[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Mají velkou moc. Větší, než si možná myslíte. Jejich správné a vhodné použití z vás může udělat miláčka společnosti, lva salonů, dítě štěstěny, oblíbence široké rodiny, nadřízených, podřízených i sousedů. V případě, že kouzelná slůvka příliš často nepoužíváte, stane se z vás přinejmenším nevychovanec a nezdvořák, v horším arogantní nadutec, náfuka, egoista nebo rozkazovačný snob. Ovšem k tomu, aby vás ostatní měli rádi a považovali vás za sympatického a okouzlujícího člověka, nestačí ta dvě slůvka pouze vyslovovat. Říct „děkuji“ se musí umět. Ve správnou chvíli a správným způsobem.
Vypadá to jako ta nejjednodušší věc na světě. O něco poprosit a za něco poděkovat. To zvládnou – měli by zvládnout – všichni. Už jen proto, že děkovat a prosit se učíme ještě dřív, než začneme mluvit – nejprve pomocí gest, kdy batole přiloží dlaně k sobě. Dítě, které už zvládá vyslovovat slabiky a stavět první slova, má kromě máma, táta, auto nebo ham v repertoáru také kouzelná slůvka (či nějakou jejich dětskou podobu). Když zapomene, rodiče mu to rychle připomenou: „Co jsi měl říct?“ Nebo: „Jak se říká?“ Coby dospělí už bychom korekci neměli potřebovat.
Jsou to přece pouze dvě slova: „Prosím tě, podej mi to máslo ze stolu.“ „Díky.“ „Prosím, odvez dneska děti do školy o něco dřív, včera přišly pozdě na hodinu.“ „Dík.“ „Odnes pytle s odpadem, prosím.“ „Děkuju.“ „Díky za večeři, byla moc dobrá.“ „Prosím, rádo se stalo...“ Přesto od svých nejbližších často slýcháme lehce ironické: „Na něco jsi zapomněl.“ Pokud nejsou zrovna v dobrém rozpoložení, oboří se na nás jako na malé dítě: „Když neumíš poděkovat, nic nedostaneš.“
Ledaskdy nás při chybě přichytí i děti, které učíme, že za všechno se má děkovat: „A co kouzelné slovíčko, mami?“ Faktem je, že neprosíme a neděkujeme zdaleka tak často, jak bychom kvůli dobrým vztahům s ostatními měli. Proč? Zapomínáme na to? Neumíme to? Nepřipadá nám to důležité? Nechceme? Nebo všechno dohromady?
====Špatná výchova====
V rozdílných situacích reagujeme různě, a tak můžeme jednou zapomenout, jindy nepoděkujeme naschvál, protože z nějakého důvodu poděkovat nechceme, v některých chvílích zase prostě nevíme, jak na to. Zapomínání je běžné a stává se to jak dětem, tak také dospělým. Důvodem může být například roztržitost, kdy něco říkáme a na něco jiného už myslíme, přepracovanost, starosti a podobně. V takových případech nás okolí většinou omluví, protože ví, že to není naschvál a že občasné zapomnění se ještě nerovná nezdvořilost.
Něco jiného je to samozřejmě tehdy, pokud zapomínáme pořád nebo skoro pořád. Pak už se totiž o zapomínání ani roztržitosti nedá mluvit. Na vině může být, jak dokládá dvaatřicetiletá Štěpánka, výchova. „Můj manžel téměř nikdy neděkuje a neprosí,“ říká. „Někdy použije prosebný tón, když o něco žádá, ale to je všechno. Během první návštěvy u jeho rodičů, kterou jsem absolvovala před několika lety, se ukázalo, proč tomu tak je. Jeho otec se chová úplně stejně.
