staří mají vzpomínky na to, co se nikdy nestalo.“
Více o lásce se dočtete http://www.maminka.cz/clanek-rs/948