[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Jan (32), Silvie (30) a Karolínka (10 měsíců)
Dlouho jsme se připravovali na porod, tipovali jsme datum, cvičili jsme cestu do porodnice, abychom to pak všechno stihli... a čas plynul dál a dál. A tak se deset dní po termínu šlo na umělé vyvolání.
Po osmé jsme nastoupili do nemocnice a v devět Silvie dostala prášek. V deset hodin začínaly kontrakce, které pořádně ani necítila, ale monitor je již ukazoval. Vypadalo to nadějně. Za dvě tři hodinky už o sobě kontrakce, které přicházely po šesti až deseti minutách, dávaly vědět.
Avšak Silvie se neotevírala. V odpoledních hodinách jsme měli kontrakci každé tři minuty. A čas plynul. V sedm hodin byla již Silvie silně unavená a vyčerpaná. Tak kolem osmé přišla sestřička s tím, že dáme „injekci pravdy“, která buďto porod urychlí nebo naopak ztlumí bolesti. Bohužel neudělala ani jedno. Kontrakce kolem jedenácté opět zesílily a neslábly až do rána. Ve čtyři hodiny jí dali něco na uklidněnou, aby se vyspala, bohužel to zabralo až někdy kolem šesté ráno a po osmé jí již opět dali prášek na urychlení porodu. A stále se neotevírala.
Před obědem nás poslali na porodní box. Sice jsem doufal, že to znamená, že se to již blíží, ale za těch 24 hodin se otevřela jen asi o dva centimetry. Žádná sláva. Kontrakce každé dvě tři minuty. Střídali jsme různé polohy, zkoušeli jsme teplou sprchu, hopsání na míči... nic... jen ubíjející kontrakce, které Silvii vždy poslaly až na práh vysílení.
minut jsme upadali do blahodárného spánku, aby nás oba vždy probudil první záchvěv přicházejících křečí. Po několika hodinách Silvie žádala o epidurál, který jí neschválili. Bylo asi pět hodin, když už prosila, ať ji říznou... ale sestřička i doktorka vysvětlovala, že zatím ještě není důvod. A tak jí nasadili oxytocin. Prý to pomůže. Kontrakce teď přicházely každou minutu a trvaly skoro pořád. Monitor, který před 24 hodinami ukazoval hodnoty 40-50, nyní vyskakoval až do závratných výšin o hodnotách 110-140. Jen sledování té cifry mne přivádělo k mdlobám. A to jsem na ně jen koukal. Silvie je cítila... A tak když po sedmé přišel doktor a řekl, že už vyčerpali všechny možnosti a že teď je na řadě císařský řez, Silvie si oddechla. Já nejdřív také, ale když jsem pak četl papír, který bylo nutno podepsat - souhlas s císařským řezem - a četl všechny komplikace, ke kterým může dojít, nebylo mi do smíchu.
Stát se mohlo téměř vše. Od ztráty dítěte, po ztrátu manželky, jejích reprodukčních orgánů, střev a dalších orgánů, až po ztrátu mého rozumu. Silvie to ani nečetla - neměla na to ani sílu ani chuť - a podepsala.
Když ji odváželi, byla strašně ráda a já strašně vystrašený. Sestřička mi říkala, že za 15 minut je po všem, ať si připravím foťák a vůbec, ať jsem připravený, že už můžu poklidit a zabalit věci a tak. Bylo to nejdelších patnáct minut v mém životě. Za necelých dvacet minut přišla sestřička, ať si koukám vzít foťák a jdu fotit. Přiškrceným hláskem jsem se ptal, jak to dopadlo, a ona, že dobře. Vešel jsem do místnosti a tam byl křičící obličej... Měl jsem stále zamlžený pohled, ale už jsem se dokázal usmát. Viděl jsem poprvé Karolínku. Svou dceru.
Marie Šmídová (24), Lukáš Veselý (26) a Kubík (5 měsíců)
Před porodem jsem byla týden v nemocnici na rizikovém těhotenství na kapačkách, kde se snažili zprůchodnit pupečník, ve kterém neprocházely živiny a miminko o tři týdny zaostávalo v růstu. Výsledky byly jako na houpačce, špatné, poté trochu lepší, pak hned kritické. Chodila jsem několikrát denně na ultrazvuky a tzv. Doppler testy, při kterých se sledovala průchodnost pupečníkem a stav kyslíku v hlavičce. Když už to bylo opravdu kritické, musel se Kubík narodit, a to hned, ve 29. týdnu. Přestože tatínek ihned vyrazil do nemocnice, už jsem v tu dobu byla na sále. Jako první viděl, jak s malým běželi na JIP. Já malého viděla až třetí den, kdy jsem mohla trochu chodit.