Neprosí, neděkuje, jenom rozkazuje a přikazuje. Ty uděláš tohle, ty tamto, ty mi podej chleba, ty mi přines láhev piva... Jeho ženě a matce mého manžela to buď nevadí, nebo si na to zvykla, a protože nedokázala svého muže změnit, přestala zdvořilost vyžadovat. U nich doma se prostě neděkuje. Kvůli tomu jsem vzala svého manžela na milost, protože chápu, že to těžko může mít přirozeně v sobě. Ale nejsem jeho matka, a tak trvám na tom, aby se to naučil. Někdy mi to připadá jako výchova malého dítěte. Dokud nepoprosí, nic nedostane. Když nepoděkuje, nedám mu pokoj, dokud ‚díky‘ neřekne. Snažím se to dělat v legraci, aby nedocházelo ke konfliktům.“
Dále jsou věci, za které neděkujeme, protože je bereme jako danost. Děkovat sice umíme a také běžně děkujeme, ale něco považujeme za tak samozřejmé, že nás ani nenapadne, abychom za to děkovali. Souviset to může opět s výchovou nebo s tím, že se tyto „věci“ dějí denně. Osmatřicetiletá Lenka uvádí příklad: „Když jsem se seznámila se svým partnerem, neuměl děkovat za jídlo, které jsem mu připravila. Prostě přišel, snědl ho a odešel. Jednou jsem mu položila otázku: U vás doma se za jídlo neděkuje?
On chvíli přemýšlel, a pak bezelstně odpověděl: A víš, že ne? Opáčila jsem, že u nás ano. Zeptal se, co s tím budeme dělat, tak jsem mu na to řekla: Jestli chceš, aby bylo po vašem, nemám s tím problém, jenom si budeš muset vařit sám. Nebaví mě vařit pro někoho, kdo neumí poděkovat. Od té doby se u nás děkuje, a to zcela přirozeně, a není to proto, že bych přestala vařit. Partner přišel na to, že je to tak příjemnější, protože jsme spokojení oba, a došlo mu, že i za to, co považuje za samozřejmé, je dobré poděkovat.“ Přesně tak to je. Kromě toho – věci samozřejmé zas tak samozřejmé nejsou, protože nikdy nevíte, jak je bere ten druhý.
Americký psycholog Robert Emmons, autor knihy „Thanks!“, která vyšla před dvěma lety ve Spojených státech, je přesvědčený, že umění děkovat je klíčem k vnitřnímu štěstí, ke spokojenosti a k harmonii. Člověk, který ostatním děkuje a děkovat umí, má totiž mnohem lepší mezilidské vztahy, což mu přináší právě pocit vnitřního štěstí a celkovou harmonii. „Na jedné straně stojí základní zdvořilost, která je v každé fungující společnosti nutná,“ vysvětluje. „Základní zdvořilost znamená, že poděkujeme, když něco dostaneme nebo když pro nás někdo něco udělá, protože nám to zajišťuje budoucí spolupráci.
Často jde o poděkování formální, mechanické, ale to pro normální vztahy nemusí být podstatné. Pro normální vztahy je podstatné, že se vůbec poděkuje. Děkuješ, jsi milý a zdvořilý člověk a těší nás, že s tebou můžeme jednat. Neděkuješ, netěší nás to, a podle toho se zařídíme. Pro dobré nebo chcete-li velmi dobré až vynikající vztahy, je nutné dát ke každému díky ještě něco navíc. Může to být pohled, úsměv, tón, ale ten, komu děkujeme, by měl poznat, že si jeho dárku nebo jeho snahy skutečně vážíme.“ Robert Emmons také tvrdí, že umění říct „děkuji“ je dobré pro naše ego.
„Sebestřední lidé mívají problémy povědět upřímně díky, protože tím připouštějí, že také druzí udělali něco dobře a že se jim něco povedlo. Poděkováním se pozornost přesouvá na druhé, a to může být pro egoistu velký problém. Kromě přesunutí pozornosti poděkování svým způsobem zavazuje. Když nepoděkujete, dáváte tím najevo, že to, co pro vás druzí udělali, nebylo nic výjimečného, za co by si zasloužili díky. Když poděkujete, dáváte tím najevo, že si jejich daru nebo činu vážíte, a to znamená, že ho třeba v budoucnu nějak oplatíte. Kdo umí děkovat, nalézá schopnost pokory, což je další důležitý krok k celkové harmonii.“
Robert Emmons vysvětlil, proč někdy děkovat nechceme, ačkoli jsme si dobře vědomi, že bychom měli a že se to od nás očekává. Přebujelé ego nám nedovoluje, abychom poukazovali na druhé a na jejich laskavost, ochotu či schopnosti. Jak už jsme se ale zmínili, za některé věci neděkujeme, protože nevíme, jak bychom to měli udělat. Někdy nemůžeme najít ta správná slova, a než se nám to podaří, je na díky pozdě. Někdy nás zastaví ostych, a když ho překonáme, opět se nám může zdát, že je pozdě.
