[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
„První těhotenství probíhalo úplně normálně," popisuje svou situaci Simona, "s Patrikem jsem netrpěla prakticky žádnými zdravotními problémy. Jo, diagnostikovali mi sice těhotenskou cukrovku, ale tu má kde kdo. Krátce po porodu jsem ovšem začala trpět migrénami a při jedné kontrole se štítnou žlázou, se kterou se léčím odmalička, se moje doktorka dost zděsila. Mně, která jsem nikdy neměla problémy s tlakem, najednou naměřila 150 na 100.
Zašla jsem na to konto ke své praktické doktorce a nechala si napsat nějaké prášky na vysoký tlak, ale nevěnovala jsem tomu velkou pozornost. Když byl Páťovi necelý rok, rozhodli jsme se s přítelem, že to zkusíme znovu. Zadařilo se hned na podruhé. Gynekoložka mi změnila prášky a všechno se zdálo dobré. Jenže pouze do zhruba 17. týdnu. Tehdy mi opět potvrdili těhotenskou cukrovku, což se ostatně čekalo, ale hlavně mi na kontrole na gyndě naměřili tlak 155 na 110. A s tím mě doktorka hnala rovnou do nemocnice.
ČTĚTE TAKÉ: Aňa Geislerová porodila chlapečka. Jmenuje se Max
V nemocnici si mě už nechali. Kromě vysokého tlaku mi totiž naměřili taky bílkovinu v moči a moc se jim nezdály ani moje váhové přírůstky - že prý moc vysoké. Tam jsem z úst doktorů poprvé slyšela o preeklampsii, poměrně závažném onemocnění, které může ohrozit na životě nejen plod, ale i matku, a kterou jsem já podle všeho zřejmě trpěla.
Jenže ani po hospitalizaci, zvýšení dávek léků a speciální dietě se můj stav nezlepšoval. Tlak nejenže neklesal, ale začal se šplhat ke 160, 165 na 120. Dělaly se mi otoky, hlavně v obličeji a na rukou, a bolesti hlavy byly čím dál úpornější. Doktoři mi začali dávat kortikosteroidy pro urychlení vývoje plic miminka, a připravovali mě na předčasný porod, jenže bohužel bylo to všechno moc brzo.
Byla jsem na konci 26. týdne, když jsem jednou kolem poledne pocítila silnou tupou bolest v podbřišku. Okamžitě jsem zavolala sestru. V křečích mě naložili na postel a už mě vezli na operační sál. Vybavuju si, jak se ke mě cestou sbíhali doktoři, ale pak jsem asi ztratila vědomí. Pamatuju si až probuzení na pokoji, bohužel už bez svého miminka v břiše.
Od doktorů jsem se dozvěděla, že díky mé nemoci došlo k předčasnému odloučení placenty a v důsledku toho k silnému krvácení. Nebýt včasného lékařského zákroku mohlo to skončit mou smrtí a miminko - to samozřejmě nemělo žádnou šanci. Strašně jsem to obrečela.
Od toho dne uběhlo už skoro půl roku. Já pořád trpím na časté migrény, tlak mám pořád vysoký. Lékaři mi další těhotenství důrazně nedoporučují a přítel už taky změnil názor. Říká, že musím být zodpovědná - už jen kvůli Páťovi, co kdyby se mi prý něco stalo. Jenže já se myšlenky na další dítě nemůžu vzdát. Vím, že to příště vyjde. Věřím tomu. Teď ještě přesvědčit ty ostatní. “