[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Můžu si za to sama! Potom, co nedávno dorazil společensky značně unavený manžel z vánočního večírku, jsem po něm iniciativně uklízela hromádku oblečení a zavazadel, které po sobě nechal na zemi ve své pracovně. A ejhle! Z aktovky na mne vykoukla nápadná obálka s logem známé kliniky plastické chirurgie. Neodolala jsem a nezalepenou obálku otevřela. Polil mě studený pot, v obálce byl poukaz na modelaci prsou na mé jméno. Ihned se mi vybavil jeden z příjemných večerů na naší letní dovolené…
Máme tři děti, manžel má velmi dobrou práci, a tak si můžeme dovolit jet každý rok na 14 dní k moři. Letošní dovolenou jsme strávili v Itálii s manželovým společníkem ve firmě a jeho rodinou. Po jedné společné večeři, když se děti rozprchly, jsme popíjeli víno a povídali o všem možném, mimochodem i o perfektní vizáži partnerky manželova společníka.
Paní má také tři děti (a navíc je jí hodně přes čtyřicet), ale na rozdíl ode mne má pevné bříško i poprsí. Je pravda, že vždy aktivně sportovala, ale některé věci sportem prostě neovlivníte. A tak se po několika sklenkách vína již řádně odvázaná dáma nakonec pochlubila, že modelaci prsou dostala před dvěma lety k Vánocům a minulý rok byl pod stromečkem opět poukaz na plastiku, tentokrát břicha.
Obdivně jsem v té chvíli vzdychla a pronesla větu, za kterou bych si teď doslova nafackovala! Nepamatuji si ji slovo od slova, ale řekla jsem něco ve smyslu: „Tááák Mirečku, pořádně si prohlédni inspiraci pro letošní Vánoce! Takové dárky dává muž milované ženě, která mu porodila 3 krásné děti!“
Nyní jsem úplně bezradná, naprosto mně dojalo, jak moc mi chtěl manžel udělat radost a zároveň na žádnou operaci nechci! Nikdy mou postavu po třech porodech a pěti letech kojení, na rozdíl ode mne, která to dělám často, nijak nekomentoval. Bohužel jsou tu nešťastnou větu pod vlivem alkoholu a uvolněné atmosféry plácla a manžel si ji zapamatoval. Nemocnic a doktorů se bojím jako čert kříže! A neumím si vůbec představit, že do sebe nechám pro nic za nic řezat. Bohatě mi stačily porody, kdy jsem domů vždy utíkala, co nejdřív to šlo.
Navíc si umím představit jak desetitisíce, které manžel už pravděpodobně zaplatil, využít mnohem užitečněji. Také netuším, kdo by hlídal děti a kdo by se o rodinu během mé rekonvalescence staral. Děti už sice nejsou miminka, ale celá domácnost leží na mne – manžel stále pracuje, máme to tak rozdělené. Babičky jsou pracující a bydlí daleko.
Vánoce jsou za dveřmi a mně je hůř a hůř. Dokonce špatně spím, v noci se budím, koukám do stropu a přemýšlím, zda prostě neudělat manželovi radost, u stromečku nezahrát dojemnou scénku a na operaci prostě jít. Jednoduše si říct, že když jsem zvládla porody, tohle zvládnu také. Jenže pak se probudím a mám jasno, žádné skalpely, žádné jizvy, žádné lhaní (stejně neumím lhát)! Do toho mě manžel stále popichuje, ať se prý těším na dárky, že pro mě má něco naprosto fantastického, že budu valit oči a šílet radostí…
Vím, že lidé řeší mnohem závažnější problémy, ale všechno se ve mně pere. Na operaci nechci a vlastně jsem rozhodnutá, že nepůjdu. Je mi ale strašně líto manžela, dovedu si představit to obrovské zklamání – ušetřil mi na operaci, o které si myslí, že po ní toužím a já mu řeknu, že to byl omyl a zkazím mu celé Vánoce. Ach jo!