A někdy prostě nenajdeme odvahu nebo nepřekonáme rozpaky. Skoro každý z nás má něco takového – něco, za co by rád poděkoval, ale neumí to, nebo už není komu. „Nikdy jsem nepoděkovala svému otci za to, že mi pomohl v jedné životní situaci,“ říká třicetiletá Jana. „Nevěděla jsem zpočátku, že to byl on, ale pak jsem se to oklikou dozvěděla. Pořád jsem se k tomu chystala, jenomže jsem nevěděla jak. Když už jsem otevřela ústa, nic z nich nevyšlo. Teď už mu poděkovat nemůžu, protože zemřel.“ O sedm let starší Pavel nikdy nepoděkoval své partnerce, že mu po velké krizi zaviněné z jeho strany dala druhou šanci. „Mrzí mě to, ale kdybych poděkoval teď, zas bych jí ty těžké chvíle připomněl...“
Čtyřicetiletá Kateřina by ráda jednou poděkovala své matce. Zatím neví jak. „V pubertě jsme se hodně hádaly, rok jsme spolu dokonce nemluvily, ale poté, co se mi narodily vlastní děti, jsem zjistila, že pro mě a mé sourozence udělala to nejlepší, co mohla. Nějak si ale neumím představit, že bych za ní přišla a z ničeho nic jí za to poděkovala. Přitom bych opravdu chtěla, aby věděla, že si toho vážím.“
Jestliže chcete někomu poděkovat, ať je to za cokoli, udělejte to a neodkládejte to. Neděkujte jenom za hmotné dárky, ale i za věci, které nejsou materiální, jako například za morální podporu, za to, co vás naučil, co jste se od něj naučili, že na vás byl milý, když se k vám ostatní otočili zády a podobně. Umění děkovat znamená, že poděkujete tak, aby vás dotyčný slyšel.
Dále že to uděláte s vkusem – to znamená bez okázalosti, která by dotyčného přiváděla do rozpaků nebo ho nějak zavazovala. Pozor také na servilnost a poklonkování, protože to může být velmi nepříjemné a sympatie si tím v žádném případě nezískáte. Zdvořilost není totéž co servilnost. Francouzské přídavné jméno servile se překládá jako podlézavý, patolízalský, otrocký, bezpáteřní či ponížený, takže servilnost je podlézavost a patolízalství. Poděkovat ano, předvádět „uctivého služebníčka“ ale už ne. Ironii v legraci si můžete dovolit u blízkých přátel, ale i tak byste si vždycky měli být jisti, že jste zrovna naladěni na stejnou notu a rozumíte si, aby nevzniklo faux pas či rovnou nedorozumění. Umění poděkovat rovněž znamená, že to učiníte ve správnou chvíli.
Může se lehce stát, že na vaše poděkování někdo čeká, netuší, že vy nevíte, jak poděkovat, případně že jste na to kvůli starostem zapomněli, a pak si v sobě ponese pocity křivdy. V každém případě pozdě na poděkování není nikdy. Možná vám ten, komu děkujete, odpoví: „Ale prosím tě, na to už jsem zapomněl.“ To však neznamená, že mu to neudělá radost. Udělá. A vám také. A konečně se naučte poděkování i přijímat. Stačí k tomu zase jenom dvě tři slova. „Rádo se stalo.“ „Za nic.“ „Není zač...“
Velmi zajímavý je původní význam slova „dík“. Lingvista Václav Machek v Etymologickém slovníku jazyka českého (nakladatelství Lidové noviny) uvádí, že slovo dík, staročesky diek, děk bylo pravděpodobně přejato: „...z německého denk-, a to asi z plurálu denke = díky v době, kdy se u Němců dank („dík“) plně cítilo jako odvozenina od denken, mysliti, tedy jako „dobrá, uznalá mysl, myšlení“. Německý vývoj slova dank jest chápati takto: za dar nebo dobrou službu musí člověk, nemůže-li hned odplatiti zas právě darem nebo službou, projeviti aspoň „uznalou mysl“, uznání, tj. slovní dík. K nám tedy bylo „dík“ přejato s významy mysl, vůle. To dokazuje příbuzné slovo bezděky (bez-děky) – bezmyšlenkovitě, mimovolně nebo nevědomky. Poděkováním přitom dáváme najevo uznání neboli uznalou mysl, říkáme jím, že si toho či onoho velmi vážíme či že to oceňujeme.