To už měl za sebou první pneumotorax (situace, při níž dojde k porušení hrudní stěny, plíce se smrští a přestane se podílet na dýchání). Bylo nám řečeno, že máme počítat s nejhorším, že je Kubíček moc malinkatý a nepřipravený, ale udělají vše, co budou moci. Když jsem ho viděla prvně v tom proskleném domečku, ukápla mi nejedna slzička. Lékaři nás upozornili, abychom u malého nebrečeli, pokud to půjde, že to vycítí, když jsme tam a smutníme. Od té doby jsem si řekla, že plakat nebudeme a docela mi to pomohlo. Když jsem pak v noci ležela v posteli, myslela jsem jen na Kubíčka a brečela jsem do polštáře. Stav se po narození zhoršoval, malý nechtěl přijímat mlíčko, nevylučoval smolku a dostal další pneumotorax. Několikrát denně jsem za ním chodila a nosila mu své odstříkané mléko, které ale zprvu nechtěl.
Dívala jsem se na něj a vyprávěla mu, co je nového, co ho čeká doma... První dny se ani nehýbal, byl utlumený léky, napojený na dýchacím přístroji, nebrečel, jen spinkal. Jaká byla radost, když se na mě po týdnu snažil podívat a otevřít svoje zesláblá očka... Po propuštění domů jsme za ním denně jezdili a vozili odstříkané mlíčko. Každé tři hodiny jsem odsávala a věřila, že to dopadne dobře. Když už neměl dýchací přístroj (odpojení byla další krizová situace, kdy musel hned začít sám dýchat), tak jsme mohli „klokánkovat“ (miminko na prsou maminky nebo tatínka). Když mi ho poprvé položili na břicho, uvědomila jsem si teprve pořádně, že jsem maminka. Po skoro dvou měsících jsem za Kubíkem šla do porodnice a učila jsem se starat o tak malinkaté miminko.
Po týdnu jsme pak mohli jít konečně domů, s váhou 2045 g a délkou 48 cm. Byli jsme ti nejšťastnější rodiče. Nyní je Kubíkovi pět měsíců, už váží 4,5 kg a měří 55 cm.
Anna Pýchová (29), Jarda (29) a Kačenka (7 měsíců)
Dne 19. 3. 2008, čtyři dny před termínem, v půl třetí ráno jsem dostala první kontrakce. Na Kačenku jsem si ještě počkala, narodila se až druhý den v 18.01. Byl to ten nejkrásnější okamžik v mém životě.
Kačenka vážila 3050 g a měřila 49 cm. Již před porodem jsem se pevně rozhodla, že budu kojit, pokud to jen trochu půjde, a to se taky povedlo. Kačenku jsem plně kojila téměř tři měsíce. Problém nastal v polovině června, kdy jsme na cestě od prarodičů domů měli velmi vážnou dopravní nehodu. Skončila jsem se zlomenou pánví, kterou mi sešroubovali a také se zlomeným nosem a patou a s těžkým otřesem mozku. O mnohočetných modřinách a odřeninách ani nemluvě. Manžel měl jen lehké zranění a naše největší radost Kačenka neměla z nehody ani škrábaneček. Toto bylo jak se říká štěstí v neštěstí, které nás potkalo.
Druhý den po nehodě jsem byla i s Kačenkou převezena letecky do Ostravy-Poruby, kde mě ihned operovali. S Kačenkou jsem po operaci strávila dva dny na dětské chirurgii, ale bohužel jsem bolestivost svých poranění nezvládala, a tak mi museli lékaři nasadit silnější léky a nesměla jsem již kojit. Proto Kačenku odvezl manžel domů a začala baštit umělou stravu, po které naštěstí prospívá dobře. Já jsem byla přeložena na traumatologii, kde jsem strávila tři velmi dlouhé týdny. Celý pobyt v nemocnici byl pro mě velkým utrpením, byla jsem tam sama a deset dní jsem jen ležela. Skoro pořád jsem brečela, že jsem bez své rodiny, přestože jsem věděla, že je o Kačenku dobře postaráno. Manžel po nehodě všechno vyřizoval, a tak se do hlídání Kačenky zapojili moji rodiče a taky naše prababička. U nich zůstávala Kačenka i na noc a přes den ji za mnou manžel do nemocnice vozil. Z nehody si nepamatuji nic, protože jsem spala a probrala jsem se až v sanitce. Byl to pořádný šok a když jsem viděla okýnkem v sanitce přilétat vrtulník, tak jsem začala doslova šílet, protože jsem si myslela, že je Kačenka zraněná a letí pro ni. Naštěstí mi vzápětí Kačenku přinesli ukázat, byla ve vajíčku a strašně řvala, pro mě to byl v tu chvíli ten nejkrásnější zvuk na světě.
Když jsem se vrátila z nemocnice, tak nám pomáhala celá rodina a s jejich pomocí jsme to zvládli. Po nehodě jsem si uvědomila, co je mým největším štěstím - hodný manžel a zdravá dcera. Naše tři roky staré auto zůstalo po nehodě na odpis. Když jsem ho viděla, tak jsem si uvědomila, že jsme to také nemuseli přežít. I když jsem ukončení kojení a pobyt v nemocnici dost obrečela, jsem ráda, že jsme všichni naživu a že se se svou rodinou můžu radovat každý další den. Doufám, že nikdo nepozná takový strach a bolest, jakou jsem poznala já.